Odvážnému štěstí přeje

První reakce zaručí, že se dítěti nic nestane. Druhá reakce dítě posune na jeho cestě k samostatnosti a zodpovědnosti. Samozřejmě je nutné zvážit, jaká cesta do obchodu vede a jak je naše dítě schopné. Nicméně mám dojem, že řada rodičů dnes děti podceňuje.

Však si vzpomeňme, jak jsme jako malí nakupovali my. Běhali jsme pro to a ono a cítili se přitom samostatní, důležití a potřební. Rodičům to pomohlo a my jsme ve svých i jejich očích zase trochu povyrostli. Podobně jako když jsme vyzvedávali sourozence ve školce či školní družině, hlídali je nebo pomáhali s těžšími domácími pracemi. Kolik dnešních dětí plní takové úkoly?

Naši rodiče brali jako samozřejmost, že do obchodu skočíme a že se taky v pořádku vrátíme. A pokud nás při tom měli potřebu vybavit nějakými radami, byla to sdělení typu: „Podívej se, jestli ty vajíčka nejsou nakřápnutý.“ „Dobře si přepočítej, kolik ti paní prodavačka vrátí.“ Případně, když jsme běželi se džbánkem pro pivo: „Ne, abys cestou upíjel!“

Dnešním dětem zpravidla takovéto úkoly nesvěřujeme. A to je zde možnost dříve nevídaná: kdykoli by se dostaly do úzkých, mohou nám zavolat! Důvodů, proč děti nedostávají podobné úkoly, je více, nicméně tím nejzásadnějším, domnívám se, je to, že se o své potomky strachujeme. Někdo se bojí aut, jiný toho, že se dítě ztratí, a další se obává gangu pedofilů, číhajících za rohem. Řada rodičů pak ani neví, čeho se bojí, ale při představě, že by nad dítětem na chvíli ztratili dohled, cítí prostě úzkost.

Tlačeni úzkostí bráníme svým dětem v nabývání samostatnosti a rozvoji zodpovědnosti. Ve výsledku dnes stejné samostatnosti, jakou měli dříve sedmiletí, často nedosahují ani děti o čtyři roky starší.