Když se dohoda nedaří

Obraz harmonické rodiny, v níž spolu partneři žijí až do smrti a děti jsou vychovávány v představě, že nesnáze a konflikty lze překonat, je v naší kultuře vysoce ceněný. Klinický psycholog MAREK PREISS však někdy bývá svědkem rozchodů a následných letitých sporů, které mají k ideálu daleko. Jak se k takovým situacím postavit?

Na mezinárodní úrovni probíhají konflikty a války. Ty se však, v přeneseném slova smyslu, odehrávají i mezi lidmi a v nitru každého z nás. V tomto textu se díváme na „boje“ v rodinách, v nichž se partneři rozvádějí, rozcházejí nebo spolu již roky nežijí, ale nemohou se dohodnout, kdy, kde a za jakých podmínek budou mít u sebe děti. Ve většině rodin se lze domluvit, i za cenu konfliktů, především krátce po rozchodu. Avšak malé části rodičů se nedaří dosáhnout konsenzu ani po letech. 

V takových rodinách je možné vypozorovat opakující se vzorec, cyklus, který má typicky několik fází:     


První fáze – klid 

V první fázi psycholog rodinu většinou nevidí – její členové jsou spolu, poměrně dobře fungují, rodičovský pár je více či méně spokojený. Někdy takové období trvá i řadu let, děti v té době prospívají, nemívají významnější zdravotní ani psychické potíže. Ale pak se cosi změní.


Druhá fáze – rozchod

Přicházejí problémy, které končí rozchodem. Z pohledu z vnějšku nic neběžného. Jeden z partnerů odejde ze společné domácnosti, někdy vznikne nový vztah jednoho či obou rodičů. Děti jsou zaskočeny.


Třetí fáze – co s dětmi?

Objevují se potíže, jak s dětmi – kdo je kdy bude mít, jaký s nimi bude mít kontakt. Rodiče mají odlišné představy o výchově, o styku. V pozadí může (ale nemusí) být neukončený vztah mezi rodiči – jeden má nového partnera, druhý zůstává sám, případně mají partnery oba, ale emocionálně jsou stále vázáni na druhého rodiče a na děti. Vztahy se vyostřují. U dětí se objevují tělesné potíže související se stresem.  


Čtvrtá fáze – ublížení

Jeden či oba rodiče udělají kroky, které ztěžují další domluvu. Jeden z rodičů například odmítne dítě předat druhému s tím, že je dítě nemocné, předávání se komplikuje, zasahují prarodiče, jeden z rodičů podnikne první právní kroky, což druhý vnímá úkorně, v extrémnějších případech přichází trestní oznámení týkající se napadení, poškození majetku, ve vyostřených případech týrání nebo sexuálního zneužívání. U trestních oznámení situace téměř vždy eskaluje po uvědomění si, že prokázaný trestný čin by mohl mít následky, včetně poškození pověsti nebo uvěznění. U dětí dochází ke zhoršení školního prospěchu a k psychickým potížím. 


Pátá fáze – prohloubení sporu

Soudní či policejní spis bobtná, angažováni jsou právní zástupci, v případě nedostatku finančních prostředků na právní zástupce rodiče podávají svoje návrhy sami. Obě strany se ukotvují ve svých východiscích, zpřesňuje se kritika druhého rodiče, hledají se chyby na opačné straně, přibývají důkazy typu nahrávání předání dítěte druhému rodiči, fotografie nepořádku v domácnosti, skenována je mobilní komunikace. Potřeby dítěte mohou být přehlíženy, v popředí je boj mezi rodiči. Jejich komunikace je spíše distanční a méně osobní. 


Šestá fáze – psychopatologie

Na řadu přicházejí specialisté na vztahy a psychopatologii. Rodiče žádají stanoviska z pedagogicko-psychologické poradny, od manželských poradců, někdy vznikají privátní znalecké posudky, a pokud případ eskaluje před soudem, psychologická posouzení rodičů a dětí. Zapojena jsou stanoviska dalších osob či zúčastněných, především OSPOD. Děti jsou vystavovány tlaku, byť někdy částečně neuvědomovanému, ze strany rodičů. Oba rodiče doufají, že se dítě přikloní právě na jejich stranu.


Sedmá fáze – černobílé vidění

Rodiče přehlížejí potřeby dětí toužících po dobrých rodinných vztazích. Přednost dostává konflikt. Rodiče jsou pohrouženi do vzájemného střetu, konflikt je stravující, drahý, ubírá čas na péči o děti. Ubývá osobní komunikace mezi rodiči, přednost dostává ta elektronická, aby byly doklady či důkazy. Děti trpí. Čím je konflikt hlubší, tím více jsou děti nuceny přiklonit se na jednu, nebo na druhou stranu sporu. Jejich postoj k rodičům, který prezentují před psychologem, je čím dál víc černobílý. Jeden z rodičů je vnímán výrazně lépe oproti druhému, až kontrastně, v extrémních případech vzniká obraz mimořádně dobrého a mimořádně špatného rodiče. 

Placená zóna

Marek Preiss