Jaká jsou teoretická východiska rodinné terapie? Klinická psycholožka ŠÁRKA GJURIČOVÁ je představuje na konkrétních příkladech z praxe.
Kolem poloviny minulého století si někteří psychoterapeuti začali zvát kromě pacienta i další členy rodiny. Setkání s rodinnými příslušníky byl novátorský krok. Psychoterapie byla vždy setkáním individuálního pacienta či pacientky s psychoterapeutem, který se snažil ovlivnit jeho nemoc nebo příznak psychologickými prostředky (například sugescí). Freudova psychoanalýza využívá k léčení vztah pacienta a analytika. Rodinu považoval Freud spíš za překážku terapie.
Zatímco individuální psychoterapie se zabývala potížemi v nitru člověka, rodinná terapie obrátila pozornost od problémů jednotlivce k problémům mezi lidmi, v rámci vztahů. Pokusy talentovaných kliniků se objevují nezávisle na sobě ve velmi odlišných kontextech, zdravotních, ale i výchovných.
Od šedesátých let prošla rodinná terapie jako obor prudkým rozvojem s překvapivě rozmanitou inspirací (kybernetika, které vděčíme za pojem systém, ale také jazykověda nebo kulturní antropologie). Během poměrně krátké doby se vystřídalo několik modelů: strukturní a strategické terapie byly vlivné v USA, v Evropě se nejvíc rozšířila terapie systemická.
Systemický přístup
Systemickou terapii vyvinula čtveřice terapeutů z italského Milána: Luigi Boscolo, Gianfranco Cecchin, Mara Selvini-Palazzoli a Giuliana Prata. Někdy se proto o tomto směru mluví jako o milánské škole. V našem pojetí je popsána v příručce Šárky Gjuričové a Jiřího Kubičky Rodinná terapie – systemické a narativní přístupy. Systemický přístup poskytl rodinným terapeutům užitečné myšlenky a vodítka. Mnozí terapeuti používají inspiraci tímto přístupem v rámci svého běžného instrumentaria. I když byl původní model vyvinut před šedesáti lety, do historie patří jen částečně. Systemická terapie vychází z toho, že psychika je vztahová. Význam každého chování lze odvodit ze vztahových souvislostí, vztahového kontextu.
Problém s bundou
Otíkovi se musí všechno předem říkat, například aby si pověsil bundu na věšák; a to už je mu jedenáct let. Pokud přijde Otík domů dřív než maminka, hodí bundu na zem a maminka se musí zlobit. Maminka si ani nedovede představit, že by si bundu sám pověsil. Otík tvrdí, že si bundu nedávno pověsil, ale maminka si toho nevšimla; i kdyby si toho všimla, určitě by řekla No, konečně! Včera podle maminky zas ležela na zemi, přitom Ota je přesvědčený, že ji pořádně pověsil.
Placená zóna
Předplatitelé časopisu mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.