Žádná země na obzoru…

Každý z nás někdy (za)bloudí… V krajině, na cestách, ve svých myšlenkách. Někdy bloudíme rádi, užíváme si svobodu bezcílné cesty, jindy se možná trochu bojíme. To když zabloudíme třeba na horách, na obřím a neznámém letišti nebo ve své hlavě. Odvaha a strach jdou ruku v ruce, strach nás chrání, ale někdy také blokuje, a odvaha nás zase někdy může zavést na scestí. Mezi oběma póly je prostě celá škála možností, v nichž se pohybujeme, možná trochu bloudíme, a někdy jsme naopak suverénními poutníky, kteří by se ale neměli nechat unést. Jistě tušíte, že nemluvím o cestování (i když možná taky trochu ano). Cestou je náš život, soužití s těmi, kteří do něj vstoupili. Nejsou to pouze naši nejbližší. Setkáváme se, někdy se míjíme nebo jdeme společně s mnoha lidmi. Jsou jimi naši spolupracovníci, děti v naší školce nebo škole a pochopitelně mnozí další. A společné etapy cesty, setkávání na různých cestovních milnících nebo krátké doprovázení mohou obohatit jedny i druhé. Ovšem jen tehdy, když se vzájemně posloucháme, nasloucháme tomu, o co stojí druzí, a dokážeme vyjádřit i to, o co bychom stáli my sami.

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, pro mě je už přes dvě desítky let pomyslnou společnou cestou tento časopis. Jsem moc ráda, že se k vám někdy mohu připojit, že mi ukážete, co je součástí vaší práce. Šťastné putování.

Mgr. Marie Těthalová