Na vrcholu moudrosti

Postoj člověka vůči stáří se mění postupně s věkem. Je to dáno nejen zráním a zkušenostmi, ale také proměnou kognitivní složky postoje, kterou ovlivňuje uvědomování a připouštění (nebo popírání) faktu blížícího se staří člověkasamého. V literatuře, ale i v běžném hovorovém jazyce užíváme záměrně celou řadu opisných frází, které mají umožnit vyhnutí slovům, jako je"stárnutí"nebo"stáří". Proto občas zaslechneme, že někdo je"dříve narozený"nebo že"více pamatuje". Tyto opisné tvary jako by měly lidem, kterých se stáří již citelně dotýká, zmírnit nepříjemné prožitky z uvědomovaného faktu příslušnosti k této vývojové etapě.Obava ze stáří a stárnutí však prostupuje více vývojových období, a je proto pro člověka přirozené, že aktivuje obranné mechanismy, které mají vytěsnit, příp. učinit snesitelné myšlenky na to, že se bude potýkat s důsledkyinvoluce a úpadku - jak v oblasti vzhledu tělesné schránky, tak v oblasti kognitivních procesů. Potřebu ujišťování, že tato doba je ještě hodně daleko, mají nejen lidé ve středním věku, ale také lidé mladí. Jednu květnovouneděli jsem cestoval autobusem MHD v Brně a byl zahloubán do svých osobních věcí. Ze zadumání mne vytrhla hláška:"Proč ten dědek vystupuje tady, když ještě nejsme u hřbitova?"Pronesla ji jedna ze dvou slečen, kterébych podle vzhledu zařadil do vývojového období adolescence, ačkoliv její verbální projev nenasvědčoval, že by byla rovněž na vrcholu inteligence - alespoň ne té složky, které dáváme adjektivum sociální - a pokud skutečně onadívka dospěla na vrchol této složky, bylo by na místě uvažovat o jisté"sociální retardaci". Tento projev během následujících zastávek nebyl ojedinělý. Byla to věta, která zazněla pokaždé, když někdo, kdo byl již zapolednem života, vystupoval jinde než u hřbitova. Sloužila pro udržování interakce mezi oběma dívkami, jejichž krev při vědomí vlastní vzdálenosti od podzimu života vykazovala nepochybně značný obsah endorfinů (a možná ialkoholu). Ostatní cestující se bavili už méně, ale k žádné vnější akci vůči podnětům obou dívek nedošlo. Pohledy směřovaly do neurčita nebo do stránek bulvárního časopisu, jedna paní si povzdechla, že to je"drsné".Možná se projevilo rozptýlení odpovědnosti, konformita, u starších lidí možná zapracovala nejistota a v případě mladých lidí zřejmě lhostejnost (která je často prezentována jako nejvyšší projev emoční stability). Podle méhonázoru toto není příznakem tolerance společnosti, ale spíše důsledek její pasivity. O to více jsem začal přemýšlet, jak se k těmto agresivním projevům postavit. Hlavou mi proběhly pojmy jako hranice, asertivita, efektivníkomunikace, to vše při zvýšené sekreci stresových hormonů. Pomoc v této situaci mi naskytla nečekaně vývojová psychologie. Když jsem procházel kolem obou slečen, pronesl jsem k nim výrok ze závěrečné písemky:"Být mladýumí každé tele, ale stárnout, to je kumšt". Zabralo to. Možná ne jako podnět, který by u dotyčných slečen vyvolal pocit studu, ale alespoň jako pohlazení pro příslušníky stárnoucí generace, v jejichž obličejích byl vidětúsměv. Pokud prolistujete televizní program, možná narazíte mimo jiné na pořad s názvem Etiketa, který má jako podtitulek uvedeno:"Pokud se dosud neumíte slušně chovat, máte jedinečnou šanci se to naučit s LadislavemŠpačkem". Docela se těším na to, až přestane Ladislav Špaček dělat vědu z chyby ve stolování a začne napravovat chování těch adolescentů, kteří během socializace nepochytili základy zdvořilosti (nebo nejsou ochotni jedodržovat). Skutečné nebezpečí by nastalo, pokud by se averze vůči starším lidem stala normou. Být starý může být v některých případech stejné stigma, jako být před patnácti lety příslušníkem homosexuální komunity. Je to zřejmědůsledek akcentu početnější části společnosti na hodnoty, jako je výkon (v práci i v sexu), mladistvý vzhled, a na možnost užívat života plnými doušky.