Online archiv

Cestou z práce jsem procházel kolem staršího pána nabízejícího na rohu jedné brněnské křižovatky časopis Nový prostor. Protože na mne doma čekala k prostudování hromada odborné literatury, neměl jsem původně v úmyslu „ztrácet čas“ čtením jiného periodika, ale po několika krocích jsem pocítil silnou touhu posoudit atraktivitu časopisu, jehož zakoupením čtenáři přispívají na živobytí lidí, kteří zrovna neprožívají snadné časy. Hlavou mi totiž problesklo, že s touto formou komunitní práce pro lidi a s lidmi bez přístřeší souvisí celá řada psychologických, sociálních a ekonomických aspektů. Co vůbec přiměje kolemjdoucího poprvé si zakoupit časopis, o jehož obsahu nemá žádné povědomí a o kterém snad ví jen to, že část výtěžku je určena lidem v hmotné nouzi? Za řadu bezcenných, či dokonce neexistujících produktů jsou lidé ochotni zaplatit jen proto, že jsou poutavě prezentovány. Pouliční prodejce Nového prostoru bohužel neupoutá pozornost potenciálních klientů rysy, které by naše doba či kultura vnímaly jako atraktivní, a proto se musí spoléhat na to, že obsah časopisu bude pro čtenáře dostatečně poutavý a že lidé mají dostatečně vyvinuté prosociální motivy. O přímou finanční podporu se na ulici uchází řada různých sdružení i jednotlivců, a tak je potenciální dárce často postaven před rozhodnutí, zda podpořit děti s handicapem, lidi bez domova, nebo ještě někoho úplně jiného. I když smyslem těchto řádků není recenze na Nový prostor, mohu říci, že obsahem jsem byl příjemně překvapen. V čísle, které jsem zakoupil, byly úvahy hodné zamyšlení, trocha filozofi e, zajímavosti, nechyběl ani mírný neotřelý humor a nakonec reálný příběh jednoho lidského neštěstí. Je však nasnadě, že takové zaměření nemá půvab pro každého, protože nejvíce ceněnou činností této doby je zábava. Obsahové zaměření časopisu nemusí být ovšem jediný důvod, proč si k němu někteří čtenáři obtížně hledají cestu. Zakoupení Nového prostoru je více než jen formou přímé finanční podpory. Z psychologického hlediska představuje symbolický akt poskytnutí pomoci, je však také vyjádřením akceptace lidské hodnoty prodávajícího. Osobním přínosem pro p prodávajícího je kromě ekonomického p aspektu také skutečnost, že prodej h časopisu přispívá k účelné strukturaci č jeho času a pomáhá mu naplňovat potřebu smyslu vlastní aktivity. Ocenit práci prodejců je na místě už proto, že se z vlastní vůle rozhodli řešit p nelehkou situaci, a zvýšit tak vlastní kompetence nele i svůj sociální status.

Žijeme v kultuře založené na řeči, kde slovo je mocným nástrojem, umožňujícím vést válku lingvistickými prostředky. Nevhodně užitý výraz může způsobit strádání či utrpení, zatímco správné slovo vyřčené ve vhodném okamžikunapomáhá uzdravovat choré. Obratnost při užívání jazyka vypovídá o sociálním statutu řečníka. Stejně tak lze s jeho pomocí výrazně ovlivnit vnímání statutu, který zaměstnanci přináší příslušnost k určité profesi.Můžeme například pominout pět let náročného studia na farmacii a degradovat lékárnici na prodavačku léků. Naproti tomu lze zvýšit prestiž veřejného domu tím, že na něj umístíme nápis Sexuální laboratoř a namísto hovorovýchvýrazů označujících profesi zde zaměstnaných dívek a žen se budeme striktně držet označení asistentka.V souladu s tímto principem dnes obchody nehledají prodavačky, ale konzultantky prodeje. V čele podniků už nestojí ředitelé, ale manažeři. Dámy, které mají na starosti jejich sekretariáty, by se dnes mohly cítit dotčeny,pokud by je někdo nazval"sekretářkou", jelikož dnes máme přece mnohem vhodnější označení"personal assistant". Jasně, práce je to ta samá, avšak asistentka nebo konzultantka mají přímo magický vliv naevalvaci ega.Zdá se však, že vliv na zachování či pokles hodnoty ega má spíše subjektivně vnímaný význam. Pokud by skutečný prožitek sebeocenění či sebeúcty kauzálně závisel na příslušnosti k určité profesi, pak by na tom byly patrněnejhůře ženy, kterým se lidově přezdívá - promiňte mi ten výraz - hajzlbáby. Při vyslovení takového slova neprožívá člověk vskutku nijak výrazně kladné emoce a ani analýza práce žen většinou důchodového věku na většinu populacevelký dojem neudělá. Jednak nejde o výrazně výdělečnou profesi, vybavení pracoviště je zpravidla omezeno na nejnutnější záležitosti, a také činnost se na první pohled jeví jako značně stereotypní: dohlížet na to, zda lidénekradou toaleťák a zda platí. Aby zmíněné povolání získalo vyšší prestiž v očích veřejnosti a případně přilákalo zájemce o toto povolání, stačí udělat jediné - přidělit mu honosnější označení, což se jeví být často jakodůležitější než obsah profesiogramu.I některé české firmy, dokonce i ty zdůrazňující svůj český původ, používají pro označení pracovních pozic angličtinu. Setkat se lze i s užitím zvukomalebných slov nebo opisných tvarů, které mají pozici dodat vyššíprestiž. Tyto syntetické náhražky jsou často jedinými kompenzacemi nezajímavé, či alespoň všední pracovní náplně, ale v kombinaci s osobnostními rysy mohou působit jako faktor napomáhající k identifikaci zaměstnance s profesínebo organizací. Předpokládá se, že lidé identifikovaní se svou profesí budou výkonnější, iniciativnější a budou vykazovat vyšší ochotu ke kooperaci. Výhodou identifikace s podnikem je nižší míra fluktuace a absencí.Druhou stranou téže mince může být určitá forma obranného mechanismu. Pokud zaměstnanec skutečně nabude dojmu, že k získání pozice asistenta prodeje (práce u americké společnosti) jsou nezbytné výrazně kladné dispozičnírysy, může tento předpoklad používat jako obranu proti pocitům méněcennosti v jiných osobních, životních nebo interpersonálních selháních (jak bych mohl být k ničemu, když přece Sale Assistant of Product Manager neboRecruitment Specialist HR Department je už z principu lepší člověk).Má to ale jedno"ale". Skutečně vyrovnaná osobnost bez vážnějšího deficitu sebeocenění nemá zapotřebí užívat"sebeklam"ve vyšší míře proto, aby sama sebe vnímala na vyšší úrovni v principu společenskésubordinace. Stejně tak společnost s vhodnou personální strategií a otevřeným způsobem řízení se může těšit z loajality svých zaměstnanců, aniž by užívala stylizace nebo manipulačních principů.Důraz na výkon a úspěch v zaměstnání je často předepisován masmédii jako jeden z nejdůležitějších aspektů hodnoty člověka, který by měl být podle mediálního obrazu nejen stále mladý a krásný, ale také vševědoucí avšezvládající. Akcent na dokonalost ve světě vytvořeném masmédii vede k zisku, zatímco ve skutečném životě spíše k obsedantně-kompulzivním poruchám. Projevem síly a zralosti osobnosti nemusí být tudíž identifikace s profesímanažera, ale naopak přiznání, že někdo je"jen"prodavačkou.

Postoj člověka vůči stáří se mění postupně s věkem. Je to dáno nejen zráním a zkušenostmi, ale také proměnou kognitivní složky postoje, kterou ovlivňuje uvědomování a připouštění (nebo popírání) faktu blížícího se staří člověkasamého. V literatuře, ale i v běžném hovorovém jazyce užíváme záměrně celou řadu opisných frází, které mají umožnit vyhnutí slovům, jako je"stárnutí"nebo"stáří". Proto občas zaslechneme, že někdo je"dříve narozený"nebo že"více pamatuje". Tyto opisné tvary jako by měly lidem, kterých se stáří již citelně dotýká, zmírnit nepříjemné prožitky z uvědomovaného faktu příslušnosti k této vývojové etapě.Obava ze stáří a stárnutí však prostupuje více vývojových období, a je proto pro člověka přirozené, že aktivuje obranné mechanismy, které mají vytěsnit, příp. učinit snesitelné myšlenky na to, že se bude potýkat s důsledkyinvoluce a úpadku - jak v oblasti vzhledu tělesné schránky, tak v oblasti kognitivních procesů. Potřebu ujišťování, že tato doba je ještě hodně daleko, mají nejen lidé ve středním věku, ale také lidé mladí. Jednu květnovouneděli jsem cestoval autobusem MHD v Brně a byl zahloubán do svých osobních věcí. Ze zadumání mne vytrhla hláška:"Proč ten dědek vystupuje tady, když ještě nejsme u hřbitova?"Pronesla ji jedna ze dvou slečen, kterébych podle vzhledu zařadil do vývojového období adolescence, ačkoliv její verbální projev nenasvědčoval, že by byla rovněž na vrcholu inteligence - alespoň ne té složky, které dáváme adjektivum sociální - a pokud skutečně onadívka dospěla na vrchol této složky, bylo by na místě uvažovat o jisté"sociální retardaci". Tento projev během následujících zastávek nebyl ojedinělý. Byla to věta, která zazněla pokaždé, když někdo, kdo byl již zapolednem života, vystupoval jinde než u hřbitova. Sloužila pro udržování interakce mezi oběma dívkami, jejichž krev při vědomí vlastní vzdálenosti od podzimu života vykazovala nepochybně značný obsah endorfinů (a možná ialkoholu). Ostatní cestující se bavili už méně, ale k žádné vnější akci vůči podnětům obou dívek nedošlo. Pohledy směřovaly do neurčita nebo do stránek bulvárního časopisu, jedna paní si povzdechla, že to je"drsné".Možná se projevilo rozptýlení odpovědnosti, konformita, u starších lidí možná zapracovala nejistota a v případě mladých lidí zřejmě lhostejnost (která je často prezentována jako nejvyšší projev emoční stability). Podle méhonázoru toto není příznakem tolerance společnosti, ale spíše důsledek její pasivity. O to více jsem začal přemýšlet, jak se k těmto agresivním projevům postavit. Hlavou mi proběhly pojmy jako hranice, asertivita, efektivníkomunikace, to vše při zvýšené sekreci stresových hormonů. Pomoc v této situaci mi naskytla nečekaně vývojová psychologie. Když jsem procházel kolem obou slečen, pronesl jsem k nim výrok ze závěrečné písemky:"Být mladýumí každé tele, ale stárnout, to je kumšt". Zabralo to. Možná ne jako podnět, který by u dotyčných slečen vyvolal pocit studu, ale alespoň jako pohlazení pro příslušníky stárnoucí generace, v jejichž obličejích byl vidětúsměv. Pokud prolistujete televizní program, možná narazíte mimo jiné na pořad s názvem Etiketa, který má jako podtitulek uvedeno:"Pokud se dosud neumíte slušně chovat, máte jedinečnou šanci se to naučit s LadislavemŠpačkem". Docela se těším na to, až přestane Ladislav Špaček dělat vědu z chyby ve stolování a začne napravovat chování těch adolescentů, kteří během socializace nepochytili základy zdvořilosti (nebo nejsou ochotni jedodržovat). Skutečné nebezpečí by nastalo, pokud by se averze vůči starším lidem stala normou. Být starý může být v některých případech stejné stigma, jako být před patnácti lety příslušníkem homosexuální komunity. Je to zřejmědůsledek akcentu početnější části společnosti na hodnoty, jako je výkon (v práci i v sexu), mladistvý vzhled, a na možnost užívat života plnými doušky.