Co čte Hanka Fifková

Už asi půl roku čtu Yalomovu Chválu psychoterapie. Jsem u kapitoly čtrnáct. Nacházím uklidnění a ujištění ve svých pochybách, odpovědi na otázky, které si průběžně kladu. V první kapitole jsem ráda četla o pojetí psychoterapiejako pomoci v odstraňování překážek. Ve druhé kapitole zní rajská hudba pro mé uši - používejme diagnózy pouze pro pojišťovny a nezatěžujme jimi jako něčím v čase neměnným a statickým naše klienty, nedávejme jim nálepky na čelopro uklidnění našich nejistot (i když chápu situace, kdy vyřčení diagnózy přináší úlevu a pochopení). V páté kapitole mám naopak námitky proti možnosti ocenění klientovy sexuální atraktivity jako formy pozitivního hodnocení zestrany terapeuta. Dopřála jsem si přečíst celý Brucknerův Hořký měsíc, najednou, bez oddychu, nechala jsem na sebe působit desítky a stovky výrazů v jejich přirozenosti, síle, přitažlivosti i odpudivosti, košatá, barevná ašokující synonyma ve srovnání se sterilními výrazy, které známe z odborné literatury. Jedním dechem jsem pak přečetla knížku Jsem tranďák, ve které moje bývalá klientka Tereza Spencerová zpracovala vlastní nestandardní životnízkušenost za pomoci svého nadstandardního intelektu a pro ni typické břitké ironizace do díla, kterých by mělo být víc. Po večerech jsem si listovala verši Antonína Sovy a z nich nejvíc přece jen verši"Kdo Vám tak zcuchaltmavé vlasy?". Navštívila jsem monodrama Jeana Cocteaua Lidský hlas, které můžete vidět v pražské galerii Černá labuť v podání neuvěřitelné Zuzany Bydžovské. Jen těžko bych hledala slova, pomocí kterých bych mohla byť jennaznačit sílu prožitku. Šla jsem ještě jednou. A nakonec jsem se vrátila k mé milé Milé č. 18 od Leona Urise - ráda si čtu jeho knihy, ve kterých se pro mne srozumitelnou formou dozvídám více o národu, s jehož historií nám vkomunistických školách zdrcujícím způsobem odepřeli se seznámit.