Jak jsme vychovali děti, poznáme na vnoučatech

Jak byste charakterizoval dobu, v níž se teď nacházíme?

Máte na mysli Babišistán, anebo covid? 

To vše dohromady – a hlavně dopad na děti.

Ukazuje se, že až sedmdesát procent dětí je mimořádně závislých na zájmu cizích lidí. V rodinných terapiích se setkávám s obrovským nárůstem domácího násilí. A je jedno, jestli je vzteklá máma na tátu, nebo táta na děti – křičí se na všechny. V krizových dobách se vždy ukazuje, jak fungují vztahy. U nás nefungují. Neustále spoléháme, že za nás někdo problémy vyřeší. Rodiny jsou úplně závislé na školách a školkách, nebaví je příliš se dětmi zabývat. Ztratili jsme kontakt s podstatným, a proto jsme unavení a v rezignaci. Nejsme schopni funkčně inovovat, lehce nám kdokoli cokoli nakuká. Musí dojít k popularizaci rodinného života.

Na co rodiny zapomínají nejčastěji?

Co jsou rodičovské povinnosti. Že rodičovství je celoživotní závazek, ze kterého vyplývá povinnost připravit dítě na školku, na školu – to vše instituce mohou moderovat, ale je to hlavně povinnost rodičů. Lidé se mylně domnívají, že rodina je, když se jede na dovolenou. Rodinný život je chabý. S večeří se členové rodiny rozprchnou každý ke své televizi. 

Změnila se vaše práce s příchodem pandemie?

Od loňského jara pracuju v kuse. Přestal jsem tolik přednášet a rozšířil jsem terapeutickou praxi na celý týden, takže mi rukama projde pětadvacet rodin týdně. Ale to jsou rodiny, které si uvědomují, že pomoc potřebují. Jak asi fungují rodiny, které žádnou pomoc nevyhledají?

Jak se po výpadku školní docházky změnily děti? Chodíte na supervize, takže to můžete velmi přesně pojmenovat.

Je to sešup. Děti tloustnou, jsou v rezignaci. Ty, které jsem viděl vloni na jaře, jsou nyní už předškoláci, ale jsou na tom po roce hůř než tenkrát.

To bude asi problém celé Evropy, nebo máte pocit, že jsou na tom Češi hůř?

Ano. Náš vzdělávací systém patří mezi nejstarší, takže nejdéle nakládá na školu rodičovskou zodpovědnost. Systém sám nikdy za nic moc nestál. Vznikl za Habsburků a tomu odpovídá. Měl vychovávat děti pro práci v manufakturách, a to dělá dodnes. Takže ve školách neučíme děti tvořivě myslet, ale dokonale replikovat.

To skoro vypadá, že pandemie by mohla být cestou, jak alespoň některé rodiny vrátit zpět k opravdovému rodinnému životu a školy k tomu, co je podstatné.

Opravdu hodně lidí se teď o téma rodiny zajímá. Připojují se mi na semináře, a to i na Slovensku. Ale rodiny, které nejsou rády dohromady, to ještě víc rozklížilo. Obecně v Česku školky fungují jako odkladiště dětí. Mámy tam děti narvou a jdou domů. Anebo po práci na kafíčko a klidně nechají prvňáka do půl páté v družině.

Kde se v rodinách bere touha zbavit se dětí co nejdříve? 

Důvodů je několik. Ale je to i důsledek pobytových jeslí. Jak jsme vychovali děti, poznáme na vnoučatech. A nyní mají své vlastní děti vnoučata prarodičů, kteří byli v jeslích. Tam vidíte, jak se ob generaci kopíruje sociální deprivace. A dnešní mámy mají špatně vtištěný vzor chuti se věnovat dětem.

Jaký je tedy úkol matek?

Maminky mají za úkol dítě milovat a osamostatnit. Na včasné samostatnosti je postavena vůle. A když neosamostatníte dítě, než jde do školky, tak tam posíláte batolátko, které se bude citově deprivované. A samostatnosti ho učí někdo jiný, a to je špatně.

Jak se dítě učí samostatnosti?

Naučíte ho oblíkat, utírat si zadek, najíst se, prožít vzdor. Období vzdoru dítě musí prožít doma. A při tom všem dítě sytíte láskou. V opačném případě si totiž dítě ve školce zakonzervuje deprivaci a ta se projeví na začátku dospělosti. Rozum zapomene, ale tělo nezapomíná.

Mluvil jste o více důvodech špatných návyků matek…

Dnes se velmi urychlují porody. Mámy neprocházejí fázemi porodu, které jim nachystají nervový systém na spuštění mateřského citu. Pokud porod urychlíte a ještě utlumíte bolest, není máma připravena na to, co má cítit, a začne kopírovat to, co cítila její máma k ní. A přichází o autenticitu. A pak je zklamaná, že se nic neděje tak, jak si zkresleně pamatuje ze svého dětství.

Ve školkách ale taky často končí děti příliš brzy proto, že si rodina nemůže dovolit dlouhý finanční výpadek.

Lidi chtějí všechno hned. Zadluží se a z jednoho příjmu pak neudrží rodinný standard. Což je ta nejhloupější věc, která se může stát. Máma pak totiž dítě do školky dává se zlomeným srdcem a s pocitem, že selhává. A dítě takové mámy nemůže být citově připravené, protože do tří let děti prožívají všechno právě přes mámu. 

Školství tedy často a podle vás nevhodně přebírá rodičovskou aktivitu. Ale nebude ta chyba i v něčem jiném? Přece za vše nemůže jen škola.

Taky sliby politiků. Paroubek to začal s pastelkovným. Čím se lidé mají lépe, tím jsou pohodlnější. Od politiků jsme se dozvěděli, že dvouletým dětem přece pobyt ve školce prospívá. Anebo to, že škola má povinnost připravit žáka k maturitě. A kde je zájem studenta? To je přece jeho povinnost se k maturitě připravit, ne povinnost učitele. Maláčová na jednu stranu prosazuje jesličky pro půlroční děti a na druhou stranu zkracování pracovního týdne. Co to má za logiku?

Píšete o tom podrobněji ve své knize Maličkosti, ale lze nějak stručně definovat, jak funguje dobrá škola?

Umí si s rodiči udělat jasno, co spadá do kompetencí rodiny a co do kompetencí školy. Umí moderovat rodičům to, co dělají špatně. A umí dobře vysvětlit, proč chce, aby to rodiče dělali lépe. Máme přece společný zájem – spokojené dítě. Na něj naložíme to, co zvládne, pomáháme mu vytvářet gramotnosti, ambice a tak dále. Namísto toho se tady hází kamením. Škola na rodiny a rodiny na školu. A my, kteří děláme osvětu, vysvětlujeme, že když házíte, musíte na sebe trošku vidět. Škola neučí děti, ale předměty, a rodiče, když se jim něco nechce, strčí dítě do poradny. 

A s jejich prací taky asi nemůže být člověk příliš spokojen, že?

Rodič přijde s dítětem do poradny a ta nevysvětlí rodiči, jak má pracovat, ale napíše škole, co má dělat za rodiče. Takže školy mají pak pocit, že poradna jde proti nim. Poradenský systém se u nás nerevitalizuje a je to i těžko řešitelné, protože v poradnách často nepracují praktici. Takže když pak mají posoudit, jestli dítě například pustit dříve do školy, tak vůbec neměří parametry, které skutečně ve škole dítě zatíží, protože často vůbec nevědí, jaké to jsou.

Mám pocit, že v dnešní době jsou odklady školní docházky v módě. Může odklad někdy naopak uškodit?

Děti zleniví. Přibrzdí se jejich kognitivní vývoj. Jsem extrémně citlivý na předčasné zaškolení dětí, ale taky zažívám, jak děti poté, co jim byl dán zbytečný odklad, jsou po roce v mnohem horší kondici.

Vraťme se nyní k současné situaci. Ta je totálně vykolejená. Pojmenovávají psychologové konkrétní dopady na konkrétní skupiny dětí?

V této době to mají nejtěžší dvě skupiny. Prvňáci, kterým dobře nevzniknou výukové návyky. První třída je totiž celá o fixaci a automatizaci výukových návyků. A druhou ohroženou skupinou jsou děti osmých a devátých tříd. U nich totiž skupinová potřeba převládá nad pudem sebezáchovy. Děti se často i dobrovolně nakazí, jen aby byly spolu. Hovoří se o skokovém nárůstu sebevražedných myšlenek, zvyšují se i pokusy o sebevraždu. A dramaticky narůstá počet anorektických holek. O tom se vůbec nemluví.

Proč jsou dívky v tuto chvíli ohroženy více?

Dospívání holek je totiž extrémně závislé na bezděčném kontaktu. A málokterá máma umí s dcerou bezděčně hovořit o tom, co je to dospívání, co jsou to měsíčky a změny nálad. Za normálních okolností vše holky prožívají spolu. Řeknou si, že kámoška to má stejně, takže je to v pořádku. Ale bezděčný kontakt teď chybí, takže holky třinácti- až šestnáctileté jsou na tom v tuto chvíli úplně nejhůř.

Co s tím?

Může za to Babiš. Samá špatná rozhodnutí. Druhá vlna umírání je nejvíc způsobena rezignačním stresem. Nekončí to. Důchodce jsme neochránili a děti obětovali. Měli jsme nepřerušit kontakty dětem s podmínkou, že se budou chránit. Na odborníky se nedá spolehnout, každý říká něco jiného. Obětovali jsme ročníky dětí. Co způsobí přerušené dospívání holkám, to nikdo zatím ještě neví. Ale například v osmé třídě jsou děti ve věku, kdy se v nich nejvíce probouzí a realizuje rozvoj sociokulturní realizace. V osmé třídě mají děti spontánní potřebu pomáhat slabým. My jsme jim to vzali, takže počítejme s generačním poklesem sociokulturní tolerance. Ukáže se tak za patnáct let.

Tomu všemu rozumím. Žijeme v zemi, kde vládnou ti, které jsme si zvolili – dobře nám tak. Ale pojďme si alespoň říct, co může udělat každý z nás, aby minimalizoval ztráty.

Něco lze rekonstruovat. Učitelé nesmějí přetěžovat děti v distanční výuce. Pokud koukáte na paní učitelku přes obrazovku, vzniká ve vás iluze přímého zájmu. A když pak ještě dítě dostane řadu úkolů, které musí řešit s rodiči, je to další přímá práce, na kterou dítě není koncipováno. V normální situaci, jste-li slabý žák, týká se vás denně přímá vyučovací povinnost cca dvaadvacet minut. Teď jsou děti najednou enormně zatíženy. Dělejte toho s dětmi jen trochu. Víc stejně nemá cenu. Učitelé si mají s dětmi hlavně povídat. Zajímat se. Nejdůležitější je, aby si paní učitelka s dětmi povídala o tom, co se nestalo jako obvykle. Aby si děti alespoň povídáním prožily to, co jim nyní chybí. U dospělých je to přece stejné. Když nemůžete být spolu, tak si přes telefon večer řeknete, jak byste se za normálních okolností pomilovali. A ono se to vlastně tak trochu stane. 

Takže více mluvit, méně zatěžovat. Co úkoly?

Dávejte symbolické úkoly. Aby děti spíše mohly naučit rodiče to, co se samy naučily. Situace, kdy rodiče suplují učitele, je absurdní. Který táta má trpělivost? A matky? Už před covidem byly vyčerpané, co teprve teď. Dobrý učitel v tuto chvíli udržuje angažovaný zájem. A dobrý rodič to teď musí po učiteli vyžadovat.

Ale přes tohle všechno se najdou i rodiče, kteří pochybují o dostatečnosti výuky. Mají pocit, že se neprobralo dost.

To si zase musí obhájit dobrá paní učitelka. Učím děti, ne předměty. Informace je přenosná, jedině když vznikne ve stejný čas a ve stejném prostoru. Chvilku nedáváte pozor, tak se zeptáte spolužáka a ten vám to rychle vysvětlí. Distanční výuka stejně není efektivní.

A až se děti konečně jednou všechny vrátí do školy? Co potom? Lze odhadnout, co nás čeká?

Dočasně naroste ve školách agresivita. Děti se dlouho neviděly. A teď se budou například od radosti boxovat. Mezi dvanáctým a sedmnáctým rokem totiž klesá práh bolesti. Učitelé musí děti uvítat a poznat, kdo se jim vrátil. Středoškoláci už budou jinými lidmi – bude je bavit něco jiného, někteří dospěli, začali sexuálně žít. Do konce školního roku už by se nemělo vůbec učit. 

Možná s dětmi vyjet mimo školu? 

Geniální. Alespoň na dva týdny. Ideálně na měsíc. A pak po létě zopakovat během jednoho roku poslední dva roky.

Je opravdu tak nutné učivo opakovat? Osnovy jsou předimenzované, dřív nebo později se děti s informacemi zase setkají. 

Nejde o učivo. Děti si potřebují znovu vytvořit vazby. A k tomu musíte opakovat, ne učit něco nového. Při jízdě do kopce si taky neodpočinete. Musíte přestat šlapat.