„Domácí násilí je téma nás všech, je třeba zcitlivovat vztahy.“

S antropoložkou Danou Moree jsme si povídaly o nárůstu domácího násilí během pandemie, o tom, proč je česká společnost vůči násilí málo citlivá – i o tom, proč to u mladé a nejmladší generace vidí nadějně.

Jste (spolu)autorkou rozsáhlé studie, která se týká domácího násilí během pandemie. Kdy jste s ním začaly a co bylo impulsem?

Asi tři týdny po začátku nouzového stavu jsme s kolegyní Blankou Nyklovou zjistily, že informace neziskových organizací jsou radikálně odlišné od těch, které přicházejí od policie. Podle jejích statistik totiž počet vykázání v porovnání s rokem 2019 klesal, což se používalo jako argument pro to, že domácí násilí není v rámci pandemie velké téma. My jsme ale ze zahraničí věděly, že je to naopak – že pokud byla situace doma neklidná už předtím, ještě se výrazně zdramatizovala. Navíc i poptávka po službách neziskových organizací rostla. Docházelo tedy k poměrně velké disproporci, a to pro nás byl impuls k zahájení výzkumu.

Z čeho vycházel a jak byl rozsáhlý?

V první fázi jsme analyzovaly 71 případů klientek, které se obrátily na neziskové organizace v prvních týdnech pandemie, dělaly jsme rozhovory s 11 sociálními pracovníky a terapeuty z různých neziskových organizací a s 9 dlouhodobými klientkami, které mohly posoudit, co je za pandemie jinak. A už odpovědi na tento soubor otázek ukázaly na velké díry v systému. Vykázání násilníka z bytu je totiž jenom špička ledovce, policie často vyhodnocuje pouze fyzické násilí, u psychického to je obtížnější. Ač jsme původně plánovaly výzkum ukončit, řekly jsme si, že je potřeba zmapovat tyto díry. A tak jsme celé loňské léto a podzim dělaly rozhovory s lidmi z OSPOD, od policie, s advokáty a advokátkami i soudci a soudkyněmi a snažily se do hloubky zmapovat, proč je síto pomoci tak hrubé, že z něj vypadne velká část obětí. Na základě toho vznikla dvousetstránková výzkumná zpráva.

Ze kterých organizací jste sbírali data?

Původně jsme spolupracovaly s ProFemem, Acorusem a Rosou, které sídlí v Praze a pracují přímo s obětmi domácího násilí, ale dělaly jsme i rozhovory s lidmi z dalších organizací, jako je Persefona, Women for Women, Pro Dialog, Prosapia… Na základě získaných dat lze říct, že poptávka po jejich službách se loni na jaře zvýšila o 30 až 40 procent, na konci roku dokonce o 50 procent v porovnání s rokem 2019.

Navíc se všichni napříč systémem shodují na tom, že roste míra brutality a četnost incidentů v rámci jednoho vztahu. To ale nemusí znamenat jen to, že stříká krev – týká se to i brutality psychického násilí. Naše výzkumná zpráva ukázala i to, jak velkým problémem je současné nastavení systému – velice špatně totiž detekuje a řeší psychické a sexuální násilí. Obojí přitom má velmi devastující účinky.

Nakolik jsou zasaženy i děti?

Značně. Krizové linky pro děti jsou podle mých informací přetížené, a nejen to. Od lidí z OSPODu víme, že se na ně obracely i samotné děti, protože už to doma s rodiči nemohly vydržet, a někdy volaly i policii. Je to logické. Lockdown neudělal dobře nikomu, byla to stresová situace a zatěžkávací zkouška i pro vztahy, které jsou dobré. A tam, kde to bylo už předtím špatné, to teď často bylo opravdu zlé.

Je častější fyzické, nebo psychické násilí – a co všechno zahrnuje?

Nejčastější je psychické násilí. Začíná už tím, že mi někdo kontroluje mobil, e-mail, hlídá čas, který strávím s kamarádkami… Snaha o izolaci a kontrolu kontaktů patří do tzv. kontrolujícího chování, které doprovází domácí násilí a žene ohroženou osobu do izolace – pak mluvíme o sociálním násilí. Dále jsou to různé výhružky – vyhrožování sebevraždou, zbraní, tím, že mi druhý rodič vezme děti… To tedy může dělat i partnerka partnerovi, ale drtivá většina obětí domácího násilí jsou ženy. 

Pak je tu sexuální násilí, což ale není jen znásilnění a často se odehrává i v rámci partnerství. Může to být jakákoli nevyžádaná praktika nebo sexuální styk, který není odsouhlasený a chtěný z obou stran. Nic takového do vztahu nepatří. Existuje i ekonomické násilí, které sahá od toho, že mi partner nedává žádné peníze, až po to, že si o ně musím říkat, takže jsem na něm ekonomicky závislá a omezuje to moji svobodu.

I fyzické násilí má širokou škálu – od postrkování, tahání za vlasy a jiné formy, které nezanechávají na těle stopy, takže ohrožená osoba s tím nemůže jít k lékaři, až po ty nejhrubější varianty, jako jsou naraženiny a zlomené čelisti, nosy, ruce, stydké kosti…

Domácí násilí je navíc stále provázeno stigmatem, takže oběti ve vztahu často zůstávají…

Ano. Je tu totiž past, které se říká cyklus domácího násilí. Má tři fáze: nejdřív roste napětí, pak dojde k eskalaci – výbuch, hádka, házení věcí…  – a poté k uklidnění. A to je paradoxně ten nejnebezpečnější moment. Ve fázi uklidnění má totiž člověk tendenci myslet si, že už je všechno v pořádku, že to byl jen jednorázový incident.

Není to tedy tak, že přijdete domů a vždycky se něco stane. Může se to stávat jednou za týden, jednou za dva měsíce, jednou za čtvrt roku… Ale běží to v tomhle cyklu, aniž by bylo možné z něj vystoupit. To je důležité vědět, protože je to matoucí. Člověk má tendenci rozdělit si to na jednotlivé incidenty a vlastně si není jistý, čemu čelí.

Všimla jsem si, že někdy řeknete „oběť“ a pak to opravíte na „ohroženou osobu“. Proč je důležité to rozlišovat?

Snažím se všem těm lidem říkat ohrožené osoby, zkratka k oběti je daná územ. Jenže slovo „oběť“ vytváří dojem pasivity – a na to, aby se člověk z domácího násilí dostal, potřebuje být docela aktivní.

Je těžké si to přiznat, ale terčem domácího násilí se může stát úplně kdokoli. Podle výzkumu FRA (Agentura Evropské unie pro základní práva) z roku 2014 ve všech evropských zemích čelí domácímu násilí kolem 20 až 25 procent žen. S nějakým typem násilného chování se tedy setkalo obrovské množství lidí.

Říkáte, že je těžké přiznat si to. Oběti, nebo tedy ohrožené osoby ale přece za nic nemůžou – proč je to pro ně tedy tak těžké?

Třeba proto, že na začátku bývá vztah hezký. Násilné chování se navíc může objevit až po nějaké době. Lidé se během života mění a někdy se mohou změnit i tak, že se jim vymkne vlastní agresivita, násilí se může objevit klidně až po narození dětí nebo na základě jiných důležitých událostí. V dlouhotrvajícím vztahu je pak logicky těžké získat odstup a připustit si, že se něco změnilo tak radikálně, že jsem v situaci, kdy čelím násilí od nejbližšího člověka. Je to dlouhá cesta, kterou musí člověk ujít, aby si to uvědomil. I proto si myslím, že je lepší mluvit o ohrožených osobách, protože ohrožení jsme tím všichni, může se to stát úplně každému. Manažerovi, vedoucímu firmy, ženám, které jsou v práci velmi úspěšné a jsou ve vysokých pozicích…

Jaké podoby má domácí násilí na dětech a jak často jsou jeho terčem?

Na základě našich výzkumných dat je dítě vnímáno jako ohrožené teprve ve chvíli, kdy se násilný rodič obrátí i proti němu. Ale samozřejmě jsou sporné situace, kdy dítě přihlíží násilí na druhém rodiči a nemůže nic dělat. V jiných zemích je i dítě, které tohle zažilo, vnímáno jako ohrožená osoba.

V České republice jsme se setkali s tou interpretací, že dokud násilí není pácháno na dítěti, má být zachován styk s oběma rodiči, jinak by došlo k újmě na rodičovských právech. V porovnání se zahraničím se málo pracuje s tím, že dítě má právo, ale nikoli povinnost stýkat se s násilným rodičem. Obecně je tu spíš tendence brát to tak, že dokud dítě není přímo terčem násilí, tak se ho to netýká. Na základě našich výzkumných dat si ovšem myslíme, že by bylo dobré změnit přístup.

Problematické je i to, že pokud je ve vztahu násilí, rodiny jsou OSPODem, policií a dalšími institucemi vedeny spíš k mediaci nebo terapii. Když přesto dojde k rozchodu, z opatrovnického soudu se často stává bojiště plné manipulace a obětmi celé situace jsou samozřejmě děti. A čím méně jsou formy násilí pojmenované, tím vyšší je pravděpodobnost, že se bude dál rozehrávat.

Co tedy dělat, když se začne tohle kolo roztáčet?

Hlavně v tom nezůstávat. Setrvávat v násilném vztahu je vždycky horší než to začít řešit. Ovšem řešení téhle situace není jednoduché, to je taky dobré vědět. Výzkum nám ukázal, že zaměstnanci jednotlivých institucí fungují relativně nekonzistentně. To znamená, že se může stát, že přijdu na OSPOD, tam mi řeknou, že se nic vážného neděje, přitom policie to ohodnotí jako trestný čin, jenže pak se to nepodaří prokázat, takže skončím na přestupkovém řízení a tam mi oznámí, že se vlastně nic nestalo… I každý pracovník může situaci vyhodnocovat jinak, liší se to i region od regionu. Někde je větší soulad v interpretaci, někde naopak větší disproporce.

To zní dost beznadějně…

To zase ne. Doporučuju ale kontaktovat různé typy institucí a najít někoho důvěryhodného, kdo mi pomůže projít systémem a zorientovat se v něm, protože je relativně složitý. OSPOD řeší děti, policie zase to, jestli to byl, nebo nebyl trestný čin, neziskové organizace a intervenční centra mají často velkou snahu řešit situaci komplexně, jenže nemají dostatečné pravomoci. Mají poradenskou a doprovázející roli, ale nemají například moc vykázat násilníka z bytu. Tu má policie.

Je důležité mít i pomocníky na osobní úrovni. Může to být někdo z rodiny, kamarádka, kdokoli. Když se něco stane, je třeba hned to někomu říct, protože to může fungovat jako nepřímý důkaz v momentě, kdy člověk potřebuje dokázat například psychické násilí.

V každém případě je klíčové nebýt v tom úplně sám, hledat pomoc. Neziskové organizace jsou schopné i dlouhodobého poradenství – když tam přijdete, neznamená to, že to musíte hned celé řešit, rozvádět se atd. Může být užitečné zajít si tam, i pokud si člověk není jistý, jestli vlastně jde o domácí násilí, a někomu tu situaci popsat. A dobrat se k vyhodnocení s někým z vnějšku. Ono to opravdu není jednoduché, protože člověk je uvnitř a nemá dostatečný odstup. Na druhé straně když se doma děje něco opravdu nebezpečného, na nic nečekejte a volejte policii.

Někdo v takovém vztahu zůstává „kvůli dětem“ – není to ale spíš tak, že by právě i kvůli dětem měl sebrat sílu nějak to řešit?

No jistě! Tím, že v takovém vztahu zůstávám, děti rozhodně nechráním – právě naopak. Čelí tak situaci, kterým by děti vůbec čelit neměly, a nesou si dlouhodobé následky. Na druhé straně je ale řešení často tak náročné, že i to je pochopitelné. Právě proto platí, že pokud si s tím nevím rady, což je úplně normální, je opravdu potřeba dojít pro pomoc. Sama si nohu taky nezasádruju, nevyvrtám si sama zub – jsou věci, na které prostě potřebujeme jiné lidi. A domácí násilí je jedna z nich.

Překvapuje mě ta míra nejistoty. Pomohla by větší osvěta?

Určitě, i když asi nikdy nebude dostatečná. Velkým tématem, na které jsme při výzkumu také narazily, je citlivost na násilí obecně. Zdá se, že česká společnost je na něj v porovnání s jinými zeměmi méně citlivá. Například v Británii probíhají kurzy zcitlivování policie. Policisté se mimo jiné učí, jak s dětmi v násilné situaci komunikovat neverbálně, jak jim projevit podporu, i když je z té situace nemohou odvést. A jak se bavit s rodiči o tom, jak to zařídit, aby dítě bylo v bezpečí a pokud možno v pohodě. Do toho máme myslím docela daleko.

Nejistota v tom, co už je násilí, ostatně panuje i v pomáhajících organizacích. Zažila jsem paní z OSPODu, která říkala – ona dostane tři facky, a už je tady. Ale zároveň znám policisty a lidi z OSPODu, kteří jsou neuvěřitelně podpůrní, pomáhají odejít z bytu, ohrožené osoby jim mohou kdykoli zavolat, když se něco děje… A také vědí, že než se člověk, který prošel traumatem, rozmluví a získá důvěru, chvíli to trvá.

A co osvěta ve školách? Probíhá vůbec systematicky, jako třeba prevence drogové závislosti, o které mi tuhle dcera řekla, že už ji to „nudí, protože už to měli ve škole mockrát“?

Ve škole by měla být osvěta zaměřená na to, aby se děti učily rozpoznávat násilí. Když mě někdo šikanuje, tak to prostě je násilí. Stejně jako když mi někdo píchá do zad kružítkem. Děti můžou mít různé strkačky, to k tomu věku patří, ale je dobré umět rozeznat tu hranici, pracovat s tím. I učitelé by měli mít tuhle základní znalost.

Jak má učitel reagovat, pokud má podezření, že se v rodině žáka či studenta odehrává domácí násilí?

Minimálně do toho aktivně vstupovat, mluvit s oběma rodiči. Domácí násilí se odehrává za zavřenými dveřmi a už jen fakt, že do toho vstoupí vnější aktér, který říká – já vím, že něco není v pořádku, může být impuls ke změně. Ovšem pokud se děje něco opravdu vážného, mají učitelé, lékaři a všichni ostatní ohlašovací povinnost. Myslím ale, že jde spíš o onu citlivost – aby lidé vůbec zachytili, že se něco děje. Když dítě přijde z domova s modřinami, je asi dobré se zeptat, co se stalo.

Je to tím důležitější, že v případě domácího násilí dochází k tzv. transgeneračnímu přenosu. Když jako dítě zažívám násilné situace, je výrazně větší pravděpodobnost, že se v dospělosti stanu buď agresorem, nebo obětí. Takže pokud zůstávám v situaci, kdy se děje násilí, dost možná to zařizuju i svým dětem.

Čemu přičítáte to, že je u nás citlivost vůči násilí nižší?

Může to souviset i s rčeními typu „Jedna facka nikomu neuškodí“, „Ženská sukně všechno snese“, „Škoda rány, která padne vedle“, „Co se doma uvaří, to se doma sní“… Když vyrůstám v prostředí vypolstrovaném takovými hláškami, samozřejmě jim do určité míry věřím. Takže co můžeme udělat – dávat si pozor i na tyhle věci a celkově zcitlivovat komunikaci. Učit lidi, aby řekli, co potřebují, aby o tom uměli vyjednávat a aby se to učily už děti a teenageři. My všichni pro to můžeme něco udělat, je to naše společné téma.

Nejsou dnešní děti a teenageři spíš „drsnější“?

To si nemyslím. Záleží ale na tom, v jakém sociálním prostředí se pohybují. Znám spoustu škol, kde se k sobě děti chovají naprosto hezky a kde se na to taky hodně soustředí. Prostředí, kde se na tom pracuje aktivně, jsou opravdu znatelně jiná. A taky znám spoustu prostředí, kde je to naopak úplná katastrofa. Ale tohle taky můžeme dělat všichni – dávat si pozor na to, kde jsme, a v momentě, kdy je to někde nevlídné a nepříjemné, zkusit udělat něco pro to, aby se to zlepšilo. A taky volat pomoc dřív, než je to tak zlé, že jsou modřiny. Ty by totiž mít nikdo neměl.

Někteří lidé ale mají v tomto posunutou laťku a domluvy nepomáhají.

Je potřeba s tím systematicky něco dělat. A třeba si i položit otázku, jestli s takovým člověkem mám mít děti. Pracuju se studenty a řada z nich mi říkala, že rozpoznali, že se k nim partner chová neadekvátně, že něco není v pořádku. Odcházeli kvůli tomu ze vztahu a reflektovali, že to byl tenhle důvod, což mi připadá skvělé. Takže myslím, že máme velkou šanci. Je důležité, aby mladí lidé, kteří si vybírají partnera, rozpoznali manipulaci nebo vyhrožování, i to jemné, podprahové. Aby jim zablikalo výstražné světýlko v momentě, kdy se k nim někdo chová nevhodně nebo například použije sexuální praktiky, které oni nechtějí a explicitně to řeknou. To všechno jsou věci, které se lidé mají učit mezi dvanácti a dvaceti, máme tam velké pole působnosti. Takže ano, jde s tím něco dělat, ale je to ta piplavá práce, která zahrnuje informování, mluvení o tom a dobré nastavování vztahů.

Existují takto zaměřené programy, určené speciálně školám – ať už základním, nebo středním?

Znám školy, kam jezdí skvělý regionální preventista, nebo mají různé jiné programy, ale jednotný program podle mých informací neexistuje. Ale můžou to iniciovat i rodiče – školám chodí nabídky na nejrůznější přednášky a určitě je užitečné věnovat se právě práci s agresivitou, násilí, bezpečným vztahům a zcitlivování ve vztazích. Když rodiče projeví zájem, škola jim nejspíš vyjde vstříc.

Pro úplnost je třeba dodat, že domácí násilí se týká také například seniorů…

K tomuto mají zajímavá data v organizaci Život 90, i oni to během koronakrize zaregistrovali jako velké téma. My jsme taky v rámci našeho výzkumu evidovali jednak to, že se na neziskové organizace obraceli kvůli násilí i senioři, ale také například Češky žijící dlouhodobě v zahraničí, nebo naopak ženy s migrantskou zkušeností, které si vzaly českého partnera a žijí v České republice. A relativně často se situace během pandemie zdramatizovala i u dlouhodobých vztahů, které trvaly dvacet nebo třicet let a teď se rozpadly. Koronakrize zviditelnila to, co bylo předtím pod pokličkou, protože lidé měli různé filtry – práci, koníčky… Najednou se to zavřelo pod tu pokličku a tam, kde to nebylo zdravé, to začalo bobtnat.

Dochází nyní ke zlepšení?

Z dat vím, že ta situace má velkou setrvačnost. Řada lidí to řeší až teď, kdy už jsou zase dostupnější příslušné služby a instituce. Nedávno jsem se na nějaké akci viděla s policistkami a lidmi z OSPODu a shodli se na tom, že teď praskají ve švech, protože s tím najednou přicházejí i lidé, kteří to dlouho odkládali, a řeší to i zpětně. Je to velká vlna po rozvolnění. A pokud jde o zlepšení v konkrétním vztahu… Terapeuti by vám řekli víc, ale osobně si myslím, že pokud je někde dlouhodobě rozjetý cyklus domácího násilí, v každém případě to chce pomoc – alespoň poradenskou.

Dana Moree
Vystudovala obor Pastorační a sociální práce na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a dále pak obor Obecná antropologie na Fakultě Humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2008 ukončila doktorské studium na Univerzitě humanistiky v Utrechtu. Je editorkou portálu pro multikulturní výchovu www.czechkid.cz. Co se výzkumných aktivit týče, zaměřuje se na oblast propojení společenských změn a vzdělávacího systému – např. v publikaci How Teachers Cope with Social and Educational Transformation, Učitelé na vlnách transformace nebo Základy interkulturního soužití. Kromě akademické činnosti se věnuje tématu setkávání kultur i v rámci kurzů a seminářů a zabývá se divadlem utlačovaných (více na https://dvenatreti.cz/wp/).


Článek byl převzat z partnerského webu Velká přestávka. 

(https://www.velka-prestavka.cz/2021/06/25/domaci-nasili-je-tema-nas-vsech-je-treba-zcitlivovat-vztahy/)

Simona Martínková Racková