VZTAH KŘESŤANSTVÍ K TĚLESNOSTI

Rozporný vztah křesťanství k tělu zřejmě pramení v pojetí dědičného hříchu. Bonmotem by se dalo říci, že jde o cosi, co není ani dědičné, ani hřích. Je to stav člověka, do kterého se každý jedinec dostane zrozením - to je tojediné, co snad opravňuje hovořit o"dědičnosti". O hřích však nejde, neboť ten lze podle křesťanské morálky, přinejmenším v katolickém pojetí, člověku připisovat jen tehdy, když se ho osoba dopustí vědomě adobrovolně. Dědičný - nebo také prvotní - hřích je spíše popisem stavu člověka, jakési narušení (v kalvinistickém pojetí zničení) lidské přirozenosti, která má za následek, že nakonec člověk páchá hříchy"opravdové".Narození do narušeného světa jsme si nevybrali, ale když už se do něj narodíme a dožijeme se užívání rozumu, stejně něco spácháme. Dědičný hřích je vlastně podobný slavnému Murphyho zákonu, že může-li se něco pokazit, také seto pokazí. A to se týká i tělesných záležitostí.Tělo (a třeba i sex) je považován za dílo božího stvoření, takže nelze tyto veličiny zatratit, na druhé straně tu máme narušeného člověka, který se sexualitou neumí zacházet. Na rozdíl od jiných forem pokušení, jako jetřeba moc nebo majetek, má člověk nástroj pokušení, tělo, stále u sebe. Navíc takové sexuální nutkání patří k těm nejsilnějším, jaké biologicky normální člověk může zakusit. A dále: vyjádření, že člověk má tělo a duši jenepřesné. On je spíše tělem a duší, jsou to dva způsoby, jak se na člověka dívat a nejde je v realitě oddělit. Onen rozpor v oslavě těla a jeho zatracování je tedy spíše jazykové povahy, jde o kontext. Kdybychom použili třebaslovník techniky, člověk je ve své tělesnosti a duchovnosti tak unikátní systém, že je třeba ho oslavit, ale protože je zároveň náchylný ke katastrofálním poruchám, ba hůře, jistě k nim dojde, je třeba ho drsně hlídat jakonejhorší vrak. Děsivé výroky starých církevních Otců o těle vycházejí ze zásady, že"zkáza nejlepšího je to nejhorší".