Ad Psychoanalýza - nejúčinnější psychoterapeutická metoda? (Psychologie dnes 4/2006, 28-30)

Je dobře, že se u nás v odborném tisku otevřela debata o psychoanalýze. Podobné diskuse o účinnosti psychoanalýzy jako psychoterapeutické metody se vedou již mnoho let ve Spojených státech, kde psychoanalýza sice ztratila napopularitě, ale nezanikla - transformovala se. Problém naší debaty vidím v tom, že kritika se hlavně týká klasické, freudovské psychoanalýzy, a ne psychoanalýzy současné. Příčinou je dle mého názoru totalitou způsobenéčtyřicetileté vakuum ve vydávání psychoanalytických prací.Současná psychoanalýza je ovšem v mnoha ohledech odlišná, a to jak v teorii, tak i v klinické praxi. Samozřejmě však ani o současné psychoanalýze nelze prohlásit, že je obecně nejúčinnější metodou, lze ovšem říci, že srůznými modifikacemi je účinnou metodou nejen pro neurotické pacienty.Psychoanalýza se po Freudově smrti vyvíjela, a dnes obsahuje celou řadu škol a směrů s různou terminologií a s různými formami klinické praxe. Ovlivnilo ji množství faktorů: například nová vědecká paradigmata, výzkumy iširší klinická praxe. Tento vývoj je dobře zmapován v knize S. A. Mitchella a M. J. Blackové Freud a po Freudovi, která u nás vyšla v nakladatelství Triton v roce 1999. Tato kniha je i přes své nedostatky (americký vývoj jepopsán důkladněji, evropský jen částečně) jak dobrým učebním textem, tak i informovanou srovnávací prací psychoanalytických teoretických koncepcí a klinických přístupů.Psychoanalýza byla ve Spojených státech zpočátku velmi populární, od 80. let pak byla kritizována a devalvována a ztratila své výsadní postavení. Stalo se tak v důsledku nástupu biologické psychiatrie a kratšíchpsychoterapeutických metod, které více odpovídaly poptávce po rychlé léčbě, vyžadované horečným tempem amerického života a tlakem pojištoven na snížení výdajů. Podobný vývoj probíhá u nás již několik let.Na druhé straně psychoanalýza, včetně nových amerických směrů (interpersonálního a self-psychologie) expandovala a ovlivnila jak všechny formy psychoterapie, tak i oblast sociální práce, klinickou psychologii a poradenskoupraxi. Tak prokázala svou životnost a využitelnost.Je pravda, že psychoanalytické školy mají svou terminologii, která je často málo srozumitelná a není jasně vymezená, je však třeba zdůraznit, že není takto používána v klinické praxi. Moji učitelé v psychoanalytickéminstitutu v New Yorku, kde jsem absolvovala svůj výcvik, vždy zdůrazňovali, že máme mluvit s pacienty běžnou řečí a připomínali nám, že se nemáme chovat nadřazeně a odtažitě, že máme pacienty naopak podporovat a respektovat apodněcovat ke spolupráci. Vysloveně nás odrazovali od toho, abychom vystupovali jako vševědoucí autority a nabádali nás k tomu, abychom svou participaci ve vztahu s pacienty sledovali a analyzovali. Moje vlastní zkušenost zosobní analýzy a supervize tomuto modelu odpovídala. Tato zkušenost mě velmi pomohla v konfrontaci s vlastním nevědomím a nevěděním, protože jsem od svých učitelů a supervizorů dostávala podporu a uznání, a protože mi nijaknedávali najevo svou převahu.Ve vývoji moderní psychoanalýzy byl důraz postupně přenesen od zkoumání psychosexuálních konfliktů ke zkoumání konfliktů vztahových. Přispěli k tomu nejvíce americký interpersonální směr a britská škola objektních vztahů,později také self-psychologie, a v současnosti vztahová psychoanalýza, která se rozvíjí ve Spojených státech od 80. let minulého století. V těchto přístupech se začalo nejvíce rozvíjet zkoumání vztahu analytika k pacientovi vevšech jeho dimenzích. Práci s protipřenosem se dostávalo stále více pozornosti, protože původní předpoklad, že se analytik může v osobní analýze oprostit od všech neurotických komplexů a konfliktů, se ukazoval jako nereálný. Vprvních fázích psychoanalýzy se hlavně zkoumalo prožívání pacienta, jeho nevědomé konflikty a přenosový vztah k analytikovi. Nyní se vedle toho také zkoumá osobnost analytika a její vliv na klienta, reciproční vztah mezi nimi,a to, jak se vzájemně vědomě i nevědomě ovlivňují.