Jak kultivovat sebevědomí aneb lekce z jízdárny

Kdy jste si naposledy užili opravdový úspěch? Ne, teď nemám na mysli ten objektivně definovaný a všemi viditelný, třeba že vyhrajete televizní soutěž v tanci nebo ve zpěvu, že sklidíte potlesk od druhých na nějakém imaginárním jevišti, že jste v něčem první nebo nejlepší.

Myslím ten váš, o kterém pravděpodobně nikdo moc neví, ten, který vás stojí hodně odvahy a nějaký risk a o kterém víte, že je odměnou za to, že jste se rozhodli uvěřit ve své vlastní schopnosti?

Když při své práci pokládám lidem otázku, jak vlastně úspěch ve svém životě definují, většinou vyjmenují tři věci: když se jim podaří něco nového nebo velkého, co má pozitivní vliv na svět kolem nich, když se jim daří úsilí vychovat ze svých dětí slušné lidi a když mohou jít nějakým příkladem nebo být nápomocni druhým lidem. To jsou velké věty, plné širokého obsahu. Realitou je, že úspěch potřebujeme nejen z dlouhodobého hlediska (tedy prožít smysluplný život, ve kterém zanecháme nějakou stopu či odkaz, nějaké dědictví), ale že je základním stavebním kamenem našeho dobrého pocitu ze sebe sama na dennodenní bázi. Úspěch potřebujeme jako nezbytnou validaci naší vlastní hodnoty, našeho lidského příspěvku, toho, že jsme něčím platní, užiteční a jedineční. Jenže to má háček. Naše subjektivní vnímání vlastního úspěchu je neustále zaměňováno za pojetí úspěchu viděného navenek a definovaného vnějším prostředím, ve kterém žijeme. Úspěch je tak funkcí porovnávání našeho výkonu k obecně přijatému standardu - a ten, jako rekordní čas v běhu na sto metrů, je v neustálém pohybu. Objektivní úspěch je při tom všem manickém zdokonalování světa stále obtížněji dosažitelný; a naše touha po něm se stává formou závislosti na něčem, co je mnohdy velmi pomíjivé, co má jepičí život a co je velmi těžké ovlivnit, natož toho dosáhnout. A tak, v marné honbě za úspěchem, který se nedostavuje, podléháme sebeklamu, že nejsme dost… (a zde si doplňte sami, čeho že se vám nedostává, třeba bystrosti, intelektu, vzdělání, krásy, charismatu, zábavnosti, talentu, schopností…). Naše vědomí vlastní hodnoty strádá.

Alternativou je, že se zaměříme na svá vlastní kritéria a na svůj vlastní životní kontext. Příkladem může být moje nedávná osobní zkušenost. Ve svém mírně pokročilém věku jsem se rozhodla uskutečnit svůj dávný dětský sen a naučit se ovládat koně tak, abych si na něm bez obavy mohla vyjet do lesa. A řeknu vám, jezdit na koni není tak lehké, jak se na první pohled zdá. Nejdříve zjistíte, že musíte překonat strach - z toho, že spadnete a nějak si ublížíte, že dáváte své bezpečí napospas velkému zvířeti, že nevíte, co a jak dělat, jak reagovat… Na koni se nedá jezdit jen tak, že si na něj prostě sednete, je třeba určité kompetence, která souvisí s vaší schopností vnímat sebe sama a své pocity, je potřeba fyzické zdatnosti, pružnosti a flexibility, je třeba se učit z vlastních chybových programů a přistupovat k tomu učení s pokorou a trpělivostí. Je potřeba zajít hluboko za hranici vlastního komfortu. Dialog v mé hlavě zastává dva protipóly: „Máš to vůbec zapotřebí? Stojí ti to za to? Prostě na to nemáš!“ říká ten pochybovač a nevěřícně naslouchá argumentu druhé strany, která radí zkusit to znovu, nebát se, vždyť přece žádný učený z nebe nespadl a to je toho, když zkrátka člověk nemá požadovaný talent nebo cit nebo nevím co, důležité je zůstat v kontaktu s tím, proč to vlastně dělám, a hlavně se nevzdávat. A pak jednou, v mrazivém ránu, se to stalo. Podařilo se mi na pár minut zachytit rytmus koně v klusu, vysednout pěkně včas a procítit si ten nádherný moment, kdy to prostě najednou bylo na okamžik ono. Malý osobní úspěch, který zařídí ve vašem životě, ve věci, které se právě věnujete, velký zázrak.


Placená zóna

Iveta Clarke