Nadobro uvíznutí v dětství

Nedávno jsem se dozvěděla, že většina dospělé populace se mentálně zasekne někde kolem věku 15–16 let a už se nikdy neposune dál. Přišlo to ke mně jako kusá informace bannerů internetových zpráv, co se mi ale napevno zakousla do hlavy. Je to myšleno tak, že jsme z většiny trochu hloupí nebo že jsme nemožně infantilní? Kdo všechno do skupiny zaseknutých patří a komu se naopak podařilo vyváznout a skutečně se dotknout dospělosti a moudrého stáří? Nejspíš se mnou sdílíte ten pocit – od doby, co sama sebe znám, jsem stejná. Ať se pozoruji, jak se pozoruji, mnoho se uvnitř nezměnilo. Mění se ti druzí, to ano. Jana vypadá ztrhaně a ztratila jiskru, Linda se chová jako její matka a z Bětky, co je na mateřské, se stala hysterka. Taky se mění svět kolem nás. Třeba Amerika má černošského prezidenta. Hurá. Jak nám ale může být pořád patnáct? S procesem učení a s nabíráním vzdělání to souviset jistě nebude. Nejvíce jsem se ve smyslu znalostním a vědomostním dozvěděla na vysoké škole, a to mi bylo víc. Myslím, že podobně to má i náš instalatér a pán, co mi spravuje auto, i oni pochopili ve dvaceti, možná pětadvaceti a pak se dál učili po celý svůj dospělý život. Že by s oblastí mezilidských vztahů? Jo, to byla hotová prérie! Ale až později, když člověk nabyl věku, pochopil, o čem vztahy skutečně jsou. nás vracejí do dětství, do světa her a nekonečného plynutí času. Připadám si s nimi přirozeně a v bezpečí. Dokonce jsem o zvířatech začala psát a točit filmy, abych se při vší té zábavě stihla taky nějak profesně zrealizovat a trochu živit. Dříve mi mé chovatelské ambice regulovali rodiče, dnes je to můj přítel. Nic se nezměnilo. Místo tří koček můžu mít jen jednu. Mou neodbytnost chladí stejným způsobem jako kdysi matka s otcem, když jsem měla velkochov křečků. Až budeš mít samé jedničky, dostaneš koně, slibovali a já nikdy koně neměla, protože dvojka z matematiky byla jistota. Nejhorší, že se jim nedalo věřit, byli to podvodníci. Věděla jsem, že i kdybych se vypnula k výkonu a donesla na vízo samé biče, nemuselo to dopadnout. Zas by si vymysleli důvod, proč koníka nemůžeme mít. Přítel mi dal ultimátum – když náš kocour vyhraje výstavu, můžeš mu pořídit kamarádku. Výstavu jsme vyhráli minulý týden. Dan své tvrzení změnil – řekl jsem, že se teprve o další kočce můžeme pobavit, ne, že si ji hned koupíš! A pak mi oznámil, že by si rád pořídil motorku, ale ne obyčejnou, ale takovou, která má vzadu dvě kola. Motorku – trojkolku. A tak si říkám, jestli to není vlastně všechno jinak, co když je dospělost jen hra, ke které jsme byli završením 18 let vlastně donuceni? Hra, co přišla plíživě, hra, co nám ji vnutili vlastní rodiče, když nás přestali živit, hra, co s námi hrají zaměstnavatelé a naši partneři. Hra s jediným cílem – fungovat jako dobrá ekonomicko-společenská jednotka, poslouchat a plnit záměr druhých. Uvnitř zůstáváme malými dětmi, navenek předstíráme, že jsme dospělí.