Online archiv

Nedávno jsem se dozvěděla, že většina dospělé populace se mentálně zasekne někde kolem věku 15–16 let a už se nikdy neposune dál. Přišlo to ke mně jako kusá informace bannerů internetových zpráv, co se mi ale napevno zakousla do hlavy. Je to myšleno tak, že jsme z většiny trochu hloupí nebo že jsme nemožně infantilní? Kdo všechno do skupiny zaseknutých patří a komu se naopak podařilo vyváznout a skutečně se dotknout dospělosti a moudrého stáří? Nejspíš se mnou sdílíte ten pocit – od doby, co sama sebe znám, jsem stejná. Ať se pozoruji, jak se pozoruji, mnoho se uvnitř nezměnilo. Mění se ti druzí, to ano. Jana vypadá ztrhaně a ztratila jiskru, Linda se chová jako její matka a z Bětky, co je na mateřské, se stala hysterka. Taky se mění svět kolem nás. Třeba Amerika má černošského prezidenta. Hurá. Jak nám ale může být pořád patnáct? S procesem učení a s nabíráním vzdělání to souviset jistě nebude. Nejvíce jsem se ve smyslu znalostním a vědomostním dozvěděla na vysoké škole, a to mi bylo víc. Myslím, že podobně to má i náš instalatér a pán, co mi spravuje auto, i oni pochopili ve dvaceti, možná pětadvaceti a pak se dál učili po celý svůj dospělý život. Že by s oblastí mezilidských vztahů? Jo, to byla hotová prérie! Ale až později, když člověk nabyl věku, pochopil, o čem vztahy skutečně jsou. nás vracejí do dětství, do světa her a nekonečného plynutí času. Připadám si s nimi přirozeně a v bezpečí. Dokonce jsem o zvířatech začala psát a točit filmy, abych se při vší té zábavě stihla taky nějak profesně zrealizovat a trochu živit. Dříve mi mé chovatelské ambice regulovali rodiče, dnes je to můj přítel. Nic se nezměnilo. Místo tří koček můžu mít jen jednu. Mou neodbytnost chladí stejným způsobem jako kdysi matka s otcem, když jsem měla velkochov křečků. Až budeš mít samé jedničky, dostaneš koně, slibovali a já nikdy koně neměla, protože dvojka z matematiky byla jistota. Nejhorší, že se jim nedalo věřit, byli to podvodníci. Věděla jsem, že i kdybych se vypnula k výkonu a donesla na vízo samé biče, nemuselo to dopadnout. Zas by si vymysleli důvod, proč koníka nemůžeme mít. Přítel mi dal ultimátum – když náš kocour vyhraje výstavu, můžeš mu pořídit kamarádku. Výstavu jsme vyhráli minulý týden. Dan své tvrzení změnil – řekl jsem, že se teprve o další kočce můžeme pobavit, ne, že si ji hned koupíš! A pak mi oznámil, že by si rád pořídil motorku, ale ne obyčejnou, ale takovou, která má vzadu dvě kola. Motorku – trojkolku. A tak si říkám, jestli to není vlastně všechno jinak, co když je dospělost jen hra, ke které jsme byli završením 18 let vlastně donuceni? Hra, co přišla plíživě, hra, co nám ji vnutili vlastní rodiče, když nás přestali živit, hra, co s námi hrají zaměstnavatelé a naši partneři. Hra s jediným cílem – fungovat jako dobrá ekonomicko-společenská jednotka, poslouchat a plnit záměr druhých. Uvnitř zůstáváme malými dětmi, navenek předstíráme, že jsme dospělí.

Dva měsíce po porodu a už je zpátky v sedle. Přestože se koně nakonec nestali její obživou, nedokáže si život bez nich představit.

Co jsem si díky článku E. Bakaláře (Psychologie dnes, 3/2004) a za použití obdobných zdrojů odnesla za ponaučení:1. Životní dráha svatých. Jako světec nebo světice je podle Slovníku spisovné češtiny (Academia) označován ten, kdo žije mravně dokonale, asketicky, snáší útrapy apod. Z toho lze vyvodit, že prosociální chování jistě můžebýt pro světce charakteristické, ne ale nezbytně nutné. Navíc ne všichni, kteří jsou takto označováni, se během svého života chovali například jako František z Assisi, který byl nejen propagátorem radikální chudoby, alepředevším aktivní lásky k bližnímu. Vzhledem k tomu, že označení"světec"je nerozlučně spjato s náboženstvím nebo církví, může se jím stát jedinec nejen na základě skutečných okolností svého života, ale například ina základě mučednické smrti nebo dokonce vykonaných zázraků.2. Tvůrci etických systémů. Tady snad jen drobná pochybnost, zda byly ženy během zmiňované časové periody"od Platóna po Adorna"opravdu v natolik rovnoprávném postavení, aby mohly prorazit s vlastním etickým systémem.3. Odpůrci totalitního režimu. Ani tak beznadějné poměry, které u nás panovaly během doby totalitního režimu, si příliš nelibovaly v popravách žen. To, že v případě trestu smrti pro dr. Horákovou byla i tato praxeporušena, se stalo jedním z důvodů, proč celý proces vyvolal tak výrazný odpor veřejnosti. A když už je třeba dokazovat prosociální chování přes statistiku poprav, myslím, že například Františka Zemínová zatčená s Horákovou aodsouzená ve vykonstruovaném procesu na 20 let na tom v důsledku nebyla o tolik lépe. Je vůbec vhodné měřit míru odporu vůči totalitnímu režimu podle tvrdosti následného trestu? Existovaly přece i jiné formy odporu vyžadujícínemenší osobní odvahu. Stačí se podívat na seznam signatářů Charty 77 na adrese www.totalita.cz a udělat si obrázek o zastoupení žen.4. Zakladatelé nadací. Mecenáš je podle Universa 3"zámožný soukromník podporující zejména sportovce či umělce", podle Slovníku spisovné češtiny Academia"podporovatel umění a věd". Z obou definicvyplývá, že je to v první řadě někdo, kdo disponuje nezbytnými finančními prostředky. Autor článku hledal mecenáše v našich zemích v Diderotu 2000 a našel jich 29. Já jsem hledala v Diderotu 2001 a ten mi jich nabídl podstejným heslem pouze 11. Kupodivu žádnou ženu, tu lze totiž najít pod heslem"mecenáška". O trochu více k věci je podívat se při hledání zakladatelů nadací přímo pod heslo"nadace". Tam lze najít i nadaceOlgy Havlové, Dagmar Havlové, pod charitativní činností M. Kubišovou atd. Zajímavým zdrojem je www.neziskovky.cz, kde se to kupodivu ženami jen hemží.5. Hrdinové a stateční. Asi není divu, že první z obou kategorií je z více než dvou třetin obsazena mužskými jmény s vojenskou nebo policejní hodností, zatímco zdrojem pro druhou kategorii je příloha statistické ročenkyhasičského záchranného sboru. V tak specifických oblastech bychom asi srovnatelné zastoupení žen a mužů mohly předpokládat jen stěží. Nejen svými fyzickými predispozicemi se muži hodí pro podobná povolání víc než ženy. Ty seale naopak tradičně uplatňují v široké škále pomáhajících profesí, které mnohdy zahrnují a vyžadují připravenost k prosociálnímu chování stejnou měrou, a dokonce i prokázání výrazné osobní statečnosti.6. Bezplatné dárcovství krve je jistě motivováno nezištnými altruistickými pohnutkami. Nicméně odměna za prokázaný prosociální čin nemusí mít vždy materiální nebo finanční podobu. Předpokládám proto v zájmu zachováníčistého štítu 71 procenta mužů - dárců, že podstatnou část mezi nimi netvoří například vojáci. O těch z vyprávění vím, že u nich bylo po dlouhá léta to"nezištné dárcovství"přece jen podněcováno drobnými, ale provojáky velmi podstatnými výhodami, jako jsou třeba vycházky nebo úlevy při výcviku.