Monako: Zlatá klec

Před rokem mně švihlo v zádech. Pro člověka, co se živí tancem, to znamená jistou pauzu. Zatímco jsem měsíc ležel, a byl tak nucen hodnotit vlastní život, došlo mi, že v práci věnuji svůj čas a energii něčemu, v co vlastně nevěřím. Podobně na tom byla i má přítelkyně, taky tanečnice, a tak jsme se rozhodli, že dáme v souboru výpověď a zkusíme štěstí jinde. Absolvovali jsme několik konkurzů do zahraničních tanečních souborů, já úspěšný nebyl, jí nabídli smlouvu v souboru Les Ballets de Monte Carlo v Monaku, což se v tanečním světě rovná zhruba příležitosti oblastního herce točit film se Spielbergem. Řešil jsem dilema, zda zůstat v Česku, kde jsem měl již slušně vybudovanou síť kontaktů a kde bych neměl problém se uživit, anebo jet do Monaka taky. V té době jsem cítil, že potřebuji změnu a po letech stereotypu mi chybělo dobrodružství, dospěl jsem tedy k odvážnému rozhodnutí přestěhovat se na jih Francie se svou partnerkou. S tím, že to nějak dopadne. Jak moc odvážné rozhodnutí to bylo, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se ocitl s autem plným kufrů v ucpaných uličkách Monte Carla, zatímco ostatní řidiči ve svých rollsroycech na mě naštvaně troubili. Co tady proboha budu dělat? Moje holka nastoupila do jednoho z nejprestižnějších baletních souborů na světě a já trčel v cizím městě, kde i bageta stojí majlant, bez práce. Jak to ale v životě je, člověk si nakonec vždycky nějak poradí, pokud se nevzdává.