Ad: Máme za co bojovat

Impulzem k napsání těchto řádek byl nejen příspěvek Marie Hofmanové Máme za co bojovat (únorové číslo Informatoria 3-8), ale také článek Sedmnáct mateřinek z našich místních novin (opavský a hlučínský Region ze 16. ledna 2007). Když jsem si přečetla článek z Regionu, měla jsem pocit, že to, co čtu, se mi jenom zdá. Cituji: „Skupinka předškoláků si pod vedením učitelky ve třídě hraje a po obědě odpočívá. V určený čas jim učitelky pomohou s oblékáním a chodí s nimi na procházky. Tak zhruba probíhá den v sedmnácti mateřských školách na území Opavy…“ To pro mne byla velmi zajímavá zpráva. Pro mne, ředitelku mateřské školy, to vyznělo tak, že se v mateřských školách nedělá nic. Jak potom takový článek zapůsobí na lidi neznalé věci, nechci ani domýšlet. Vnímám jej jako těžké nedocenění práce učitelek mateřských škol! Záleží na tom, co si kdo pod „skupinkou“ dětí představí, protože skutečná skupinka dětí ve třídě mateřské školy se pohybuje v průměru od 20 do 26 dětí a v případě, že je ve třídě zapsáno 28 dětí, pak ani tento počet není výjimečný, pokud zrovna pár dětí neonemocní. A jak vypadá „hra“ s takovouto skupinkou dětí? Například každé dopoledne v průběhu týdne si jedna učitelka hraje plánovaně tak, aby týden měl nějaký námět, smysl, dětem se střídaly činnosti z různých oblastí vzdělávání. Musí zajistit, aby děti cvičily, zpívaly, dramatizovaly pohádky, stříhaly, lepily, skládaly, kreslily nebo malovaly, seznámily se s netradičními technikami ve výtvarné výchově, modelovaly z hlíny či modelovací hmoty, sem tam šly na nějakou zajímavou exkurzi… Kromě toho je učitelka učí správné výslovnosti všech hlásek, umění vyjádřit různými způsoby svá přání a pocity, supluje rodičovskou výchovu v oblastech, kde schází, učí děti souvislému vyjadřování, samostatnosti, sebeobsluze, hygienickým návykům, správnému stolování, slušnému chování a dalším návykům. K tomu všemu je potřeba přidat ještě „pár maličkostí“ důležitých pro to, aby děti mohly s úspěchem nastoupit do základní školy, která navazuje na to, co dítě zná a umí z mateřské školy. Navíc musí mít učitelka oči jako ostříž (nejlépe kdyby je měla dokola kolem celé hlavy), aby dnešní hyperaktivní děti nepřišly k úrazu, a přesto měly dostatek pohybu. Také by se jí hodilo deset párů rukou na pohlazení, povzbuzení a utírání slziček těm, kdo jsou smutní nebo je něco bolí a trápí. Stále musí mít připravený úsměv, mít nervy ze železa na ty, kteří by si zasloužili pár „na zadek“, protože jim doposud nikdo neurčil pravidla, co si mohou a nemohou dovolit k dospělým i vrstevníkům ve třídě… A k tomu se individuálně věnovat dětem nadaným a rozvíjet jejich talent nebo těm druhým, kterým se leccos nedaří a potřebují pomoc. A mohla bych pokračovat dál a dál… Jestli tedy má někdo opravdu pocit, že si učitelka ve školce jenom hraje, měl by si to přijít vyzkoušet na vlastní kůži. Ovšem tak, že si bude „hrát“ podle Třídního vzdělávacího programu, a dodržovat přitom Školní vzdělávací program. Bude si hrát podle týdenního programu tak, aby byly zastoupeny všechny vzdělávací složky, aby si děti nevšimly, že se vlastně něco učí a ještě aby se při všech činnostech cítily dobře. Nejlépe se s dětmi pracuje, jsou-li rozděleny do několika skupin (každá s jinou činností týkající se tématu), o kterých je potřeba mít přehled, být připraven pomoci, případně individuálně poradit. A to, že těch dětí bude ve třídě třeba jenom 27, nehraje vůbec žádnou roli, protože to je přece skupinka, kterou zvládne jedna učitelka mateřské školy jen tak, levou zadní…