Ad Legislativa - Dítě s diabetem v MŠ

Časopis Informatorium 3-8 čteme pravidelně a s velkým zájmem. Často je pro nás poučením, někdy inspirací, jindy ověřením, že svoji práci děláme správně. Občas se stává, že cítíme potřebu na určitý článek reagovat, ale než tak učiníme, zahltí nás řada jiných povinností a dopisování odložíme. Po prostudování březnového čísla, zejména článku Dítě s diabetem v MŠ, tomu bylo jinak. Okamžitě jsme se rozhodli na článek reagovat. Naše mateřská škola má tříletou zkušenost s dítětem, které trpí onemocněním diabetus 1. stupně. Nesmírnou náročnost a zodpovědnost při péči o nemocné dítě nelze ani popisovat. Počínaje stravováním až po každodenní řadu úkonů, povinností a stresů. Proto se domníváme, že uváděné stanovisko MŠMT ČR je velmi obecné, neuspokojivé a neřeší řadu konkrétních, naléhavých problémů, se kterými se pedagog pracující s tak vážně nemocným dítětem v praxi setkává. V uvedeném článku jsou citovány pouze základní zákonné povinnosti školy a jejich zaměstnanců, včetně ředitele, případně hlediska etická a lidská. Bez důsledného dodržování citovaných povinností či doporučení MŠMT ČR si práci s nemocným dítětem a jeho rodiči nelze ani představit. Řada mimořádně závažných problémů však zůstává nezodpovězena a neřešena. Příklad: Běžná třída - 23-25 přítomných dětí cvičí v herně nebo tělocvičně na nářadí. Nemocné dítě oznámí, že je mu špatně (slabo). Co udělat první? Věnovat se nemocnému: odběr krve, vyhodnotit to, podat první pomoc, telefonovat… Dovede si někdo představit tu úzkost, zodpovědnost při naměření hodnoty glykémie 1, se kterou jsme se již setkali? Co udělat v tu chvíli s ostatními dětmi, které v daný okamžik zůstávají bez dozoru? Jak se zachovat při obdobné situaci na vycházkách, při pobytu venku, výletě, či jiné kulturní a společenské akci? Jak je nutné vybavit běžnou třídu zdravotnickými pomůckami (gumové rukavice pro odběr krve, co s použitým materiálem od krve a další a další…)? Naše reakce na vámi zveřejněný článek si neklade za cíl vyvolat polemiku, zda dítě s diabetem 1. stupně do MŠ ano, či ne. Jsme toho názoru, že ano. I nemocné dítě má nárok na kvalitní předškolní vzdělávání, ale za podmínek, kdy je nutné stanovit konkrétní pravidla, pracovní podmínky i pracovně-právní ochranu pedagogů a školy. Optimálním řešením by bylo stanovit pro tyto děti asistenta pedagoga, jehož vyřízení by bylo přednostní a netrvalo by několik měsíců, jako tomu zpravidla bývá při vyřizování této žádosti. Současně jsme chtěli upozornit na mimořádnou náročnost při práci s dítětem s diabetem. Klademe si otázku, zda je vůbec možné, aby učitelka vše, co se po ní požaduje, zvládla, zabezpečila. Nějak se zapomnělo na zdravé děti. Žádný materiál neuvádí, jak k tomu přijdou ostatní děti ve třídě, když se učitelka musí věnovat nemocnému dítěti a nemůže vykonávat výchovně-vzdělávací práci, na kterou mají děti právo. Veškeré činnosti jsou v daný okamžik přerušeny, neprobíhají. Nedovedeme si představit, že učitelka bude aplikovat při počtu 23-25 přítomných dětí dítěti inzulín, tak, jak se uvádí ve stanovisku MŠMT ČR. Naštěstí u nás v MŠ si rodiče zajistili službu, která přijíždí a aplikaci inzulínu provádí. V zimním období jsme opět prožívali stresy, když byly silnice nedostatečně sjízdné, a služba se zpozdila. Každodenní stres je u nás na denním pořádku. Víme, že pokud by chtěla učitelka MŠ vykonávat činnosti spadající do pracovní náplně zdravotnictví, jistě by si zvolila jinou než učitelskou profesi. Velmi by nás potěšilo, kdyby byl náš hlas vyslyšen a přítomností dětí s onemocněním diabetem 1. stupně (kterých znatelně přibývá) v kolektivu běžné třídy MŠ se některý z odborníků MŠMT ČR začal systematicky zabývat.