Tygr a mravenec

Do žádného interview se nevejde vše, o čem byla řeč. Do stoupy tak mizí pasáže, jež nezapadly do tématu či překročily možný rozsah, leccos zajímavého se řekne i mimo záznam.


Tak kupříkladu v rozhovoru s Maximem Velčovským z minulého čísla jsme museli oželet vyprávění o jeho sběratelské vášni. Známý designér schraňuje televizní ovladače, skládací metry i hračkové zbraně. „Zbraní pro děti se vyrobí víc než reálných zbraní, protože dětí je víc než vojáků,“ řekl s tím, že k mání jsou všechny druhy zabíjení od nunčaků přes meče až po kulomety. Navzdory rozmachu zbrojního průmyslu pro děti jsou však dnešní, převážně plastové zbraně prý mnohem bezpečnější než třeba klasický prak, který vystřelil děcku oko raz dva.


V březnovém čísle jsme zas uveřejnili rozhovor s „učitelkou učitelů“ Michaelou Veselou. Se svými přednáškami objíždí školy po celé republice, tudíž má terén zmapovaný jako málokdo. Poznáte kvalitu školy už při vstupu do budovy? – padla otázka, jež se nakonec nevešla. Odpověď zněla: „Ano. Podle vzdušnosti budovy, šaten, podle toho, co visí na nástěnkách. Dívám se taky, jak učitelé chodí. Jestli chodí prostředkem chodby, nebo lezou při zdi. Jestli se oblékají jako v časech kalamářů, nebo jako v 21. století. Jak mluví s dětmi, zda se u toho krčí, nebo stojí rovně…“ 


Její slova mohu potvrdit. Před lety jsem se ocitl na škole, jejíž vchod byl polepen zákazy všeho druhy. Ředitel komunikoval se sborem formou oběžníků, podepsaných vždy s akademickým titulem, byť šlo o vši v družině či loužičku na WC. Učitelé chodili po chodbách s hlavami svěšenými a mluvili šeptem. V poledne vždy nejprve potají nahlédli skleněnými dveřmi do jídelny, zda tam nesedí vedení, a pak se teprve osmělili vejít.


Když jsem pak přestoupil do normální školy, bylo vše jiné. Na vstupních dveřích se skvěl obrázek medvídka s míčem. Kantoři na chodbách vesele halasili. Obědy suplovaly neformální porady, kterých tím pádem bylo poskrovnu. Informace o suplování vyvěšoval ve sborovně na nástěnku pan zástupce Brabenec podepisující se kresbou mravence s puntíkovaným šátkem kolem krku. Je to jen detail, který ale nebývale osvěžil klima. Stejně jako když sousedovic ustrašený synek vyměnil kvůli komisním učitelům základku. Na novém působišti jej svérázná matikářka vyvolala k tabuli slovy: „Tak to pojď spočítat, tygře!“ Tréma z něj prý rázem spadla jako závoj z nevěsty a on hned první hodinu exceloval. 



Tak kupříkladu v rozhovoru s Maximem Velčovským z minulého čísla jsme museli oželet vyprávění o jeho sběratelské vášni. Známý designér schraňuje televizní ovladače, skládací metry i hračkové zbraně. „Zbraní pro děti se vyrobí víc než reálných zbraní, protože dětí je víc než vojáků,“ řekl s tím, že k mání jsou všechny druhy zabíjení od nunčaků přes meče až po kulomety. Navzdory rozmachu zbrojního průmyslu pro děti jsou však dnešní, převážně plastové zbraně prý mnohem bezpečnější než třeba klasický prak, který vystřelil děcku oko raz dva.


V březnovém čísle jsme zas uveřejnili rozhovor s „učitelkou učitelů“ Michaelou Veselou. Se svými přednáškami objíždí školy po celé republice, tudíž má terén zmapovaný jako málokdo. Poznáte kvalitu školy už při vstupu do budovy? – padla otázka, jež se nakonec nevešla. Odpověď zněla: „Ano. Podle vzdušnosti budovy, šaten, podle toho, co visí na nástěnkách. Dívám se taky, jak učitelé chodí. Jestli chodí prostředkem chodby, nebo lezou při zdi. Jestli se oblékají jako v časech kalamářů, nebo jako v 21. století. Jak mluví s dětmi, zda se u toho krčí, nebo stojí rovně…“ 


Její slova mohu potvrdit. Před lety jsem se ocitl na škole, jejíž vchod byl polepen zákazy všeho druhy. Ředitel komunikoval se sborem formou oběžníků, podepsaných vždy s akademickým titulem, byť šlo o vši v družině či loužičku na WC. Učitelé chodili po chodbách s hlavami svěšenými a mluvili šeptem. V poledne vždy nejprve potají nahlédli skleněnými dveřmi do jídelny, zda tam nesedí vedení, a pak se teprve osmělili vejít.


Když jsem pak přestoupil do normální školy, bylo vše jiné. Na vstupních dveřích se skvěl obrázek medvídka s míčem. Kantoři na chodbách vesele halasili. Obědy suplovaly neformální porady, kterých tím pádem bylo poskrovnu. Informace o suplování vyvěšoval ve sborovně na nástěnku pan zástupce Brabenec podepisující se kresbou mravence s puntíkovaným šátkem kolem krku. Je to jen detail, který ale nebývale osvěžil klima. Stejně jako když sousedovic ustrašený synek vyměnil kvůli komisním učitelům základku. Na novém působišti jej svérázná matikářka vyvolala k tabuli slovy: „Tak to pojď spočítat, tygře!“ Tréma z něj prý rázem spadla jako závoj z nevěsty a on hned první hodinu exceloval. 


Text: Jan Nejedlý