Nesmím šlápnout na obrubník

Představte si, že máte ve třídě žáka, který pokaždé, je-li vyvolán k tabuli, nejprve obejde vlastní židli a teprve pak vyrazí uličkou kupředu. Anebo cestou do jídelny musí na první schod stoupnout vždycky třikrát za sebou, takže pokud se rovnou nesnaží zařadit jako poslední, spolužáci do něj spolehlivě narážejí a pedagogický dozor ho kárá, že ostatní schválně zdržuje. Jenže on si prostě nemůže pomoct: vždyť se jen snaží udělat všechno pro to, aby dostal slušnou známku nebo aby snížil riziko, že bude mít v polévce vlas, což je představa, která ho neuvěřitelně děsí. 

Nesmím šlápnout na obrubník

Jako děti jsme cestou do školy vyhlížely kominíka, pak jsme se musely držet za knoflík, dokud neuvidíme otevřené okno, psa a někoho v brýlích – jen tak nám kominík přinesl štěstí. Do stejné kategorie vcelku nevinných pověr patří otrhávání okvětních lístků, aby bylo jasné, jestli „má mě rád, nemá mě rád“, případně hry typu „když uvidím tři červená auta za sebou, z fyziky mě dneska nevyvolá“. Jsou to pozůstatky magického myšlení, které vládlo našemu dětství v předškolním věku. V podobě černých koček přes cestu, šťastných sedmiček či nešťastných třináctek nebo zaklepání dobré zprávy na dřevo (na čelo, na něco, co neshoří) nás občas provázejí až do dospělosti. Dokážeme však mít své drobné rituály pod kontrolou a na jejich „účinky“ se díváme se shovívaným nadhledem. 

Lidé trpící obsedantně kompulzivní poruchou stejného nadhledu nejsou schopní. Podle zdravotnických statistik jich je zhruba 2–3 %. Obsedantně kompulzivní porucha (obsessive-compulsive disorder, OCD) se nejčastěji projeví v rané dospělosti, podle psychiatrických dat má ale 21 % nemocných příznaky už před pubertou. Typický nástup dětských forem je mezi 7. až 12. rokem, častěji bývají postižení chlapci než dívky (zhruba v poměru 3 : 2).