Škola pro raubíře

Ve snu jsem se propadl jakýmsi vesmírným trychtýřem do jiné dimenze, která měla jako z udělání podobu školy. Snový vír mě vyplivl před sborovnu, kde jsem si na štítku přečetl název ústavu: ŠPR – Škola pro raubíře. Co přesně to mělo znamenat, mi došlo, když jsem vstoupil do prázdné sborovní místnosti a začetl se do nástěnky.  

V rozvrhu této vzdělávací instituce se krom literatury a hudebky vyskytovaly předměty jako kouření, krádeže kol, kapesní krádeže či zapírání, na druhém stupni pak pití alkoholu, střelba z revolveru, vylupování pokladen, přepadání bank nebo útěk z vězení. Škola jako dělaná pro řadu mých darebných žáků, napadlo mě. A jelikož byl právě čas vyučování, šel jsem se projít po chodbách.

Za prvními dveřmi s nápisem 3. A jsem uslyšel úpěnlivý hlas učitelův: „Zapálíš, vtáhneš, a než vypustíš kouř, řekneš v duchu deset slov!“ Na hodině kouření zrovna pilovali šlukování. „Policajt jdou, jdou, jdou, na mě si nepřijdou, já jsem ta těžká pára, bydlím za vodou,“ ozývalo se z další učebny, kde právě probíhala výuka zpěvu. Za následujícími dveřmi diktovala učitelka seznam povinné četby. Zaslechl jsem tituly Modrovousovo prokletí, Ve spárech kanibala a Vražda kružítkem, když vtom zazvonilo.

Rychle jsem se utekl schovat na záchodky. Nad umyvadlem mě zaujal nápis „Umývej si ruce po záchodě i po vraždě!“. Vzápětí se otevřely dveře, v nichž stanul knírkatý muž mafiánského vzhledu. „Zahlédl jsem vás na chodbě, vy budete jistě nová posila našeho sboru!“ zahlaholil chlapík, jenž se mi představil jako ředitel školy. Poté mě zkušeným chvatem přeborníka v jiu-jitsu čapl za rameno řka: „Pojďte, ukážu vás kolegům!“ 

Opět jsem stanul ve sborovně, která se tentokrát hemžila jako mraveniště. „Podívejte, co jsem zabavila Terebovi pod lavicí!“ zvolala učitelka, jež před chvílí diktovala žákům seznam povinné brakové literatury, a opovržlivě hodila na stůl Petrarcovy Sonety Lauře. „Ta dnešní mládež!“ sykl kantor důchodového věku a hned si postěžoval na chabý verbální projev žáků. „Mnozí z těch budižkničemů ráčkují. Až řeknou ve spořitelně ,Rrrruce vzhůrrrru!‘, budou pokladníkovi pro smích.“ Vedle stojící praktik přispěchal s nářkem nad inkluzí. Prý jim do tříd přichází stále víc chlapců, co trpí morálními předsudky, mnohdy silně zakořeněnými. „A bez asistenta neotevřou šperhákem ani králíkárnu,“ posteskl si.

Ředitel si mě vzal stranou. „Doba je těžká,“ řekl a dodal, že jim řada nadaných žáků mizí na víceletá gymnázia, kde se učí pojišťovací podvody, daňové úniky, defraudace a jiné fajnové věcičky, jak se nechal slyšet. „Průměrný absolvent naší základky končí jako obyčejný kapsář nebo sňatkový podvodník. Ti nejhorší, co na učení kašlou, odcházejí na vraždárnu.“ Nechápavě jsem zakoulel očima, načež mi ředitel vysvětlil, že stejně jako se zemědělské škole přezdívá hnojárna a škole pro kuchaře knedlíkárna, dvouletý učební obor SVbM – Sprostý vrah bez maturity nese slangový název vraždárna. Podlomila se mi kolena. Pochopil jsem, že filozofie této školy vyšla vstříc letoře dnešních žáků, po čemž laická i odborná veřejnost dlouho volaly, ale tohle už na mě bylo moc. 

Ředitel si všiml mé zsinalosti. „Nebojte, nebudete muset vyučovat střelbu z kulometu ani výrobu cyankáli. Vy jste na předchozí škole učil…“ „Rétoriku, dramatickou výchovu a občanskou nauku.“ „Výborně,“ rozzářil se ředitel, „to jsou dovednosti jako dělané pro náš nový volitelný předmět politický podnikatel. Ale buďte na ty darebáky přísný! Blíží se doba přijímacích zkoušek. Oni teď musí zabrat! Objednám pro vás nové ASOCIO testy!“

A tak jsem nastoupil.

Na první hodinu jsem si připravil úvod do korupce a zneužívání konexí s četnými příklady z praxe, ovšem čekala mě chladná odezva. Místo protřelých šíbrů přede mnou sedělo třicet unuděných Habásků, kteří si pod lavicí cosi šmudlali na mobilu anebo tiše pochrupovali.

Zařval jsem jako lev: „Vy bando líná, s takovým přístupem chcete manipulovat grantová řízení, tunelovat veřejné zakázky, nebo dokonce vybudovat stranu jako firmu? Styďte se, vy… vy… vy…“

V tu chvíli mi naštěstí spadla peřina a já se probudil. Zbrocený potem, pochopitelně.

Ve snu jsem se propadl jakýmsi vesmírným trychtýřem do jiné dimenze, která měla jako z udělání podobu školy. Snový vír mě vyplivl před sborovnu, kde jsem si na štítku přečetl název ústavu: ŠPR – Škola pro raubíře. Co přesně to mělo znamenat, mi došlo, když jsem vstoupil do prázdné sborovní místnosti a začetl se do nástěnky.  

V rozvrhu této vzdělávací instituce se krom literatury a hudebky vyskytovaly předměty jako kouření, krádeže kol, kapesní krádeže či zapírání, na druhém stupni pak pití alkoholu, střelba z revolveru, vylupování pokladen, přepadání bank nebo útěk z vězení. Škola jako dělaná pro řadu mých darebných žáků, napadlo mě. A jelikož byl právě čas vyučování, šel jsem se projít po chodbách.

Za prvními dveřmi s nápisem 3. A jsem uslyšel úpěnlivý hlas učitelův: „Zapálíš, vtáhneš, a než vypustíš kouř, řekneš v duchu deset slov!“ Na hodině kouření zrovna pilovali šlukování. „Policajt jdou, jdou, jdou, na mě si nepřijdou, já jsem ta těžká pára, bydlím za vodou,“ ozývalo se z další učebny, kde právě probíhala výuka zpěvu. Za následujícími dveřmi diktovala učitelka seznam povinné četby. Zaslechl jsem tituly Modrovousovo prokletí, Ve spárech kanibala a Vražda kružítkem, když vtom zazvonilo.

Rychle jsem se utekl schovat na záchodky. Nad umyvadlem mě zaujal nápis „Umývej si ruce po záchodě i po vraždě!“. Vzápětí se otevřely dveře, v nichž stanul knírkatý muž mafiánského vzhledu. „Zahlédl jsem vás na chodbě, vy budete jistě nová posila našeho sboru!“ zahlaholil chlapík, jenž se mi představil jako ředitel školy. Poté mě zkušeným chvatem přeborníka v jiu-jitsu čapl za rameno řka: „Pojďte, ukážu vás kolegům!“ 

Opět jsem stanul ve sborovně, která se tentokrát hemžila jako mraveniště. „Podívejte, co jsem zabavila Terebovi pod lavicí!“ zvolala učitelka, jež před chvílí diktovala žákům seznam povinné brakové literatury, a opovržlivě hodila na stůl Petrarcovy Sonety Lauře. „Ta dnešní mládež!“ sykl kantor důchodového věku a hned si postěžoval na chabý verbální projev žáků. „Mnozí z těch budižkničemů ráčkují. Až řeknou ve spořitelně ,Rrrruce vzhůrrrru!‘, budou pokladníkovi pro smích.“ Vedle stojící praktik přispěchal s nářkem nad inkluzí. Prý jim do tříd přichází stále víc chlapců, co trpí morálními předsudky, mnohdy silně zakořeněnými. „A bez asistenta neotevřou šperhákem ani králíkárnu,“ posteskl si.

Ředitel si mě vzal stranou. „Doba je těžká,“ řekl a dodal, že jim řada nadaných žáků mizí na víceletá gymnázia, kde se učí pojišťovací podvody, daňové úniky, defraudace a jiné fajnové věcičky, jak se nechal slyšet. „Průměrný absolvent naší základky končí jako obyčejný kapsář nebo sňatkový podvodník. Ti nejhorší, co na učení kašlou, odcházejí na vraždárnu.“ Nechápavě jsem zakoulel očima, načež mi ředitel vysvětlil, že stejně jako se zemědělské škole přezdívá hnojárna a škole pro kuchaře knedlíkárna, dvouletý učební obor SVbM – Sprostý vrah bez maturity nese slangový název vraždárna. Podlomila se mi kolena. Pochopil jsem, že filozofie této školy vyšla vstříc letoře dnešních žáků, po čemž laická i odborná veřejnost dlouho volaly, ale tohle už na mě bylo moc. 

Ředitel si všiml mé zsinalosti. „Nebojte, nebudete muset vyučovat střelbu z kulometu ani výrobu cyankáli. Vy jste na předchozí škole učil…“ „Rétoriku, dramatickou výchovu a občanskou nauku.“ „Výborně,“ rozzářil se ředitel, „to jsou dovednosti jako dělané pro náš nový volitelný předmět politický podnikatel. Ale buďte na ty darebáky přísný! Blíží se doba přijímacích zkoušek. Oni teď musí zabrat! Objednám pro vás nové ASOCIO testy!“

A tak jsem nastoupil.

Na první hodinu jsem si připravil úvod do korupce a zneužívání konexí s četnými příklady z praxe, ovšem čekala mě chladná odezva. Místo protřelých šíbrů přede mnou sedělo třicet unuděných Habásků, kteří si pod lavicí cosi šmudlali na mobilu anebo tiše pochrupovali.

Zařval jsem jako lev: „Vy bando líná, s takovým přístupem chcete manipulovat grantová řízení, tunelovat veřejné zakázky, nebo dokonce vybudovat stranu jako firmu? Styďte se, vy… vy… vy…“

V tu chvíli mi naštěstí spadla peřina a já se probudil. Zbrocený potem, pochopitelně.