Strach, hněv a panika v době pandemie

Na přelomu roku se odkudsi z daleké Číny začne ozývat něco o nějaké epidemii, o uzavírání provincie Wu-chan, o nárůstu nakažených, desetitisících nemocných a prvních mrtvých. A my si říkáme – co to tam ti Číňani dělají?Koronavirus? Co to je? SARS byl někdy před dvaceti lety, MERS před deseti a k nám se přece nic nedostalo. No jo, taková nějaká chřipka, tu tady máme taky – no a?

A pak najednou první a další případy nakažených, nemocných a mrtvých v Itálii, pak v Německu a ve Francii. Vynořují se otázky a obavy z budoucnosti. Někteří se stále ještě smějí těm, kdo si pořád myjí ruce a shánějí roušky. Další v panice nakupují potraviny do zásoby. První případy nemocných u nás hlášeny začátkem března, za týden vláda zakazuje vyvážet dezinfekční prostředky a zasedá krizový štáb. Zavírají se školy a hranice, armáda je v pohotovosti, lékaři berou jen akutní případy, je vyhlášen nouzový stav. Republikou se šíří strach, vylidňují se ulice a padají další vládní nařízení. Co se to děje? Co mám dělat? Začínáme se bát.

K čemu slouží strach?

Co to vlastně je a k čemu slouží strach? Jde o reakci na změnu vnějších podmínek, kterou jsme zaznamenali a zpracovali ve vědomí – a připravujeme se rychle reagovat na tuto změnu. Naše nadledviny nás chystají za pomoci hormonů kůry a dřeně na boj nebo útěk. Náš mozek zase horečně získává, zpracovává a vyhodnocuje informace a porovnává je se zkušeností z minulosti. Z velice staré zvířecí minulosti, kdy byl svět plný skutečných nebezpečí, my žili ve smečce a cítili se ohroženi. Strach je historicky statisíce let stará instinktivní ne-rozumná reakce na změnu či ohrožení.

Hněv nebo vztek jsou také instinktivní reakce na změnu, ale je to úplně jiný kalibr. Cítíme se silní, s nebezpečím se chceme poprat. Když zatnu zuby, mám rudo před očima a stoupá mi tlak, dřeň nadledvin vylučuje adrenalin. Ten nás připravuje na boj zvýšením krevního tlaku, prokrvením svalů i pokožky, proto rudneme v obličeji, dále zvýšením svalového napětí a zúžením zrakového pole. Koncentrujeme síly a jsme jako zaťatá pěst. Chceme se prát a vyhrát. Trvá-li situace déle, hltavě jíme slané a tučné, budeme i hltavě pít a dostaneme chuť na alkohol. Instinktivní reakce na stres prohloubí naše dýchání a zvýší i intenzitu našeho hlasu. Křičíme. Ti choleričtější z nás mohou jednat sebevražedně, riskantně, ba i někoho zabít, jiní ironicky šaškují, rebelují, zlehčují situaci a smějí se. Hněv i šaškování je dobré ovládat rozumem. Zastavit se, vychladnout, zachovat klid a vzít rozum do hrsti.