Zemřel Uderzo, Asterix žije!

U Teutatise! Zemřel Alberto Uderzo (1927–2020), kreslíř, který svět komiksu podaroval hlavně nerozlučnou dvojkou Asterix & Obelix. Takových dvojic se možná najdou napříč časem i prostorem celé zástupy, od Maxe a Mořice přes Rendlíka a Hopíka po Boba a Bobka, například – jenže ti dva nepoddajní Galové, jeden malý, druhý velký, jeden tlustý, druhý tenký, kteří byli na vrcholu svých sil kolem roku 50 před naším letopočtem, mají něco do sebe. Něco univerzálního, globálně srozumitelného; kombinaci výsostné zábavy a nevtíravého poučení, prostě kultivovaný infotainment.

Fikční svět, který Asterixovi & Obelixovi napsal René Goscinny (1926–1977), známý hlavně díky skopičinám malého Mikuláše a jeho kumpánů (nakreslil Jean-Jacques Sempé), je totiž fantasticky kompletní, nic v něm nechybí, nic v něm nepřebývá, živí se jen svým vlastním pohybem. Role i psychologie jsou rozvrženy typologicky: Asterix má rozum, Obelix sílu, Panoramix zná kouzla a čáry, Trubadix je otloukánek a Majestatix pak celý kolektiv tmelí z výšky štítu, který používá jako dopravní prostředek. Nepřítel je jasný: ať ten konkrétní, který je ovšem kontinuálně k smíchu (římští legionáři), ať ten obecný, abstraktní, mytický, který hrozí z výšin nebes, jež se mohou kdykoli Galům zřítit na hlavu a pohřbít jejich svéráz ve svých troskách.
Příběhy, kterých Goscinny s Uderzem realizovali v letech 1959 až 1977 kolem pětadvaceti, nejsou bůhvíjak komplikovaně strukturované, ale vždycky je v nich místo jak pro silnou dějovou linku, kde Galové buď odrážejí na sto plus jeden způsob otravné Římany, anebo směňují informace s kmeny z bližšího i vzdáleného okolí, tak pro jemný detail, který ocení možná víc rodič než dítě. Zatímco komiksář příbuzného druhu Hergé byl ve svém o dvě tři dekády starším Tintinovi místy zvláštně zpozdilý, regresivní, ať jde o trapné předsudky a stereotypy s jasně rasistickým akcentem, nebo o čistě užitný, brutální vztah k přírodě, Goscinny s Uderzem jsou naopak místy předjímaví, progresivní.

Zničehonix hipsterem
Třeba bard Trubadix, stylizovaný jako zoufale netalentovaný, zženštilý až hysterický zpěvák a muzikant s nosem nápadně falického tvaru, který během finální hostiny u kulatého stolu, kde není nouze o pečené divočáky a bezedné poháry červeného vína, končí vždycky svázaný s roubíkem někde stranou; čím jiným je než prototypem bezpohlavního metrosexuála, který tančí ulicemi dnešního velkoměsta, v mobilu „appku, se kterou může vypadat jako koťátko“ (jak se píše v jednom populárním lexikonu). Nebo Obelixův věrný psík Idefix, jehož fixní idea má ekologický kořen: zoufale vyje vždycky, když někdo ubližuje stromům. Anebo Majestatixův synovec Zničehonix: jeliman, který nulový obsah maskuje formou vystajlovanou podle rokenrolově-hipsterského střihu…
Podobných nosných a notně komických, byť okrajových figurek – a nejen mužských, i ženských, kreslených zřetelně pod vlivem kultu Brigit Bardotové, potažmo Barbarelly – jsou v Goscinnyho a Uderzově komiksu desítky. Vždycky se zábavnými jmény. Jména ostatně hrají v galském univerzu svoji roli: jak jména reálných aktérů/aktérek (Tragikomix, Platfus, Bolehlaf, Archaix, Halabala ad.), tak jména bohů a bohyň, přivolávaných tradičním hromováním typu „U Teutatise!“, „U Belenise!“, „U Merkura!“ nebo „U Junony!“. Slovo se tu sice nestává nutně vždycky tělem, ale tenhle verbální rámec vydrží nápor vlastně jakýchkoli obrazů.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.