Online archiv

Česká psycholožka Ivana Marková žije od roku 1967 ve Velké Británii. Při její loňské návštěvě Prahy jsme hovořily o jejích bohatých terapeutických zkušenostech s lidmi s mozkovou obrnou. Povídaly jsme si o jejím přístupu ke studiu složitých sociálních jevů, jakými jsou například imigrace a kulturní rozdíly, s nimiž se před lety musela osobně vyrovnávat. A také o nebezpečích, která v psychologii a dalších společenských vědách číhají v podobě schematických, zjednodušujících řešení.

Minulé století znamenalo obrovský skok v prodloužení života, dnes se hledí především na jeho kvalitu. Dokonce ještě víc - ústředním zájmem odborníků se stává subjektivní pocit životní spokojenosti a štěstí, pro něž má angličtina úsporně výstižný výraz well-beeing.

„K plné spokojenosti mi nestačí jen samotná péče o rodinu. Nemluvím o kariéře, ale o možnosti věnovat se něčemu jinému, mít možnost plně využít všech svých schopností,“ říká personální ředitelka společnosti Microsoft a matka dvouletého syna Filipa Michaela Šmidochová.

„Má vaše dítě problémy se čtením nebo psaním? Chcete mu usnadnit učení a dát mu dobrý základ důležitý pro život a jeho uplatnění v budoucnosti?“ Tak oslovuje rodiče svými propagačními letáčky Studijní centrum Basic, jehož pobočky působí ve čtrnácti městech ČR.

Chodí spolu léta, často už od prvních roků studií. Jejich kamarádi se postupně žení, vdávají, zakládají rodiny, ale jim se do takových závazků nechce. Jeden u druhého občas zůstává na pár dní, třeba spolu i chvíli bydlí. Láska bez závazků. Nebo už jen zvyk?

Jídlo nepředstavuje jen uspokojení jedné ze základních potřeb. Má úzký, často poměrně komplikovaný, vztah k naší psychice.

Chování dnešních dětí překračuje všechny myslitelné hranice. Potrestat drzé žáky je prakticky nemožné, spolupráce s rodiči obtížná. Své potomky omlouvají nebo je rovnou v agresivním vystupování vůči učiteli podpoří. Takové hlasy zaznívají z úst pedagogů čím dál častěji. Stejně jako odpovědi kolegů, nadřízených i rodičů: Když nejste schopni žáky zvládnout, neučte.

Snad každý zná ve svém okolí někoho, kdo má za sebou onkologickou léčbu, nebo zná příbuzné či blízkého kamaráda takového člověka. Medicína od 80. let minulého století skutečně slaví v léčbě rakoviny významné úspěchy a vyléčených přibývá - nejvyšší čas obrátit pozornost k pomoci a podpoře, kterou nemocní a jejich rodiny v těžkém období potřebují.

I v Česku se postupně etablovaly neziskové organizace, nejrůznější nadace, občanská sdružení a dobročinné spolky. Po letech „dobrovolně povinné solidarity“ se vydáváme na cestu dobročinnosti a charity, i když je mnohdy poněkud klikatá a nepřehledná. Navíc na ní objevujeme modely a formy nové a šokující i v „charitativně zkušených“ zemích.

Zkoušet stále něco nového, přijímat výzvy, nebát se rizika - v takových situacích se někdo cítí jako ryba ve vodě, zatímco jiný se v nich topí. Neustále přijímat a zpracovávat nové podněty a rozhodovat se považuje za riskantní přítěž, které by se nejraději vyhnul.

Žila, byla desetiletá Terezka u své maminky. Měly se rády a dobře jim spolu bylo, jak dokládají četná objetí před televizní kamerou. Pak přišel zlý soudce a nařídil odvézt Terezku na psychiatrickou kliniku, přestože neměla tiky, záchvaty ani jiné viditelné chorobné projevy, které by v očích veřejnosti takový krok ospravedlňovaly. Několik dobrých lidí založilo sdružení Na pomoc Terezce a jeho zakladatelka navrhla, aby se uspořádala televizní soutěž, ve které by (třeba místo další super star) diváci hledali nejlepší řešení jejího případu.

Od prvních tištěných letáků a brožurek po internetové aplikace - vzdělávací program energetické společnosti ČEZ, a. s., v mnohém dokumentuje cestu, jíž v uplynulých patnácti letech prošlo technické vybavení našich škol. Zájem o besedy s odborníky a návštěvy elektráren zároveň ukazují, jak se změnila informovanost veřejnosti, zájem o energetiku i ochranu životního prostředí.