Online archiv

Jídlo nepředstavuje jen uspokojení jedné ze základních potřeb. Má úzký, často poměrně komplikovaný, vztah k naší psychice.

Chování dnešních dětí překračuje všechny myslitelné hranice. Potrestat drzé žáky je prakticky nemožné, spolupráce s rodiči obtížná. Své potomky omlouvají nebo je rovnou v agresivním vystupování vůči učiteli podpoří. Takové hlasy zaznívají z úst pedagogů čím dál častěji. Stejně jako odpovědi kolegů, nadřízených i rodičů: Když nejste schopni žáky zvládnout, neučte.

Snad každý zná ve svém okolí někoho, kdo má za sebou onkologickou léčbu, nebo zná příbuzné či blízkého kamaráda takového člověka. Medicína od 80. let minulého století skutečně slaví v léčbě rakoviny významné úspěchy a vyléčených přibývá - nejvyšší čas obrátit pozornost k pomoci a podpoře, kterou nemocní a jejich rodiny v těžkém období potřebují.

I v Česku se postupně etablovaly neziskové organizace, nejrůznější nadace, občanská sdružení a dobročinné spolky. Po letech „dobrovolně povinné solidarity“ se vydáváme na cestu dobročinnosti a charity, i když je mnohdy poněkud klikatá a nepřehledná. Navíc na ní objevujeme modely a formy nové a šokující i v „charitativně zkušených“ zemích.

Zkoušet stále něco nového, přijímat výzvy, nebát se rizika - v takových situacích se někdo cítí jako ryba ve vodě, zatímco jiný se v nich topí. Neustále přijímat a zpracovávat nové podněty a rozhodovat se považuje za riskantní přítěž, které by se nejraději vyhnul.

Žila, byla desetiletá Terezka u své maminky. Měly se rády a dobře jim spolu bylo, jak dokládají četná objetí před televizní kamerou. Pak přišel zlý soudce a nařídil odvézt Terezku na psychiatrickou kliniku, přestože neměla tiky, záchvaty ani jiné viditelné chorobné projevy, které by v očích veřejnosti takový krok ospravedlňovaly. Několik dobrých lidí založilo sdružení Na pomoc Terezce a jeho zakladatelka navrhla, aby se uspořádala televizní soutěž, ve které by (třeba místo další super star) diváci hledali nejlepší řešení jejího případu.

Od prvních tištěných letáků a brožurek po internetové aplikace - vzdělávací program energetické společnosti ČEZ, a. s., v mnohém dokumentuje cestu, jíž v uplynulých patnácti letech prošlo technické vybavení našich škol. Zájem o besedy s odborníky a návštěvy elektráren zároveň ukazují, jak se změnila informovanost veřejnosti, zájem o energetiku i ochranu životního prostředí.

Některé děti musejí denně dojíždět do školy ve spádové obci nebo na víceleté gymnázium, zkušenost se školou internátní a s bydlením daleko od rodiny však mnozí získávají až s přestupem na střední školu či učiliště. I když jsou zdánlivě velcí, začátky bez domova nebývají snadné.

Ačkoli v obchodě či bankovnictví považujeme elektronické formy komunikace za samozřejmé a zcela běžně je užíváme, ocitneme-li se v roli rodiče, máme při jednání se školou v ruce raději hmatatelný kus papíru a před obrazovkou a klávesnicí dáváme přednost jednání z očí do očí. Mnozí učitelé to cítí stejně.

Česko drží evropský rekord - na deset milionů obyvatel přes dvacet tisíc dětí vyrůstajících v ústavech. Problém není zdaleka jen v tom, že ústavní výchova je dražší než rodinná, podstatně horší jsou celoživotní důsledky pro psychosociální vývoj dítěte.

Osmnáctým rokem žijeme v demokratické společnosti. Mnozí lidé přes každodenní starosti začínají zapomínat, co jim na minulém režimu vadilo. Dospívá generace, která nepamatuje politické represe, kádrové posudky, devizové přísliby ani fronty na maso a banány. Je naše demokracie křehká, zeptali jsme se politologa Jana Holzera