Online archiv

podoteky Stanislava Komárka

Skutečnost, že člověk sám netvoří celek, ale smysluplně se kompletuje s někým jiným, bývá většinou zdůrazňována při chvále stavu manželského či partnerského, ale povětšinou zcela uniká, že fenomén je mnohem rozšířenější. To, že k sobě bytostně patří dominance a submisivita, nahlédl ve své dialektice pána a raba už Hegel (a prakticky mnozí před ním). Tento fenomén je zajisté dobře biologicky interpretovatelný — v lidské societě, byť sebejednodušší, musejí být nadřízení a podřízení a v člověku musejí být „programy“ umožňující oba typy chování provádět jaksi s chutí a navíc v případě potřeby překlapnout do modu opačného (toto překlapnutí se v některých kulturách i krátkodobě uměle vyvolávalo, třeba ve starém Římě o saturnáliích, kdy se nakrátko invertovala role otroků a pánů). Mnoho bylo napsáno o tom, že zotročování jiných nepřináší vlastní svobodu, ale naopak oboustranné zapadání do hlubší a hlubší závislosti — je to nepochybně pravda, byť těm, kteří práskají bičíkem, někdy neobjasnitelná. Zaměřme se však na podobný, ale ještě destruktivnější vztah, a sice vztah oběti a jejího ničitele (v češtině se používají též slova „kat“, „katan“ či „tyran“, ale všechna jsou vypůjčená z jiných kontextů, a tudíž nepřiléhavá — je podivné, že nemáme zavedené české slovo pro pohříchu častý jev člověka, který se svým bližním destruktivně zachází často až k smrti, podivné je ostatně i slovo pro toho, kdo tyto útisky trpí — je vypůjčeno z náboženského kontextu a poukazuje na kryptoreligiózní kontext celého konání — ostatně zlé nakládání předcházelo lidské oběti u mnoha kultur a posvátné leží hned vedle děsivého a odpudivého). Podobné typy chování se ostatně téměř vždy zdůvodňují „vyššími cíli“ — ty či ony je nutno obětovat pro Kolektivizaci zemědělství, Novou Evropu, Římské impérium atd. — ostatně, drtivá většina těchto jevů se děje v malém, v rodinách a podobných kolektivech. I tam má ničitel vždy dojem, že hájí Pořádek, Spravedlnost či něco podobného. Role oběti se od role podřízeného podstatně liší tím, že při ní dochází k trápení, zneužívání, popřípadě i smrti. Poměry v dětských kolektivech hezky ukazují původní rozvrh celé akce — dlouho dopředu byla vybrána nějaká, pokud možno odlišující se oběť — cizinec, ryšavec, nedospělec atd., a na ni se jaksi zástupně přenesly kolektivní hříchy a spory, ona byla jaksi jejich příčinou (to se ostatně experimentálně potvrdilo po jejím zabití, kdy opět zavládla všeobecná idyla až do vybírání další oběti; dosti podobně je tomu s „černými ovcemi“ prakticky v každé rodině). Důležité je to, že oběť jedná, byť nevědomě, v jakési prestabilizované harmonii se svými ničiteli. Jako by se v ní navozením celé situace aktivovala „jinová“ složka a obrana se náhle zmenší, až úplně zmizí. Známý byl obřad zajímání zajatců aztéckými válečníky — zajatý bojovník byl uchopen za kštici vlasů a pronesena nad ním formule: „Ty jsi můj milovaný syn!“ Bojovník odpověděl: „Ty jsi můj milovaný otec!“ a dál dobrovolně, často po měsíce, následoval vítěze až do svého obětování. Méně nápadných, ale o to častějších příkladů známe z vlastního okolí spoustu. Oběti nejen že se v typickém případě příliš nebrání, ale někdy se na vlastní destrukci téměř těší — nadšení prvokřesťanů vlečených do arén vyvolává skutečné mrazení. Je rovněž typické, že někteří jedinci i společenské skupiny roli obětí jaksi přitahují, tak jako jiní přitahují leccos jiného (úrazy, špionáž atd.). V celém procesu nehraje prakticky žádnou roli inteligence ani vzdělání — kdysi rozumní mladíci se mění v rámci armádní šikany ve zvěř, nejeden člen SS měl doktorát z filozofie, případ americké univerzity, která v rámci psychologického pokusu skupinu studentů rozdělila na „vězně“ a „bachaře“, skončil po několika dnech tragicky. Chování typu ničitel–oběť vytáhne v krátké době z „aktivní“ strany to nejstrašnější, co je na dně lidských duší vůbec k vidění, a zároveň ji neobyčejně, jak by řekli Indové, „karmicky zatíží“. Typické případy vztahu ničitel–oběť jsou ty malé, všednodenní, které nevedou k smrti a většinou ani nekončí u soudu (je třeba typické, že případy dětí šikanovaných rodiči se týkají většinou jen jednoho dítěte, jen zřídka všech). Někteří jedinci se snaží roli oběti, byť by ji i nevědomě přitahovali, uniknout, jiní se v ní zabydlují, ba se naučí pomocí ní svého ničitele postupně ovládat a rozkládat. Lidské duše jsou propastné.

Je pozoruhodné, jak špatně adjustovaná je lidská výbava vrozených představ na svět, a to lidský i mimolidský, který nás obklopuje. Člověk je ve světě v pravém smyslu cizincem a teprve postupně si na něj zvyká, tak asi jako dospělý Evropan převezený do Tibetu. Dá se říci, že když začíná správně chápat života a světa běh, je už nad hrobem a svého vědění si už neužije, ani není schopen je předat – není totiž tradovatelné slovně – je sice do slov formulovatelné, ale ti, které by z povahy věci mohlo zajímat, mu stejně neuvěří. Každý si tuto adjustaci svých očekávání na svět musí zažít sám. I u zvířat lze pochopitelně vidět rozběžnost vrozených přání s realitou, jak je patrné třeba na nadnormativních atrapách a velkém nadšení pro ně, ale celá záležitost se zdá u lidí být obzvlášť eklatantní. Často opakovaná sentence o člověku jako nejubožejším ze všech tvorů se nevztahuje zajisté jen na bezmocné dětství, dlouhý vývoj a špatnou vybavenost pro přírodní přežívání, neumožňující ani dohonit a zadávit zajíce, ani se efektivně napást, ale především na toto chycení v pavučině vrozených a ke světu nepřiléhavých přání. Představy o spravedlnosti, lásce, žádoucím uspořádání světa i zásvětí přesahují i všemožné sociobiologické konstrukty, proč by něco mělo být tak a nikoli onak. Třeba představy o jakkoli limitovaném posmrtném pokračování bytí mají sotva jakou jinou empirickou evidenci než sny o mrtvých, a přesto se vynořují u většiny kultur, stejně jako představy o zásvětní odplatě (je samozřejmě zavádějící z tohoto na posmrtný život a spravedlnost v něm nutně usuzovat, ale sotva si lze představit „evoluční výhodnost“ takovéto představy a obav ze smrtelnosti vůbec, jevu, který zvířata zjevně příliš nesužuje, byť v posledku nevíme jistě). Celá justiční mašinerie, sociální stát a jeho soukolí i náboženské instituce jsou přímými deriváty těchto vnitřních očekávání, ne empirie (příkaz nekrást versus obecně známý poznatek, že ve všech kulturách se více či méně krade). Ne nadarmo ostatně užívala křesťanská náboženská literatura slova „svět“ ve smyslu toho, jak nás obklopující věci k naší většinou malé radosti samy od sebe běží, jako opozitum ke „království Božímu“, vlastně bytostně archetypicky lidskému, kde běží vše jinak, tak, jak bychom si nejniterněji přáli (je dosti zvláštní představa, že „království Boží“, tj. rejdiště numinózních sil mimo naši kontrolu, je vlastně „svět“ v předešlém slova smyslu – většinu pojmových párů lze oproti běžnému použití invertovat a také dávají smysl, někdy i větší). Jen z těchto vnitřních očekávání je pochopitelné, že se miliony i poměrně chytrých lidí nadchly pro ideu komunismu, byť je to z hlediska zkušenosti se světem na první pohled evidentní nesmysl. Představa ráje s jeho bezrozporností a blaženstvím, zde obohacená o zcela konkrétní materiální blahobytnost, se táhne od středovýchodního dávnověku až po středověké vyprávěnky o zemi nadbytku a nicnedělání, Schlarafenlandu – ke cti středověkých lidí budiž řečeno, že celé vyprávění tradovali jako pohádku a na možnost pozemské realizace něčeho takového nevěřili (konzumní společnost se šlarafijským cílům nápadně blíží, ale „ráj“ se zde mísí v poměru jedna ku jedné s „peklem“). Učení haličští rabíni prý tradovali, že spása může na svět přijít buď zázrakem, nebo přirozenou cestou, lidským přičiněním. Dá se říci, že první polovinu života většina lidí vrozené představy do světa násilím i umem prosazuje, druhou se většinou snaží zjednat místo i postupně poznávaným regulím světaběhu. Tím se drží lidský svět v jakési rovnováze, byť se velmi pozvolna posunuje ve směru zhmotňování vnitřních očekávání v kulturním světě. Čím blíže je takto lidský svět našim vnitřním očekáváním, tím více péče, dohledu a energetických vkladů vyžaduje – ten mimolidský či ty nejvíce přírodní rysy toho lidského stojí jaksi samy sebou a péče z vnějšku nepotřebují, udržují se samy. Z tohoto by nemělo vyplývat, že člověk má dvojí přirozenost, „biologickou“ a „božskou jiskru“ – to jsou jen dva vypreparované konce téhož spektra. Člověk je ovšem svou přirozeností kulturotvorný a k tomu vlastně poháněn skutečností, že je ve světě prakticky cizincem, jako by teprve nedávno odklopil poklop svého mezigalaktického létadla a nesměle vystavil zranitelná zelená tykadélka jarnímu vánku.

Je typické, že „pohyb“ a vývoj lidské duše je nějakým způsobem korelován s událostmi ve společnosti jako celku. Proces individuace, u nás léty reálného socialismu u většiny populace téměř podvázaný, začal po revoluci roku 1989 prudce a namnoze s mnohaletým zpožděním probíhat. Následující léta byla jakousi masovou „kolektivní psychoterapií“ a sledování filmových záběrů z revolučních dní je po letech zvláštní podívanou — většina účastníků působí dojmem přerostlých dětí, právě osvobozených z poručnického područí — i záběry na revoltující studenty mají v sobě cosi ze vzdělané a kultivované, ale zároveň i zapšklé a ponravovité izolovanosti „zlatých klecí“ či „akaděmgorodků“, v nichž byli chováni. Je zajímavé sledovat, jak veliké proměny značná část našich bližních udělala, zejména ve srovnání se sousedním Rakouskem, v jehož stabilizované společnosti mám z většiny svých přátel a známých i po řadě let tentýž dojem jako kdysi, jako by se mentální čas zastavil. Zdá se, že stabilizované společnosti vyvolávají svou zajištěností spojenou s bezvýchodností uchování řady dětinských rysů v duších, onu zvláštní směs malichernosti a touhy po zadostiučinění. Zdá se, že ještě rychlejší formu „dospívání“ iniciují války a jiné katastrofické zkušenosti, kdy se všechny dříve samozřejmé nároky a požadavky stávají nesamozřejmými a nicotnými, včetně nároku na vlastní život. Svět se náhle ukazuje jako něco nestabilního a ošidného, jako něco, k čemu nemůžeme mít důvěru. V období prudkých změn ve společnosti (včetně změn k horšímu) se pro řadu lidí paradoxně otvírá šance „dospět“ a svoji psýchu jaksi „zaokrouhlit“, byť to nebývá proces příjemný, a u těch, které společenské či osobní tragédie postihují v příliš nízkém věku, jaksi násilně přirychlený a nouzově ukončený s tím duševním potenciálem, který je právě po ruce, takže celkový obraz duševního světa takových lidí je sice dospělý, ale chudý a jaksi „podtržený“. Překotné proměny vnějšího i vnitřního světa, jaké probíhaly třeba v Německu let 1914 až 1947, samozřejmě posléze děsí a poválečná éra byla v Evropě čímsi jako reminiscencí na idylické 19. století, jaksi sekundárně etablovanou a soustředěnou na nejelementárnější lidské statky, například rodinu. Kdo ve výše naznačených letech měl oči otevřené a zároveň nebyl vražedným mechanismem bezprostředně nasát a rozdrcen, měl v dějinách bezprecedentní možnost poučit se o hlubinách lidských duší a zmoudřet, pokud se nepozvracel hnusem. C. G. Jung či G. Orwell byli například z těch, kterým se to podařilo. Příliš opresivní režimy blokují dlouhodobě nejen svobodu projevu, ale i přemýšlení vůbec a proces individuace zvlášť (je to nebezpečné, a proto nevědomí samo takovéto aktivity brzdí), k jeho dohnání však někdy stačí krátká období, často ne delší jednoho roku (u nás např. 1848, 1968). Zatím není snadné rozeznat, zda i naše společnost zkamení a svým způsobem „zapškne“ v tomto téměř bezčasí, či zda jednou rozběhnutý proud už nelze lidskými silami zastavit.

Prohlížíme-li nezaujatým okem celou širokou škálu možných lidských aktivit, zaujme nás, do jaké míry je fenomén „prorokování“ transkulturní. Ač je znám nejlépe ve své „zavedené“ podobě u semitských národů Středního východu, tj. starých Židů a Arabů, je těžko nevidět některé podobné rysy i u zcela vzdálených kultur a také u řady lidí v našem bezprostředním okolí. Naprosto nemá význam si osoby s prorockými rysy „patologizovat“, stejně jako jim nekriticky propadat — oboje pomáhá k pochopení celého fenoménu jen málo. Mimo vší pochybnost se sice jedná o riskantní a minoritní životní strategii, která se ale nedá odbýt výroky typu „Muhammad byl epileptik“ či vážně míněným rozlišováním proroků na „pravé“ a „falešné“. Vždy se jedná o jedince nějakým způsobem do společnosti nezařazené a ve většině případů po zařazení ani netoužící. Svým způsobem je u kořene profetických aktivit neschopnost žít na světě, jaký je, a touha jej nějakým radikálním způsobem reformovat a přetvořit (tedy cosi v podstatě dětinského, neboť dospělý dospívá právě v okamžiku, kdy shledá, že svět funguje v podstatě správně — je to ovšem právě tato „infantilita“, která pohání civilizační i kulturní pokrok kupředu). Dětskému schématu odpovídá i to, že většinou zvěstují vůli nějakého božstva či jiného „transcendentálního rodiče“, k němuž mají tak říkajíc přímý drát. Obsahem prorokování je vždy konec starých časů, skonání starého a počátek nového věku, v němž bude vše či alespoň většina věcí „zcela jinak“. Zároveň je typické, že proroci požadují po svých bližních nějaká zjevná znamení připojení se k novému proudu, někdy dosti bizarní, a odřeknutí se tradice či alespoň její části. K tomuto účelu se také vždy používá poetický jazyk (byť se často zároveň proti „básníkům“, tj. v podstatě konkurenci, bojuje), často nabubřelý a plný drastických obrazů, což je ostatně pro řeč „holých“ archetypů, které mluvčího uchvátily, typické (odtud třeba uhrančivost proroků intelektuálních, např. Nietzscheho). Zdá se, že nejhorší, co se může prorokovi stát, je být blahovolně trpěn. To vede většinou k jeho osobnímu rozpadu či alespoň sociální degradaci. Je-li mu přisouzen význam, ať už kamenováním či instalováním do vůdcovské pozice, jeho život se začíná naplňovat. Obecně jsou převratné doby pro proroky mnohem příznivější než klidné a sami je ostatně pomáhají spoluvytvářet. Pro srovnání je zajímavý případ proroka ze zcela jiného kulturního okruhu. Byl to Tenskwatawa, bratr známého náčelníka indiánského kmene Šauní, Tekumseha. Jeho profetická činnost trvala několik let a vrcholila během první dekády 19. století. Požadoval po svém kmeni i po těch okolních zanechání konzumace alkoholu, válek a fyzického násilí vůbec, ale také usmrcení všech psů, odhození magických „medicínských“ váčků, nepřetržité udržování ohně v obydlích a zákaz jeho rozdělávání jinak než třením dvou dřev. Jeho emisaři roznášeli na všechny strany jeho učení, které působilo obecné rozrušení a strach, byť většina jeho krajanů požadované zásady dodržovala. Když vzrušení opadlo, vegetoval vizionář ještě řadu let s cejchem lháře a podvodníka v rámci kmene dál (událost je barvitě líčena ve vzpomínkách Johna Tannera, které vyšly v roce 1956 pod názvem V indiánském zajetí i česky). Stojí za to připomenout i skutečnost, že určité profetické rysy nesla a nese i celá řada intelektuálů z českého disidentu minulého režimu či alespoň z jeho pokraje. Už z tohoto důvodu vyvolávají jejich knihy a články i na zdánlivě zcela specializovaná témata často záchvaty nadšení či odporu typické spíše pro činnost proroků v širokém slova smyslu (uzavření jakéhokoli typu působí vždy velký rozkvět profécie — vzpomeňme jen na babylónské zajetí Židů). Úspěch proroků je v neposlední řadě dán i jejich hojným publikem — v duších celé řady z nás se skrývá více či méně vědomá touha po nových začátcích, radikální revizi světa, pokání i pocit, že takto to už se světem dál nejde, touha ne zcela nepodobná afektu hněvivých dětí, že dnes je neděle a v hračkářství se neprodává.

Běžný člověk by zajisté projevil názor, že si nepřátele mít nepřeje, k ničemu je nepotřebuje, a pokud je náhodou má, jedná se o trapné nedopatření či jejich zavilost a hloupost, ale rozhodně ne o záměrný proces jejich získávání. Při bližším pohledu však věc vypadá jinak. Nepřátelé jsou v našem životě stejně důležití jako přátelé, stejně jako oni k nám patří a evangelijní nárok své nepřátele milovat znamená v podstatě takové rozšířené sebepochopení, které nás učí mít rád a akceptovat i méně potěšitelné stránky sebe sama. Naši nepřátelé jsou z hlediska sebepoznání minimálně stejně cenní jako naši přátelé, pouze nám výhled na ně zakrývá zášť a to činí jejich správné zhodnocení obtížným. Své nepřátele si také sami aktivně hledáme, tak jako oni si také hledají nás a vzájemně na sebe vysouváme panožky svého podvědomí, aniž by naše vědomé složky měly o této aktivitě vůbec potuchu. Rovněž se zcela míjí pravdou představa, že nepřátelství vzniká pouze ze vztahu konkurence. V praxi jsme vždy překvapeni a zaskočeni výlevy nevůle ze strany těch, jimž jsme ani potenciálně sebeméně neškodili, stejně jako projevy přátelství a podpory od těch, jimž jsme sebeméně neprospěli. Lásky a nenávisti se obecně vzato berou jinou cestou než racionální. Pokud nám nikdo neklade odpor, zvolna ztrácíme oporu a povědomí o sobě samém, teprve vnějšími tlaky získáváme formu, má-li být jiná než vágně amébovitá. Je dostatečně známo, že je to právě obraz nepřítele, který drží státní útvary a nezřídka i soukromé osoby pohromadě a musí být v řadě případů zveličován, pokud ne fabrikován vůbec uměle či pomocí provokací. Kategorie „přátel“ a „nepřátel“ ostatně do sebe plynule přecházejí, naše vztahy s většinou osob jsou jaksi ambivalentní, někdy velmi silně. A proto je nutno své nepřátele milovat – paradoxně představují stejný statek jako nejvěrnější druzi.

Názor mnoha náboženství o tom, že člověk roste protivenstvími, je plně oprávněný. Protivenství je to, co je nám protivné, nepříjemné. Už nejzásadnější orientace ve světě (u lidí i zvířat) je zprostředkována zkušenostmi z větší části nepříjemnými – o stůl se lze uhodit, o kamna spálit, pokdy se včely nešetrně dotkneme, bodne. Svět nám klade odpor a tím je nám nejen „odporný“, ale vůbec umožňuje náš pohyb v něm (pasivní odpory umožňují chůzi) a jeho poznávání. I sociální dovednosti si dítě osvojuje „narážením“ na různé sociální bariéry, a není-li jich, vyroste z něj jakési monstrum neronského typu, amorfní améba v lidské podobě postrádající hranic. Mezilidské vztahy jsou přímým pokračováním protivenství neživého světa, s tím rozdílem, že jsou neskonale aktivnější nežli roh stolu, pasivně čekající, až se o něj praštíme. Oproti vztahům mezi zvířaty jsou ty mezilidské ještě vylepšeny o hojné užívání slov, která představují jakousi korunu emocí či pocitů, cosi jako květ na rostlině či pěnu na vlně, a jsou současně úlevou i zbraní, hnutím mysli ve formálně zkondenzované podobě. Některé typy lidských chování se stanou pochopitelnějšími, když je sledujeme touto optikou – „zlobení“ dětí je smysluplné v tom smyslu, že drží rodiče v neustálé tenzi a pozornosti a nedá jim ochabnout – z etologického hlediska by nebylo obtížno zařídit, aby děti byly „hodné“, jako třeba malí vačnatci. I postoj dospělých k „zlobení“ je přinejmenším ambivalentní („i ty můj malý zlobílku…“) a v pohádkách se zhusta zdůrazňuje, že v domečku dlouho bezdětných manželů „bylo smutno“ (nejedná se až tak o děti jako předmět společenské sebeprezentace a formu penzijního pojištění za starých dob – tím, že rodičům stále „prohrabávají“ hluboké vrstvy nevědomí, je udržují v aktivitě). Zdá se, že zdánlivě iracionální ataky žen vůči „jejich“ mužům mají podobný, navíc i psychoterapeutický cíl – provádějí jakousi spontánní a nedobrovolnou psychoanalýzu, při níž se snaží útoky „nablind“ jakoby kopím napíchnout nějaký skrytý komplex, aby „oplaskl“. Vzhledem k tomu, že při nich pronášená přání bývají často logicky rozporná, má celá procedura navíc povahu zadávání koanu zenovým mistrem, což, jak známo, vede k osvícení. Celá procedura může mít i svůj „sociobiologický“ aspekt – muž, u něhož proces duševního dospívání pokročil dál a více „nalezl sám sebe“, bývá společensky úspěšnější a kreativnější. Je těžko si nevzpomenout na útoky jehňat či kůzlat na mléčnou žlázu matky, spojené s masáží a následnou větší produkcí mléka. Prorok Muhammad vystupoval proti mnišství nejen proto, že snižovalo přírůstky pravověrných, ale zejména proto, že představuje nelegitimní zkratku a ulehčení – žít sám ve skalní sluji je snadné, s ženami a dětmi podstatně náročnější. Za zmínku stojí i představa archaického práva o tom, že závazek vzniká nejen pokrevenstvím (či krvavým „pokrevním sbratřením“), ale i lézí, zraněním (původně také krvavým) či jiným ublížením. Právě u partnerských vazeb vidíme nejlépe, jak traumatem vazba vlastně vzniká a dalšími ublíženími se posiluje. Ne náhodou připomínají muži, kteří většinu života prožili celibátně, v pokročilejších letech zestárlé chlapce (byť jejich život byl v mnohém jednodušší) a nezřídka přímo vyhledávají protivenství jiného typu, jako by jim chybělo.

Definuj, nebo budeš definován! praví jedna ze základních moudrostí postmoderny. V tomto smyslu umožňuje blízký, ba více než intimní vztah mezi terapeutem a pacientem v excelentní, byť většinou nevědomé formě výkonu moci a jeho převedení do závislosti (důvěrné známosti duší jsou nesrovnatelně větší intimitou nežli důvěrné známosti těl). V člověku je jakási velmi silná touha po získávání a udržování závislých bytostí, ať už jsou to děti, žáci, podřízení, patriarchální manželky, otroci, klienti, nevolníci či domácí zvířata. K tomuto pandemoniu je možno přiřadit i pacienty, jejichž postavení se asi nejvíc blíží postavení antických propuštěnců, klientů (také to byly osoby dospělé a formálně svobodné, nicméně často docházely ke svému bývalému pánovi pro ochranu a radu, též ho každého jitra obřadně zdravily). Ve všech těchto případech nebývá v typickém případě vykonávána moc ve své brutální a nahé formě, jako třeba u dozorců v lágrech, ale má jako převládající svou pečující, laskavou a paternální složku, převládající až do chvíle, než by se chtěl objekt péče osamostatnit - pak se ovšem ukážou zuby, často s nepředstavitelnou rasancí. U psychoanalytiků k tomu sice přistupuje i „obživné“ stanovisko, chtějící si platícího pacienta udržet, ale celý fenomén je kupodivu stejně silný i tehdy, dějí-li se zásahy bezplatně na přátelské bázi či pokud na takovouto bází celý vztah postupně přejde. Nemá tím být nikterak řečeno, že celá psychoanalýza a podobné techniky mají za účel pouze tyto posesivně-manipulační praktiky na důvěřivcích - celý problém je složitější. Skutečně ve značné části případů bývá duševně trpícímu nějak pomoženo, často i velmi podstatně -někdy je od toho závislé celé jeho další přežití. Jedná se však o cosi podobného, jako zajdeme-li v nouzi za lichvářem - také nám půjčí peníze, které bychom jinak nezískali a které nás často i zachrání, ale díky vysokému úroku se splátek nezbavíme už nadosmrti a těžko s ním kdy přerušíme spojení (každá věc má svou spravedlivou cenu a cena za přežití je značná). Placení psychoanalytických operací sice tento efekt poněkud tlumí, ale zdaleka ne k nule. Duševní investice se splácí zase pouze duševní investicí a peníze ji mohou nahradit jen nevydatně. Tak jako sedláci, uprchlí za válečných nepokojů na špatně dobytný feudální hrad, se posléze stávali závislými, se duševně labilnější jedinci dostávají do poddanství těch, kdo jim v nouzi pomohou. Psychoanalýza je pouze jedna z mnoha cest k tomuto stavu.

Je relativně banální pravdou, že pevnost a trvanlivost čehokoli je nepřímo úměrná odporu materiálu - zápis vyrytý do aspiku je sice hotov za moment, ale jemu podobný v žule vydrží déle, zhruba úměrně obtížím při tesání. Tyto „mechanické“ pravdy kupodivu platí i o živých systémech včetně třeba lidských duší. Je obecně známo, že proces integrace archetypů, tj. dospívání a „zaokrouhlování“ lidské psýchy, jak o něm mluví Jung, probíhá nejsnáze u osob s malými duševními potencialitami a relativně všedních. Tam, kde je energie a invence více, se celá procedura táhne dlouho a probíhá obtížně, pokud vůbec; takový člověk klade svému okolí „odpor“. Indičtí krotitelé slonů pokládali za obzvlášť zlé znamení, pokud některý z jejich chovanců po chycení neprojevoval téměř žádný vzdor a víceméně ihned začal poslouchat - okamžitě jej hluboko pod cenou prodali z obavy, že se jednoho dne pomstí, či dokonce uteče - správný pracovní slon se hrdinně brání a teprve poté, co je rozmanitým týráním fyzicky i duševně zlomen, stává se zcela spolehlivým (na obdobném principu funguje i armáda). Misionáři dobře věděli, že národy, které se christianizaci či islamizaci nejvíce vzpouzely, se pak staly největšími sloupy pravověří a kladivy na nepřátele Páně. Je mnoho lidí (ne všichni), u nichž je rychlost chápání a zapomínání čehokoli přímo úměrná - jistá „natvrdlost“ (granit je taky „natvrdlý“) je tím, co poznatky nejlépe fixuje (pracně osvojená Pythagorova věta je statkem, kterým se zdá vhodné intelektuálně oslňovat i po letech). Nejhlubší porozumění ve zlomku vteřiny a úplné neporozumění leží kupodivu téměř vedle sebe.