Online archiv

Někteří umělci netvoří jen ve svém ateliéru. Vstupují svými díly do veřejného prostoru. Buď dočasně, nebo navěky. My jsme si zvolili tu první variantu. Ovládnout, změnit veřejný prostor a pak beze stopy zmizet. Posloužily nám k tomu barevné izolepy. Začali jsme lavičkou a za chvíli nám patřil celý parčík. Zajímavé bylo, že se změnou okolí pocítili někteří z nás touhu změnit aspoň zvnějšku i sami sebe. Nová byla i zkušenost, že umění není jen estetická záležitost, ale že mění zažité stereotypy, myšlení i způsob uvažování jak o světě, tak i o nás. Celou akci provázela radostná tvořivost.

Jak na to, aby bylo psaní pro děti stejně zábavné jako ostatní činnosti, které mají rády, předvádějí dvě publikace, které vyšly v letošním školním roce. Předností obou knih je, že jsou útlé, plné nápadů, metodických listů a inspirativních námětů, jak děti psaním neotrávit, ale udělat jim i z vážné práce zajímavou činnost a učit je zákonitostem psaní zajímavou formou.

Blíží se prázdniny a mnoho rodičů bude řešit otázku, co s volným časem dětí. Je lepší ponechat jim úplnou svobodu, i když tušíme, že skončí sledováním televize a hraním počítačových her, nebo jim umožníme trávit čas smysluplně a krásně bez médií?

Jsem si vědom, že psát v červnu o vysvědčení je tak trochu klišé. Nicméně nikdo nemůže popřít, že téma je aktuální. Mám rád tento těsně předprázdninový čas, kdy už je všechno učivo doprobráno, tiskárna „vyplázla“ poslední formulář s vodotiskem, dny ve škole mají zvláštní rozvolněný režim – drhnou se lavice a ve třídě není kam šlápnout pro hromady odevzdaných učebnic; žactvo je natěšeno na dvouměsíční robinzonádu a paní učitelky se usmívají, neboť veškerý stres školního roku odplouvá na prázdninové vlně. A všichni čekají na vysvědčení. Letos se vydává už v pátek 27. června.

Jeden z pilířů klubové práce je dílna čtení. Důležité je věnovat dílně čtení čas a prostor nejen ve čtenářských klubech, ale pravidelně ji praktikovat ve vyučování. Školní čtenářské kluby letos představily dílny čtení na knižním veletrhu Svět knihy.

Po Nizozemsku a Belgii, Švédsku a Dánsku, Itálii, Francii, Švýcarsku, Velké Británii, Rakousku a Slovensku přišlo na řadu Slovinsko. Již podeváté se totiž konal na základní škole v Lipnici nad Sázavou projektový den s tématem evropské země. Příprava projektového dne začíná již na začátku školního roku, kdy si žáci – z předložené nabídky – vyberou jednu zemi, která je nejvíce zajímá.

Od února do června letošního roku vedlo a stále ještě vede třicet lektorů, respektive patnáct vyškolených lektorských dvojic ve Středočeském kraji, semináře nazvané Dobrá škola pro mé dítě. Zvědavá na to, jakou školu hledají pro své dítě rodiče budoucích prvňáčků, zúčastnila jsem se čtyř seminářů. Ten první se konal v Kralupech nad Vltavou a rodiče v něm řešili následující otázky.

Tento rozhovor vznikl na základě doporučení, které vyjádřili žáci – učni ze SŠ lodní dopravy a technických řemesel v Děčíně. Když totiž v závěru rušné diskuse o předsudcích vešel Michal Tomášek do místnosti, atmosféra se proměnila. Třída ztichla a věnovala pozornost každému jeho slovu. Byla jsem zvědavá, jak si lze získat u třídy respekt.

Řádová sestra Cyril Mooney, která v současné době proměňuje systém šesti set indických škol ze soutěživého klimatu na klima, v němž vítězí hodnoty, navštívila opět Prahu. Tentokrát s týdenním seminářem, který absolvovalo na padesát učitelů a ředitelů všech stupňů škol z celé republiky, pracovníci nevládních organizací i nezávislí vzdělavatelé. V posledním květnovém týdnu přednášela sestra Cyril také na Masarykově univerzitě v Brně. (Článek o Loreto Day School si můžete přečíst v Rodině a škole 3/2013.) Čím je tato dobrosrdečná žena obdivuhodná? Cyril Mooney svým přístupem dokázala zbořit předsudky kast a v jejích třídách studují společně děti mnoha náboženství, věků, sociálních vrstev i děti s postižením. Jedinečným přístupem změnila život tisícům dětí odkázaným původně k životu na samém společenském okraji a nyní své zkušenosti předává dál.

Jistý Vitruvius byl římský architekt. Ve starověkém Římě se architekti zabývali i konstrukcí válečných a obléhacích strojů, takže měl blízko i k vojenství. V jedné ze svých knih si povzdechl nad následující situací. Římští legionáři si začali stěžovat, že jejich výstroj a zbroj jsou příliš těžké. A tak císař nařídil, že se má zbroj odlehčit. „Špatně rozhodl císař,“ durdil se Vitruvius, „protože legionář s lehčí zbrojí je zranitelnější, a tudíž i v boji zbabělejší. Snadněji se dá ze strachu ze zranění nebo smrti obrátit na útěk. Když si legionáři stěžovali na to, že je jim zbroj těžká, měl jim císař nařídit tak náročný výcvik, aby ji unesli s lehkostí.“ O nějakých patnáct století později totéž shrnul ruský generál (nebo maršál? ach, ty vojenské hodnosti) Suvorov do lapidárního konstatování „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Asi by se našel málokdo, kdo by chtěl s tímto tvrzením polemizovat. Když chci vyšplhat na osmitisícovku, taky musím trénovat. Když chci vyhrát olympiádu… a tak dále, a tak dále. Zajímavé ovšem je, že na duševní aktivity jako by se toto pravidlo nevztahovalo. Když chci dobře umět cizí jazyk, musím tomu věnovat hodně úsilí a času. Když chci dobře umět matematiku, musím prosedět hodiny nad příklady a spočítat jich desítky a stovky. Není to tak? Jistěže je. Ale přesto je nám (našim dětem, rodičům našich žáků…) podsouváno, že by to tak být nemělo. Každou chvíli narazím na reklamu na výuku angličtiny (nebo jiného jazyka) jakousi inovativní technikou, díky níž se angličtinu (nebo jiný jazyk) vlastně nebudete muset učit, ona vám do hlavy naskáče sama. Jen tak mimochodem. Za dvacet minut denně. Ani si to neuvědomíte. A hlavně nebudete muset vynaložit žádné úsilí. Já tomu prostě nerozumím. Když dají rodiče dítě na atletiku, je jim jasné, že bude muset poctivě trénovat a vynaložit nějakou námahu, aby to někam dotáhlo. Když dají rodiče dítě na gymnázium, mají pocit, že by dobré výsledky měly padat z nebe. Já fakt nevím, kde se to bere. Trend ulehčovat dětem život je všeobecný. Vzpomeňte na Comenia Script, na nové písmo, něco mezi psacím a tiskacím, které prý má tu „výhodu“, že se děti nemusejí učit tolik typů písma. Protože s tou jemnou motorikou je to na štíru, děti píšou jako prasata, tohle jim půjde lépe, je to lehčí… A jsme u toho. Místo aby se vymyslelo, jak jemnou motoriku zlepšit, tak se to ulehčí. Děti se budou učit jen jedno písmo, takže ztratí možnost získat více dovedností, navíc to ani nebude písmo vyloženě psací, o němž se ví, že aktivuje různá centra v mozku, podporuje paměť a má pozitivní vliv na emocionalitu. Čím dál tím častěji se také setkávám s tím, že si studenti píší zápisky při hodině na notebooku. Prý jim to jde rychleji. Budiž. Ale uvažuju o tom, že notebook povolím v hodinách jen diagnostikovanému těžkému dysgrafikovi. Protože existují srovnávací studie, které prokázaly, že to, co si člověk nadatluje do počítače, zapomene téměř okamžitě. Déle si pamatuje to, co napsal tiskacím písmem. Ale nejlépe a nejdéle si pamatuje to, co napsal písmem psacím. Takže tihle studenti si vlastně škodí… Příkladů toho, jak si děti ulehčují práci (nebo je jim ulehčována), bychom našli desítky. Lidem nějak pořád nedochází, že mezi vynaloženým úsilím a dobrými výsledky je jistá úměra. Dokonce jsem se setkala s rodiči, kteří jsou přesvědčeni, že výše nároků na gymnáziu by se měla přizpůsobit jejich dětem, ne opačně. Jedna maminka po mně požadovala, abych studenty učila jen základy, protože Monička samostudium nezvládá, takže co nepochytí při hodině, to si doma dostudovat nedokáže. Jojo, legionáři se bouří, protože zbroj je moc těžká. Ale já chci být moudrý císař. Výcvik bude náročný. Přece si jednotku nenechám rozšmelcovat v první bitvě!

Na konci února se v Praze již po patnácté uskutečnil divadelní festival Malá inventura, který měl zázemí v krásných prosvětlených přízemních prostorách Národní galerie ve Veletržním paláci. Bylo mi nabídnuto vést v rámci festivalu několik workshopů. První z nich se jmenoval Manufaktura života. Byl určen pro žáky 5. a 6. tříd základní školy. Cílem workshopu bylo vytvořit první stránky „návštěvní knihy“ celého festivalu. Celá skupina dětí i učitelek si sedla okolo oválného stolu. Každý dostal před sebe průhlednou fólii. První žák na ni nanesl tekutým akrylem svou stopu - první stránku návštěvní knihy. Když byl hotov, posunul pomalovanou fólii dalšímu. Ten na ni položil čistou průhlednou fólii, stopa se trochu roztekla - a on na čistou fólii pokračoval stejným způsobem. Tak to šlo až k poslednímu účastníkovi. ILUSTRACE ŽIVOTA Rodíme se do určitých kontextů (rodinných, historických, politických, profesních…), vstupujeme však do nich sami za sebe a zanecháváme stopu, která se stává dalším kontextem. Možná podkladem pro ty, co přicházejí po nás. Něco ze stopy zůstává, něco se proměňuje, něco zaniká. Tak vznikly první stránky „návštěvní knihy“ aneb Knihy života. V průběhu festivalu návštěvníci vota. přidávali další stránky…