Online archiv

Ve školách nám zapomínají říct jednu důležitou věc, a sice že jednou zestárneme. V dávnějších časech spolu běžně žilo několik generací v jednom domě, dnes tomu tak není, a tak se stále více soustřeďujeme jen sami na sebe ve svém vlastním čase. Proměnlivost života s jeho generačním cyklem si uvědomujeme daleko méně.

Kdo by to byl řekl, že přednášky univerzitních profesorů mohou mít u diváků zvyklých na povrchní publicistiku úspěch. Americká televize ted.com ukazuje, že profesoři se stávají novými celebritami.

Často se dostávám do diskuzí, k čemu nám je, že máme velmi specializované odborníky na nejrůznější výchovné problémy, když v praxi je nejdůležitější, jakými dovednosti disponují rodiče a učitelé. I když stráví dítě dejme tomu hodinu týdně u psychologa, podstatné pro přínos terapie je to, co se bude v mezičase odehrávat v rodině a ve škole.

Dobrý den, můj dotaz sice nespadá do oblasti rodinných vztahů, ale do problematiky vztahů na pracovišti. Již šest let učím na základní škole. Chtěla bych se v práci cítit dobře, ale brání mi v tom kontakt s jednou kolegyní. Na začátku minulého školního roku jsem vybírala mezi žáky peníze do třídního fondu na divadlo. Když jsem peníze vybrala, dala jsem je do obálky a položila na její stůl ve sborovně a byla spokojená, že je věc za mnou. Tato kolegyně má totiž na starosti kulturní akce. Druhý den mě uháněla o peníze, které jsem jí údajně nepředala. Vadí mi to, že mám spolupracovat s člověkem, který si takto přivlastnil peníze. Celou sumu jsem pak musela uhradit ze svého. Od té doby se spolu nebavíme. Už jsem řekla několika dalším učitelkám, jak mě okradla, říkala jsem to i řediteli, a ten se mě nezastal. Představte si, že se mi dodneška neomluvila a naopak tvrdí, že žádné peníze ode mne nemá. Já moc dobře vím, jak se to stalo, nemám však na to svědky a nikdo se mě v tomto nechce na škole zastat. Vladimíra, České Budějovice

Není téměř dne, kdy by ve škole nevznikla potřeba nahradit nepřítomného učitele ve výuce některým z kolegů. A ačkoliv se to tak na první pohled vůbec nejeví, představují pro žáky právě suplované hodiny chvíle, během nichž si učitelé před nimi nalévají čistého vína a vystupují sami za sebe. Na řádnou vyučovací hodinu můžeme nahlížet jako na hru řízenou jistými pravidly, při níž si především učitelé nasazují rolovou masku. Suplované hodiny stojící mimo rámec hry – „hry na vážnou školu“ – dávají prostor k oddychu a odložení pracovní masky, čímž se žákům naskýtá úžasná příležitost k porovnání učitelovy tváře bez masky a tváře s ní. Nejčastěji nabývá suplovaná výuka podobu volné hodiny, jejíž zadání se nese ve známém duchu: „Dělejte si svoji práci, určitě máte nějaké úkoly z jiných předmětů.“ Takový pokyn se žákům vesměs zamlouvá. (Samozřejmě úplné odpadnutí hodiny by přineslo podstatně více potěšení.) Avšak v nitru žákovské duše, skrytě před zraky všech okolo, probíhá proces zcela opačného ladění, proces bolestný: nepojmenovaný prožitek nezájmu a odmítnutí člověkem, který teď v tuto chvíli zde má být pro mě, aby mě rozvíjel, aby mi byl vzorem. Možná působí tato slova podivně či přehnaně, ale jsem přesvědčen o tom, že se dotýkají samotné podstaty učitelského povolání a poslání.

Profesor filozofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek patří k hrstce českých autorů, kteří dokáží otevírat nové, originální pohledy a propojovat poznatky, které jsme si dosud dohromady nedávali. S jedním ze zakladatelů katedry filozofie a dějin přírodních věd a známým esejistou jsme hovořili o smyslu současného vzdělávání, vzdalování světu školy od světa současné generace a rozhraní mezi vědeckým a nevědeckým.

Začalo to nevinně. Paní učitelka na třídních schůzkách oznámila, že by chtěla pojmout vánoční besídku jako důkaz spolupráce mezi školou a rodinou a že by byla ráda, kdybychom se my do příprav nějakým způsobem zapojili. Všichni jsme byli pro, nikdo neprotestoval. Předběžně jsme se domluvili, že každá maminka přinese ochutnávku nějakého vánočního cukroví, a také že každý dáme nějaký celkem hodnotný dárek do dárkové tomboly, kterou paní učitelka navrhla místo klasického dávání dárků mezi nimi. Výslovně řekla, že vhodným dárkem je třeba CD nebo nějaká opravdu kvalitní kniha. Děti společně s paní učitelkou připraví program a výzdobu třídy.

Nekázeň žáků je velkým tématem současných škol. Dovolili jsme si tuto otázku položit provokativně: Mohou si učitelé za nekázeň žáků sami? Kupodivu se ukázalo, že mnozí učitelé se domnívají, že vina padá do jejich řad.

Julii Ravingerovou z Výzkumného ústavu pedagogického V listopadu navštívili Prahu národní koordinátoři projektu Rady Evropy „Výchova k demokratickému občanství a lidským právům“. Co je cílem tohoto projektu?

Václav Havel - český mýtus aneb Havel v kostce. Tak se jmenuje expozice v galerii Montmartre a také vzdělávací program, který nabízí Havlova knihovna školám. Studenti mají možnost utřídit si své dosavadní znalosti o posledním historickém období, na které zpravidla ve škole „už nezbývá dost času“, rekapitulují, co všechno patří k dědictví totality, a přemýšlejí nad výňatky z Havlových esejů. V následujícím textu popíši pár aktivit, které nemusejí být nutně svázány s návštěvou expozice, ale také nejistotu, která mne při jejich vymýšlení provázela. Pár pochybností místo úvodu V Havlových textech ideje nešustí papírem, nepůsobí nabubřele, nejsou planým filozofováním. Jsou to témata žitá jejich autorem až do krajnosti, která přísluší mytickým hrdinům. Ocení a uvědomí si závažnost témat i ti, kteří nezažili totalitní režim a nemusí s vědomím zakázaného ovoce luštit nevím kolikátou kopii, ale úryvky jim z didaktických důvodů nakopíruji a rozdám při semináři? Budou Havlovým myšlením zasaženi jako ti, kteří eseje četli s osvobozujícím pocitem, že konečně někdo (i za ně) pojmenovává, v čem tkví „moc bezmocných“? Byla jsem zvědavá, zda náročnější texty ocení i studenti, kteří přicházejí proto, že „je sem přivedla paní učitelka“, a kteří se někdy až v expozici dozvídají, že „Havel také psal“. Dnes již mohu říci, že z Knihovny V. Havla většinou odcházejí podobně překvapeni, jako jsou překvapeni čtenáři povinné literatury, kteří nad mnohým titulem zjistí, že „se to dá docela dobře číst a že je to dokonce chytré, ba i zábavné!“.

Zdá se to jasné: V každé třídě najdeme děti na kreslení nadané a ty, které jsou tzv. „levé“ a kreslit neumějí a nikdy umět nebudou. O tom, že to takto rozděleno být nemusí a že kreslit se za dva dny naučí úplně každý, dokazují kurzy kreslení pravou hemisférou.