Online archiv

Když se stane dítěti něco nepěkného, cítíme, že událost nemůžeme nechat bez odezvy. I ve světě, kde se každodenní dávka zmařených lidských životů počítá na stovky, vzbudí ohrožení dítěte soucit a rozhořčení. Není to tak dávno, co se pokoušel o sebevraždu skokem z Nuselského mostu třináctiletý školák. Podle sdělovacích prostředků šlo o reakci na třídní nebo ředitelskou důtku. Podobných případů není u nás na desítky, ale opakují se s železnou pravidelností, přinejmenším kolem vysvědčení.

Když dětský domov na dvě hodiny navštíví novináři nebo umělci, výsledkem je článek o báječných dětech a krásně prožitých dvou hodinách. Umělci budou nejspíš zděšeni tím, že děti mají omezenou možnost pohybu, že se před nimi vše zamyká apod. Neuvědomují si, že jde o dětský domov se školou, v podstatě o dřívější polepšovnu, kterou obývají děti s nařízenou ústavní výchovou. Náhle vzbuzený soucit s dětmi bohužel často překrývá riziko, které je dnes čím dál aktuálnější – agresivitu dětí směrem k pedagogům.

Před koncem školního roku se oběsil třináctiletý školák z Třebíčska, protože se bál trestu za dvojku z chování. Spolužákovi poslal SMS zprávu: „Chci, abys věděl, žes byl můj nejlepší kámoš, a taky abys ode mne pozdravoval všechny ze třídy.“

Rovné příležitosti, to zní dobře. Kdo by také proti nim brojil? V České republice dokonce běží program ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI V PEDAGOGICKÉ PRAXI. Organizuje ho občanské sdružení ŽÁBA NA PRAMENI a jeho cílem je „vzdělávat učitelky a učitele v problematice gender a rovných příležitostí“. Otázka rovných příležitostí a celé tzv. genderové problematiky v sobě ale skrývá mnohá úskalí. Následujícím textem bych chtěl rovněž reagovat na článek v RODINĚ A ŠKOLE 9/06 s názvem „BĚDA UČITELKÁM, KTERÝM MUŽI VLÁDNOU?“.

Dne 27. 11. se v Poslanecké sněmovně uskutečnil seminář na téma reformované maturity. Uspořádala ho poslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), zúčastnilo se ho asi 140 zájemců – kromě jiných ministryně školství Miroslava Kopicová a ředitel Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) Martin Chvál.

„Zkušenosti – inspirace, Školní vzdělávací programy na gymnáziích“ tak zněl název konference, kterou 20. 11. 2006 uspořádal Výzkumný ústav pedagogický (VÚP). Jejím cílem bylo zprostředkovat zkušenosti pilotních gymnázií s tvorbou školních vzdělávacích programů (ŠVP) ostatním školám a nabídnout jim inspiraci. Konference uzavřela první dvouletou etapu projektu ESF – Pilotu G/GP. Pro někoho byla krátkým, i když důležitým intermezzem na dlouhé cestě k proměně školy, pro jiné znamenala potvrzení toho, že nastoupená cesta vede správným směrem.

Jaká jsou rizika a příležitosti v českém středním školství v následujících deseti letech? Ředitel Střediska vzdělávací politiky PedF UK Jan Koucký prezentoval demografický vývoj pro příštích deset let v součinnosti s tím, jaké trendy budou typické pro školství a vzdělávání v tomto období. Podle Kouckého dojde za stále se snižujícího počtu absolventů a při jejich zájmu o maturitní obory zaměřujícími se převážně na všeobecné vzdělání, k mírnému posílení čtyřletých gymnázií a lyceí. Oproti tomu dojde k prudkému poklesu zájmu o učňovské obory, který by měl znamenat propad ze současných 30 % absolventů na 13 %. To by reálně znamenalo, že v každém kraji dojde ke zrušení 15 učilišť. V průměrném okresním městě by tak měla zůstat 3 – 4 učiliště. U absolventů SŠ dojde ke zvýšení jejich relativního počtu – maturitu získá okolo 80 % středoškoláků. Jejich absolutní počet však začne vzhledem ke snižující se populační křivce klesat, což bude mít za následek snižování počtu uchazečů na VŠ. Na VŠ se přesune velká část odborné přípravy, kterou dříve zajišťovaly SŠ. Východiskem pro školy, které postihne útlum zájmu o studium, je možnost věnovat se více dalšímu vzdělávání dospělých. Trh práce vyvíjí tlak na daleko častější rekvalifikaci, a pokud se tomu školy (zejména střední odborné školy a učiliště) přizpůsobí, předejdou možnému vytváření nových vzdělávacích kapacit zaměřených na další vzdělávání, jak se to dnes už děje např. v kraji Vysočina. Učilištím patrně nezbude nic jiného, než se v co největší míře orientovat na spolupráci s podniky, což by mělo mít konečný efekt v přípravě takových kvalifikovaných pracovníků, které požaduje trh práce zejména v průmyslové oblasti.

„Seš v pohodě?“ „Jasně, jsem v pohodě!“ Výraz „pohoda“ díky těmto a podobným replikám pomalu dospívá ke své devalvaci. Nicméně prof. VLADIMÍR SMÉKAL z katedry psychologie brněnské Masarykovy univerzity se ho nebojí použít v jeho původním významu, a to v souvislosti s atmosférou ve škole. Zeptali jsme se ho na podrobnosti:

Když slyším slovíčko evaluace, jež mi trochu připomíná evoluci, musím přiznat, že ve mně stále ještě vzbuzuje zájem a zároveň se ve mně děje něco podivného. Zmocňuje se mě tzv. kognitivní disonance. Čtenáři, rozuměj tomu, prosím, tak, že člověk prožívá rozpor mezi teorií a realitou. Rozpor mezi vnitřní zkušeností a doporučeným vnějším návodem. Rozpor, který o sobě zřetelně dává vědět systémem vnitřních protichůdných pocitů.