Online archiv

Kategorie: Pro učitele

ŠKOLA PRO GLOBÁLNÍ OBČANY

Jan Nejedlý, 4/2017
V PRAZE VZNIKNE STŘEDNÍ ŠKOLA AMERICKÉHO TYPU

NAD DOTAZY RODIČŮ

4/2017
Příliš mnoho prázdnin Proč je ve školách tolik prázdnin? Každý svátek, který vychází doprostřed týdne, je hned záminkou protáhnout volno až do víkendu. Určuje to tak ministerstvo, nebo si to rozhoduje škola sama? Často se to svádí na rodiče, že by stejně vzali děti na chalupu. Ale nám to spíše dělá potíže - do práce musíme a děcka jsou doma sama. Nedělají si volno spíš sami učitelé? Budiž jim přáno - ale pak se na probírání nového učiva hodně spěchá a na nic není v hodinách čas.

TEST POROZUMĚNÍ ŘEČI

Věra Kopicová, 4/2017
PŘÍPRAVA PŘEDŠKOLÁKA PRO VSTUP DO ŠKOLY V těchto dnech začínají rodiče se svými předškoláky docházet k zápisům do prvních tříd základních škol. Společně s odborníky řeší, zda je jejich dítě zralé pro vstup do školy, nebo je-li třeba dát dítěti odklad školní docházky.

VÁŽNÁ NEMOC JAK TO ŘÍCT DĚTEM?

Daniela Kramulová, 4/2017
Tajit skutečnost, nebo mluvit na rovinu? Když někdo v nejbližší rodině onemocní rakovinou, dospělí mnohdy chtějí dítě před touto informací „chránit“. Často však mají obavy, jestli by sami byli schopni dětskou reakci zvládnout. Jenže od chvíle, kdy padne verdikt o diagnóze, už nic není jako dřív, a děti to poznají i beze slov.

CABLE CAR

4/2017

NA JEDEN DEN PIONÝREM

red, 4/2017

NÁVŠTĚVA V ALTERNATIVNÍ SCIO ŠKOLE

Veronika Zavřelová, 4/2017
Není vám lhostejná kvalita vzdělání pro vaše děti, hodně o věcech kriticky přemýšlíte, neplavete s proudem, netoužíte po šablonách, jste flexibilní a výborně tolerujete změny? Možná je Scio škola pro vás a vaše potomky jako stvořená.

DIABETICKÉ DÍTĚ VE ŠKOLE

Daniela Kramulová, 4/2017
O tom, že žák trpí cukrovkou, by měli vědět všichni učitelé, kteří ho učí. V žádném případě by mezi nimi neměl chybět tělocvikář. Pokud víme, jaký režim potřebuje diabetické dítě dodržovat a jak se zachovat při hypoglykemii, můžeme mu pomoci účastnit se maxima aktivit, které jsou vhodné pro jeho zdravé spolužáky.

PIRÁTI PROTĚŽE

4/2017

ZAKLETÁ TŘÍDA

Ervín Bedrníček, 4/2017
Ta třída byla zakletá. Kdo v ní začal učit, do roka otěhotněl. Mladé učitelky se o třídnictví v tomto divotvorném žákovském kolektivu doslova praly, avšak ředitel šílel, neboť mu pedagogické pracovnice pravidelně mizely do spádových porodnic. Proto jsem dostal 7. B na starosti já. Pravděpodobnost otěhotnění byla v mém případě srovnatelná s možností valorizace učitelských platů na evropskou úroveň. Vést 7. B po křivolaké stezce školního roku ovšem nebylo nic snadného. Žáci neoplývali zvídavostí ani pílí, v jejich tělech se navíc začala rezolutně hlásit o slovo puberta a ke všemu ještě kolem nás neustále kroužily aktivní maminky, které se mi snažily všemožně pomáhat. Ze všech nejaktivnější byla jistá Debora Coufalová, rozvedená finanční poradkyně, která nejprve pojistila celý učitelský sbor úplně na všechno a pak se vrhla jako kamikadze na moji třídu, kde měla syna Olivera, který nepropadal snad jen z tělocviku, protože z něj byl osvobozen. Hyperaktivní Debora nejprve vyzdobila stěny naší učebny údernými hesly typu Vzdělání je lampou života, Nejlepší motivace je pochvala či Komu se nelení, tomu se zelení. Když zjistila, že puberťáci na tato moudra příliš nereflektují, ba dokonce že žák Kotapiš ze slova „pochvala“ odstřihl poslední slabiku, změnila strategii. „Děcka nečtou. Musíme udělat z návštěvy školní knihovny něco vzrušujícího,“ řekla mi rozdychtěně jednoho rána na dozoru v šatně, načež připravila workshop s názvem Čtení je cool, čtení je sexy, čtení je hustý! Na odpolední akci ve školní knihovně jsem se dostavil jen já a její Oliver, který v životě nepřečetl snad ani leporelo. Po tomto fiasku se Coufalka na týden odmlčela. Její vůle přiložit ruku k dílu však byla nezlomná. Na následující hodinu přírodopisu se mi nakýblovala s novým projektem Báječná tajemství tvého těla, což byla kombinace pohlavní osvěty a čirého šílenství. V závěru hodiny ležely žákyně na lavicích a vzájemně si vytahovaly zpod svetrů polštáře v zoufalé snaze napodobit porod, zatímco chlapci se učili navlékat kondom na nohu od židle. Vůbec bych se po tomto zmatku nedivil, že až přijde jejich chvíle, navléknou prezervativ na nohu od židle a - v domnění, že učinili antikoncepci zadost - vrhnou se k partnerce nechráněni jak bůžek satyr na nymfu v olivovém háji… Poslední kapkou v poháru se stal zvířecí koutek, který tato činorodá žena zřídila ve výklenku učebny. Morčata zapáchala, křečci se přes ujištění, že jde o samé samičky, hbitě rozmnožovali, želva byla od samého ňuhňání zralá na antidepresiva a scink po dvou týdnech uprchl z terária a dosud se nenašel. A dost, řekl jsem si a pozval Coufalici na důrazný pohovor do školní knihovny. Chystal jsem se té herdekbabě zatrhnout veškeré nevyžádané aktivity a omezit její přítomnost ve škole na třídní schůzky čtyřikrát do roka. Debora Coufalová si mé pozvání vysvětlila zjevně po svém, neboť se dostavila v těsném kostýmku s volánky a vyzývavě nalíčená. Ale to se dáma spletla. Sotva jsem však otevřel pusu, abych jí to vytmavil, ozval se venku ohlušující jekot. Bylo totiž první pondělí v měsíci, kdy probíhala pravidelná zkouška obecní sirény, na což jsem zapomněl. Pochopitelně nebylo slyšet jediného mého kritického slova. Debora mi posunky naznačila, že to nevadí, že mi rozumí, načež se na mne vrhla a začala mě zuřivě líbat. Než jsem se jí stačil vytrhnout ze sevření, začalo se mi to líbit. Když houkačka dohoukala, zašeptala mi Debora do ucha: „Já říkala, miláčku, že z návštěvy školní knihovny musíme udělat něco vzrušujícího…“ V knihovně bylo i kanape, takže jsme vzápětí udělali zadost červené knihovně. Nebyly tam však žádné kondomy, neboť ty skončily navlečeny na nohách školních židliček. Když jsem zhruba za dva měsíce oznamoval, že ve škole končím, protože nastupuji na otcovskou dovolenou, považoval to ředitel za dobrý vtip. Jakmile jsem mu však vysvětlil, že až Deborka porodí, nebylo by prozíravé, aby zůstávala na mateřské ona, když jako finanční poradkyně vydělá víc než já, pokusily se o ředitele mdloby, přičemž ševelil cosi o kletbě horší než prokletí faraonovy hrobky. Nechápu to. Vždyť co je krásnějšího než naplněná láska. Ostatně, na uvolněné místo třídního v 7. B se mu hlásí sedmadvacet učitelek z celé republiky, a dokonce dva učitelé, z nichž jeden je starý mládenec a druhý se léčí na neplodnost. Tak jaképak strachy!

XENOFOBEM SNADNO A RYCHLE

Ervín Bedrníček,, 3/2017
O tom, že jsem xenofob, jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Stalo se tak ve škole při hodině občanské výchovy. Jedna deváťačka měla referát o národnostních menšinách, přičemž se vytasila s názorem, že xenofobie je strach ze střízlivosti. Nedala si vymluvit, že se patrně překlikla a popletla si xenofobii s jinou kuriózní fobií. Během svého učitelského působení jsem slyšel už ledacos. Ježíš byl seslán, aby svět spálil, nikoli spasil. Nechtěné dítě může matka odložit do set-top boxu. Máj napsal Karel May, v čele nacistů stál Gagarin a při sametové revoluci mlátili demonstranty černí baroni. Na školní akademii zas zval konferenciér z 8. třídy účinkující místo na pódium na publikum, kde se konala moderní (rozuměj módní) přehlídka. Nezapomenutelný byl také referát o pouštích. Žák druhého stupně zcela vážně vykládal, že povrch pouští tvoří souvislá vrstva sypkého cukru, tudíž pouště rozdělujeme na krystalové, kostkové a moučkové. Ten moula okopíroval text z Necyklopedie, recesistické stránky parodující Wikipedii. A vůbec mu to nebylo divné. Moučková Sahara, Gobi krystal, proč ne. Tady už podle mého opouštíme terén běžných žákovských perliček a přesouváme se do sekundárního analfabetismu. Děti znají písmenka, ale obsah jim uniká. Hodinky nebo holinky, decimálka nebo Dalmácie, Pardubice nebo jitrnice. Čtou systémem T-9, jak jsou zvyklé z mobilu. Ťuknou očima o první dvě písmena a slovo si domyslí. Mozek nezapojují. Studovaní negramoti. Na začátku roku jsme jim chtěli dát nějakou drobnou pozornost. Třeba záložku do knížky, navrhla kolegyně. Ale do čeho by si ji dávali, když nic nečtou? Tak dostali hopík. Nejhorší je, že ani doma to není jiné. Syn mi ve dveřích oznamuje, že na letním táboře budou stavět „ítý“ (myslí „týpí“) a že se zúčastní projektu humanitární organizace Člověk v tísni, což vyslovuje jako Čolek v plísni. Žena se směje: „To je brunátný!“ (myslí „brutální“) Snažím se vyčistit vzduch anekdotou o dopravním policistovi, co zastaví řidiče a vece: „Nesvítí vám heligon!“ „Snad halogen, ne?“ dí šofér. „Á, tak pán je suterén,“ rozčílí se dopravák, „na takový jsem alegorickej!“ Nikdo se nesměje. Zvoní pošťačka. Staršímu synovi, který se hlásí na vysokou, přináší rekomando. Včera jsem mu radil, ať přihlášku pošle doporučeně. Libuje si, že odpověď přišla vzápětí. Když obálku rozlepí, objeví se známé písmo. Náš vysokoškolák zaměnil adresáta a odesilatele a poslal si dopis sám sobě. Doporučeně. Zvoní telefon. Nějaká paní mě žádá, zda bych o půl páté přeočkoval Lumpíka a Nesině vyndal stehy po kastraci. Lidstvo neumí číst! Majitelce Lumpíka vysvětluji, že naše telefonní číslo končí osmičkou, kdežto veterinář má na konci trojku. Zmocňuje se mě strach ze střízlivosti. Vybíhám na ulici. Zastavuji až na rohu u známého hostince. Na dveřích visí cedule: Obsluha nahoře bez. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Ve výčepu je plno, tak stoupám po schodech do pivnice v patře. Na place nacházím alej forbesů a dva pivaře. Usedám, bubnuji prsty o ubrus a uhaduji, zda se v negližé dostaví místní servírka, co je tak trochu podobná naší profesorce z pedagogické fakulty. Tento roztomilý diblík měl na dveřích kabinetu napsáno Dr. Fikejzová (jméno diskrétně změněno). Pět let si nechala říkat „paní doktorko“. Až při promoci jsme zjistili, že šlo o obyčejnou magistru. To „Dr.“ byla zkratka jejího křestního jména Drahomíra. Ta nás panečku vyškolila v jazykovědě! Servírka nepřichází. Má xenofobie sílí. Hrdlo se mi svírá jako na Sahaře v dunách moučkového cukru. Vyskakuji od stolu a vrhám se ke schodům do výčepu. Soptím. Vždyť inzerovali obsluhu nahoře bez – a kde nic, tu nic! Zastavuji se u cedule na dveřích a znovu si ji čtu. Stojí tam: Nahoře bez obsluhy. P. S. V době, kdy tato nudistická kratochvíle byla v pohostinství ještě populární, jezdil jsem do práce autobusem kolem dvou restaurací a sledoval na vývěsních cedulích vývoj tohoto fenoménu. Spěl nezadržitelně k jazykové zkratce. Nejprve psali: „Dnes obsluha nahoře bez.“ Pak: „Nahoře bez.“ Nakonec už jen: „Kozy.“ A před tou druhou nálevnou se jednoho dne objevil nápis: „Dnes na hoře bez.“ A tak jsem si vzal k ruce Ježíšovo Kázání na hoře, kde jest psáno „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské…“

POHÁDKA O INVAZNÍM TANKU

3/2017