Online archiv

Jméno žáka jsem změnila, ale jeho příběh je autentický. Možná vám bude připomínat i něco z vlastní praxe. Bohužel.

Vždy, když se objeví zpráva podobného typu jako ta o „fackujícím řediteli“, zbystřím. Pečlivě si přečtu noviny, popřemýšlím a analyzuji. Chce se mi křičet, chce se mi telefonovat na ministerstvo školství, chce se mi hovořit s ředitelem zeměkoule.

Ledy se prolomily a neuvěřitelné se stalo skutkem. Našemu časopisu se po téměř čtvrt roce odkladů podařilo získat audienci u ministryně školství Kateřiny Valachové.

Na začátku října jsme na ZŠ Mládežnická v Havířově-Podlesí vyměnili tradiční výuku za netradiční poznávání evropských zemí. Každá třída měla za úkol zpracovat malý videoprojekt o jedné evropské zemi. Žáci i učitelé zjišťovali zajímavé informace o státech a jejich jazycích, učili se pozdravy a jiné jednoduché fráze v novém jazyce, maskovali se jako fanoušci, vyráběli vlajky, tančili v rytmu národních i jiných písní, poznávali zajímavé osobnosti. Někteří vyzkoušeli roli kameramana, jiní roli režiséra a ostatní, sladěni v barvě „své“ země, roli filmových herců. Těm nejmenším pomáhali žáci 9. tříd. Nejlepší filmová dílka byla odměněna. Jiný způsob učení se všem líbil a na Evropský den jazyků se těšíme zase za rok.

„Jak se pozná dobrý ředitel školy? Jak vzpomínáte na toho nejlepšího?“

Elitní sbor ze sborovny byl popsán v odborné literatuře již mnohokrát, nejprecizněji asi ve studii Študáci a kantoři od profesora Žáka. Jak však vypadá „kulometná rota“ v časech - slovy mládeže - wifiny, dotykáčů a emařů? Z obecné čeledi pedagogické se vymyká čerstvá absolventka. Plna elánu a ideálů vymýšlí složité projekty, přetahuje hodiny a myšlenkové mapy si chodí předkreslovat na tabuli už v neděli. Občas ve škole i přespává přikryta mapou Českomoravské vrchoviny. O víkendech navštěvuje semináře typu Dyslexie jako dar, s jejichž výstupy pak seznamuje vyděšené kolegy. Ochotně maluje dětem do památníků, podepisuje se jim na sádry a navazuje s nimi přátelství na Facebooku. Je citlivá k trablům mládí. Zachytí-li při hodině dopis s textem „Březinová je kvalitní řezivo“, ihned vyšetřuje, zda žákyně Březinová není stoupencem hnutí emo a neřeže se. Staří kozáci ze sborovny uzavírají sázky, jak dlouho elévce zápal vydrží - zda do prvního Scio- či Gravido-testu. Ve sborovnách se však najdou i celoživotní nadšenci. Aby zakryli, že školou doslova žijí, mluví ležérním učitelským slangem. „Ten specped z pepsi mi v káboši šeptal -řezáček do blbšule!“ (rozuměj: speciální pedagog z pedagogicko-psychologické poradny v kabinetě naznačoval, že žák, jenž se sebepoškozuje, patří do zvláštní školy). Do euforie tyto fanatiky přivádějí žákovské perličky, které sbírají a stále opakují. „Těleso je v pohybu, když se pohybuje! Chápete to, kolegové?“ Na dovolené v Řecku šplhají na horu Olymp a prosí bohy, aby jejich deváťáci udělali přijímačky. Na konci roku se třídou vypouštějí lampiony štěstí, které vítr obvykle zanese někam, kde zapálí stoh slámy či střechu ředitelovy chaty. Čas od času tito horlivci odjíždějí do „blázní“, jak se říká lázeňským pobytům na psychiatrii. Základní školu jako svého druhu základní vojenskou službu pojímají někteří kruťasové. „Umíš? Neumíš! Sedni. Za pět!“ nemazlí se s omladinou. „Pavelková se řeže? To by mohla jít na truhláře,“ dí cynicky. Žáky, co se zhoupli na židli, nechávají celou hodinu stát. Zabavené mobily vracejí až na konci 9. třídy. S oblibou komolí jména studentů. Stavinohovi říkají Staviruka, čemuž se pak sami hurónsky smějí. Při diskotéce na výletě si nechávají zahrát píseň Né, pětku né! Jejich jména s příslušným komentářem najdete na sociálních sítích, případně vyryta na zdech školy, někdy dokonce i na Eiffelovce či římském Koloseu. Zcela jiný přístup ke škole mají kantorští salámisté. Do školy vcházejí s větou „Jdu se rozdat!“, avšak jejich úkolem č. 1 je vytisknout si jídelníček na příslušný den. Další konání pak směřují k tomu „proučit se“ až do oběda, najíst se a co nejrychleji zmizet ze školy. Na rozdíl od melouchářů, kteří uplácejí školnici, ať posune zvonění na turbo režim, nespěchají do další práce, ale obvykle do hospody. Zde pak nad vychlazeným ležákem vtipkují o Mařce-emařce a nadávají na kantořinu. Práci ve školství jako svého druhu sebepoškozování chápou učitelé, kteří v jiném oboru neuspěli a mají pocit, že učitelováním na nich život spáchal křivdu. „Být kantorem znamená mít zabité dopoledne,“ říkají hořce. Žáci jsou podle nich hloupí lidé s chytrými telefony, případně pézetka (nepublikovatelná zkratka, kde první slova značí parchanta). „Že z dnešních dětí nic nebude?“ uštěpačně rozkládají ve sborovně. „Mohou z nich přece být docela obstojní lupiči, šejdíři, kuplíři, křivopřísežníci, penězokazci, traviči…“ Podobně pateticky prožívají svůj úděl i neúspěšní umělci, kteří skončili za katedrou. Dovede je vytočit k nepříčetnosti, když si žáci hrají na tabletu, místo aby se dívali na velkofilm Křižník Potěmkin a jiné avantgardní pochoutky. Dysgrafikovi, který pod lavicí píše osmý díl fantasy ságy, závistí roztrhají sešit s nápisem Moje bříběhy, neboť sami mají spisovatelský blok a nejsou schopni napsat kloudný verš. Svou sbírku Stradivárky v remorkéru nakonec publikují pod drásavým pseudonymem Kapitán Emo. Kuriózní kategorii tvoří zmatení pedagogové. „Nevíte, kam jdu?“ říkají na chodbě po zvonění nevědouce, kde se nachází třída, v níž mají konat osvětu. Při výtvarce se obvykle pořežou nožíkem na modelínu, takže na výchovné komisi pak není jisté, zda se víc sebepoškozuje Pavelková, nebo její třídní. A tak bychom mohli pokračovat v anatomii sborovny dál. Ale abychom nezapomněli, kromě výše zmíněných typů tam najdete také spoustu sympatických mužů a žen.

Vojtěch Spurný je přední český dirigent, klavírista a hudební pedagog. V současné době působí jako šéfdirigent zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů, ale čas si udělá i na výchovné koncerty se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

CO LETÍ U DĚTÍ

Může do školy vniknout policie bez úředního povolení, pokud třeba někdo z okolí nahlásí, že se z budovy ozývá hluk při dětské diskotéce, nebo je na učiteli, zda policisty do budovy vpustí? K. S., Praha

Sociální, emocionální a behaviorální problémy (v angličtině zkracované na SEBDs) spadají pod nejvíce diskutabilní speciální vzdělávací potřeby (SEN) a mnoho učitelů se na ně dívá prostě jako na špatné chování. Toto vytváří jednu z největších překážek úspěšnosti ve vzdělávání, uplatnění na trhu práce, ale i fungování v oblasti sociálních vztahů.