Online archiv

K restauraci U Fialového cvrčka dorážím se zpožděním. Jako jediný češtinář na škole v předdůchodovém věku jsem totiž předsedal porotě recitační soutěže Hálkovo pírko. Poslední soutěžící, autistický žák Nejezchleba s fotografickou pamětí, si vybral historický epos Husita na Baltu, který přednesl bohužel celý. U cvrčka se dnes koná sraz abiturientů ze základní školy po třiceti letech. Obloukem se vyhnu zaparkovaným vozidlům svých spolužáků a u stojanu si připoutám zánovní kolo, o němž Brůna z 9. B prohlásil, že na něm Kubiš kdysi prchal od atentátu na Heydricha. V duchu už si připravuji odpověď na otázku, co dělám. Nejspíš řeknu, že novináře, když přece píšu ty fejetony do Rodiny a školy. Chlubit se tím, že učím na základce, kam jsme všichni osm let chodili, takže můj kariérní postup dělá de facto jeden a půl metru (ze druhé lavice na stupínek), se nejspíš nebudu. Při vstupu do sálu, který je plný obézních a plešatých osob, v nichž po chvíli poznávám souputníky své školní mladosti, se snažím nikomu nepodávat ruku. Během Hálkova pírka jsem totiž opravoval čtvrtletky aušusovou propiskou. Třídní tlouštík Semerák však záhy klopýtne o můj batoh, z něhož se vysypou diktátové sešity a hopík zabavený při suplování. „To je pana žurnalisty!“ vrací mi hopík třídní ironik Janatý. Jelikož míček nechytím, skončí v překapávané kávě jedné ze spolužaček, které si prohlížejí fotografie svých dětí a jejich dětí. „Nic si z toho nedělej,“ utěšuje mne věřící spolužák Stibůrek, který pracuje jako knihovník v bibliobusu, což mne zvláštně uklidňuje. „Já si tvého povolání vážím, vždyť i Kristus byl učitel,“ šeptá Stibůrek. „No jo, jenže za jeho časů nebyla wifina,“ oponuji mu s tím, že by musel udělat zázrak, aby jeho radostnou zvěst mládež zaznamenala. „Třeba zjevit se v tabletu nebo tak něco,“ uvažuji nahlas a ubrouskem si drhnu z dlaní stigmata červené propisky. „Tak co deváťačky, Ervíne?“ zahlaholí na mne podroušený třídní donchuán Zoulík řečený Zoulas a naznačí nemravný posunek. Snažím se mu vysvětlit, že mé erotické myšlenky ohledně žákyň by se daly spočítat na prstech jedné ruky neopatrného truhláře. „Prodloužený romantický víkend bych raději strávil se stařenkami z hospicu než s uječenými puberťačkami,“ říkám po pravdě, avšak Zoulas mi nevěří a raději se přesune ke kypré spolužačce Durdíkové, které se snaží vylovit drobek medovníku z výstřihu. Další spolužáci se rozdělí do dvou skupin. Jedni mi spílají kvůli prázdninám a druzí mě litují. S přibývajícím alkoholem přibývá těch druhých. Spolužačka Vokolková mi vypráví o dceři, která si ráda hraje na školu. „Když učí plyšáky, je to v pohodě, ale jakmile začne učit děti od sousedů, skončí to tím, že ti sígři naházejí křídy za gauč a moji Haničku honí s ukazovátkem po pokojíčku.“ „Tak to má fakt jako ve škole,“ říkám uznale. Jukebox začne vyhrávat staré pecky. „Mozek zvolna vnímat přestává kantorova slůvka laskavááá, ou ou ou,“ kníká z reproduktoru zpěvák Štaidl. Po prvních tónech se ke mně přivine ovíněná spolužačka Kadečková, právnička z kanceláře KadečkováKadeček, a špitá mi do ucha, jak jí při potápění na Barbadosu došlo, že její práce nemá smysl a že by chtěla učit. Upozorním ji, že by se pak mohla potápět leda ve vaně. „Nevadí. Mně by stačilo vidět rozzářené oči těch andílků,“ blábolí Kadečková a tiskne se na mne ňadry. Taktně zamlčím, že s kolegou nazýváme žáky Satanův potěr a předávám sťatou Kadečkovou panu Kadečkovi, který si pro choť přijel. Při placení s hrůzou zjišťuji, že nemám na útratu. „Nech bejt,“ říká spolužák Pětioký, „až tu bude obsluha nahoře bez, můžeš vypomoct u nádobí.“ Pětioký, který dvakrát propadl z matiky a jednou z přírodopisu, je totiž majitelem Fialového cvrčka. Kyprá spolužačka Durdíková za mne naštěstí účet zatáhne a nabízí mi odvoz ve svém BMW. Stydím se přiznat, že jsem tu na kole. Venku s úlevou zjišťuji, že mi bicykl někdo ukradl. Možná Brůna z 9. B. V autě na mě Durdíková mrká a nabízí mi místo u nich ve firmě. Jelikož však právě projíždíme kolem školy, chci zastavit. Všiml jsem si, že po Hálkově pírku zůstala rozsvícená učebna češtiny. „Seš ztracenej případ, Ervíne,“ vzdychne Durdíková. Místo polibku na rozloučenou mě požádá o telefon na Zoulíka.

Filozofie domácí školy Za výlohou je pomyslně i skutečně výuka za výlohou, kam může kdokoli nahlédnout. Pojďme se tedy podívat dovnitř očima jedné ze zakladatelek tohoto nevšedního pedagogického projektu.

DOZOR NA PLAVÁNÍ

Sešli jsme se v samém doupěti pravdoláskařů, tedy v Knihovně Václava Havla, jejímž je šéfem. Zajímalo mne, jak Michael Žantovský vidí svět a potažmo i školství optikou svých zahraničních zkušeností. A také jak by s dnešními dětmi mluvil třeba o migrantech a o strachu z nich. A především: Co zbylo z duchovního odkazu Václava Havla v roce 2015.

Známý novinář vydal knihu Co je nového ve vzdělávání. Současné školství zde podrobuje ostré kritice a zároveň naznačuje, jak by se mělo radikálně změnit.

Listoval jsem Učitelskými novinami tak dlouho, až můj zrak padl na inzerát: „Češtináře přijme malá vesnická škola. Značka: Rodinná atmosféra.“ Nebylo proč váhat. Popadl jsem diplom, čepici a holínky a zanedlouho už jsem stál na návsi před novostavbou se sytě oranžovou omítkou. Byla to vskutku idyla. Sluníčko se opíralo do plastových oken, v betonovém květináči se zelenala tráva a po školním hřišti korzovaly školníkovy slepice zvolna vyzobávajíce volejbalové lajny, což mi bylo fuk, neboť jsem neučil tělocvik. Když jsem vzal za kliku u hlavního vchodu, zůstala mi v ruce. Položil jsem ji opodál na parapet, nad nímž viselo oznámení, jakým že strukturálním fondům vděčíme za tento chrám vzdělání. Naštěstí šel zrovna školník na hřiště pro vajíčka a pustil mě do školy. Dveře ředitelny byly pootevřeny. Zevnitř se ozýval přidušený hlas: „Jo, a Falta nebyl ráno na dozoru a Šulcka nemá vyplněný katalogový listy.“ Vzápětí nato vyrazila ze dveří bytost neurčitého pohlaví. Později jsem seznal, že šlo o ambiciózní chemikářku, jež se pilně připravovala na zavedení kariérního řádu a pro niž se mezi kolegy vžila přezdívka Sojka práskačka. Pan ředitel na mě působil dojmem, že se na ředitele příliš nehodí. Možná by se lépe uplatnil jako hlídač parkoviště, řidič vysokozdvižného vozíku či koloťuk u dráhy než jako vedoucí pracovník ve školství. Mluvil nesouvisle, pletl si cizí slova, místo databáze říkal zásadně anabáze, a jeho zvolání „To se na mě nedivte!“ mne poměrně mátlo. Ale co, ředitel nemusí být rétor, hlavně když je manažer a organizátor. To jsem ovšem netušil, že vyhlásí cvičný poplach v hodinu, kdy se píší čtvrtletní písemky, a na den focení, kdy i propadlík Juřena dorazil v bílé košili, domluví exkurzi do čističky odpadních vod. Přes jisté pochyby jsem nabízené místo vzal. Ani po měsíci jsem však nepochopil, v čem tkví inzerovaná rodinná atmosféra. Ředitel nevycházel z ředitelny, kantoři byli zalezlí v kabinetech a děti, holdující mobilům, chipsům a šikaně, mi připadaly jako všude jinde. Až teprve jednou u oběda, tedy u rozvařených těstovin a kusu flaksy, jež se nedala ukrojit, mi veterán sboru odhalil jádro pudla. V kostce: ředitel je starostův spolužák ze střední, při konkurzu ho podržel inspektor, který shání v obci parcelu, vedoucí kuchařku dělá milenka místostarosty, jejíž sestra předsedá školské radě, takže ředitele prakticky nejde sesadit. Veterán bouchl pěstí do stolu, na němž se paprskovitě vytvořila prasklina. „A stavbu školy vysoutěžila firma, kterou vlastní něčí bratranec,“ dodal. Když jsem z okna jídelny spatřil starostův dům se sytě oranžovou omítkou, byla mi věc už mnohem jasnější. Na druhý den jsem v rámci projektu Příběhy bezpráví chystal besedu s pamětníky. Potřeboval jsem k tomu školní mikrofon a reprobedny, které se však, jak se ukázalo, celoročně nacházejí ve zkušebně rockové kapely syna paní zástupkyně. Místo mikrofonu jsem dostal letáček zvoucí na koncert jejich death metal bandu ve školní tělocvičně. A tak pamětníky protektorátu holt nebylo slyšet. Pustil jsem se raději do záchrany školní knihovny. Pomocí grantu jsem nakoupil docela slušné publikace, které se však záhy začaly ztrácet. Musel to být někdo ze sboru, protože děti se knihovně obloukem vyhýbaly, jako by v ní strašilo. Měl jsem podezření, že strakou je Sojka práskačka, známá knihomolka. Jednou jsem se vplížil k ní do kabinetu a za soustavou křivulí objevil uloupené svazky. Když jsem se vydal Sojku napráskat do ředitelny, rozlehl se školou hrdelní výkřik. V suterénu prasklo fórové odpadní potrubí. Zaplavena byla kuchyň, šatny i knihovna. Všechny nově zakoupené knihy byly prolité splašky. Šetření školní inspekce zjistilo, že šlo o běžnou únavu materiálu (unavil se dost brzy), načež inspektor získal lacino obecní parcelu. Sojka práskačka byla odměněna prémií, neboť ve svém kabinetě prozřetelně zachránila nejcennější svazky školní knihovny před močůvkou. Škole se začalo říkat ZŠ U hovna, ale nevím, jak to vlastně bylo míněno. V tu dobu jsem už na ní neučil a hledal si novou práci. Klidně se spokojím s nějakou otlučenou sídlištní školou, jen když v ní nebude panovat rodinná atmosféra. To bych už asi nepřežil.

Pavel Brycz není jen spisovatelem, ale i „docentem tátologie“. Alespoň tak se nazývá ve své dvoudílné knize, kde nahlíží téma rodiny optikou trojnásobného tatínka. A činí tak s notnou nadsázkou.

Jarka