ABITURIENTSKÝ VEČÍREK

K restauraci U Fialového cvrčka dorážím se zpožděním. Jako jediný češtinář na škole v předdůchodovém věku jsem totiž předsedal porotě recitační soutěže Hálkovo pírko. Poslední soutěžící, autistický žák Nejezchleba s fotografickou pamětí, si vybral historický epos Husita na Baltu, který přednesl bohužel celý. U cvrčka se dnes koná sraz abiturientů ze základní školy po třiceti letech. Obloukem se vyhnu zaparkovaným vozidlům svých spolužáků a u stojanu si připoutám zánovní kolo, o němž Brůna z 9. B prohlásil, že na něm Kubiš kdysi prchal od atentátu na Heydricha. V duchu už si připravuji odpověď na otázku, co dělám. Nejspíš řeknu, že novináře, když přece píšu ty fejetony do Rodiny a školy. Chlubit se tím, že učím na základce, kam jsme všichni osm let chodili, takže můj kariérní postup dělá de facto jeden a půl metru (ze druhé lavice na stupínek), se nejspíš nebudu. Při vstupu do sálu, který je plný obézních a plešatých osob, v nichž po chvíli poznávám souputníky své školní mladosti, se snažím nikomu nepodávat ruku. Během Hálkova pírka jsem totiž opravoval čtvrtletky aušusovou propiskou. Třídní tlouštík Semerák však záhy klopýtne o můj batoh, z něhož se vysypou diktátové sešity a hopík zabavený při suplování. „To je pana žurnalisty!“ vrací mi hopík třídní ironik Janatý. Jelikož míček nechytím, skončí v překapávané kávě jedné ze spolužaček, které si prohlížejí fotografie svých dětí a jejich dětí. „Nic si z toho nedělej,“ utěšuje mne věřící spolužák Stibůrek, který pracuje jako knihovník v bibliobusu, což mne zvláštně uklidňuje. „Já si tvého povolání vážím, vždyť i Kristus byl učitel,“ šeptá Stibůrek. „No jo, jenže za jeho časů nebyla wifina,“ oponuji mu s tím, že by musel udělat zázrak, aby jeho radostnou zvěst mládež zaznamenala. „Třeba zjevit se v tabletu nebo tak něco,“ uvažuji nahlas a ubrouskem si drhnu z dlaní stigmata červené propisky. „Tak co deváťačky, Ervíne?“ zahlaholí na mne podroušený třídní donchuán Zoulík řečený Zoulas a naznačí nemravný posunek. Snažím se mu vysvětlit, že mé erotické myšlenky ohledně žákyň by se daly spočítat na prstech jedné ruky neopatrného truhláře. „Prodloužený romantický víkend bych raději strávil se stařenkami z hospicu než s uječenými puberťačkami,“ říkám po pravdě, avšak Zoulas mi nevěří a raději se přesune ke kypré spolužačce Durdíkové, které se snaží vylovit drobek medovníku z výstřihu. Další spolužáci se rozdělí do dvou skupin. Jedni mi spílají kvůli prázdninám a druzí mě litují. S přibývajícím alkoholem přibývá těch druhých. Spolužačka Vokolková mi vypráví o dceři, která si ráda hraje na školu. „Když učí plyšáky, je to v pohodě, ale jakmile začne učit děti od sousedů, skončí to tím, že ti sígři naházejí křídy za gauč a moji Haničku honí s ukazovátkem po pokojíčku.“ „Tak to má fakt jako ve škole,“ říkám uznale. Jukebox začne vyhrávat staré pecky. „Mozek zvolna vnímat přestává kantorova slůvka laskavááá, ou ou ou,“ kníká z reproduktoru zpěvák Štaidl. Po prvních tónech se ke mně přivine ovíněná spolužačka Kadečková, právnička z kanceláře KadečkováKadeček, a špitá mi do ucha, jak jí při potápění na Barbadosu došlo, že její práce nemá smysl a že by chtěla učit. Upozorním ji, že by se pak mohla potápět leda ve vaně. „Nevadí. Mně by stačilo vidět rozzářené oči těch andílků,“ blábolí Kadečková a tiskne se na mne ňadry. Taktně zamlčím, že s kolegou nazýváme žáky Satanův potěr a předávám sťatou Kadečkovou panu Kadečkovi, který si pro choť přijel. Při placení s hrůzou zjišťuji, že nemám na útratu. „Nech bejt,“ říká spolužák Pětioký, „až tu bude obsluha nahoře bez, můžeš vypomoct u nádobí.“ Pětioký, který dvakrát propadl z matiky a jednou z přírodopisu, je totiž majitelem Fialového cvrčka. Kyprá spolužačka Durdíková za mne naštěstí účet zatáhne a nabízí mi odvoz ve svém BMW. Stydím se přiznat, že jsem tu na kole. Venku s úlevou zjišťuji, že mi bicykl někdo ukradl. Možná Brůna z 9. B. V autě na mě Durdíková mrká a nabízí mi místo u nich ve firmě. Jelikož však právě projíždíme kolem školy, chci zastavit. Všiml jsem si, že po Hálkově pírku zůstala rozsvícená učebna češtiny. „Seš ztracenej případ, Ervíne,“ vzdychne Durdíková. Místo polibku na rozloučenou mě požádá o telefon na Zoulíka.

Placená zóna

Ervín Bedrníček