S dějepisářem v kině

Jako děti jsme chodily na sovětské filmy. Z plátna tryskala rudá barva a pořád se pracovalo. Hrdinkou byla Maruška Kudeříková a beznohý Meresjev, což v nás blahé paměti budilo spíš odpor k tomu, jít se školou do kina. 

Sama dnes ale razím zásadu, že při seznamování se s dějinami má jít hlavně o příběhy, aby se děti naučily mít historii rády. A hledaly v ní nejen poučení, ale i pochopení určitého lidství. Protože dějiny tvoří lidé. I my budeme jednou historií. 

Závody v souložení

Historické filmy by tedy mohly sehrát pozitivní roli v probuzení zájmu o minulost. Jenže – ruku na srdce – je kupříkladu Českým lvem oceněný Il boemo film vhodný pro školou povinnou mládež? Kolik rodičů by mi asi vycinkalo za primárně erotické informace o skladateli, který souložil takřka celý film. A až v okamžiku, kdy přišel o nos, začalo jít víc o hudbu. O historický kontext nikoliv. Podobně na tom byla televizní Božena Němcová. Také jen souložila a v několika volných chvílích mezi svými milenci něco napsala.

Již zmíněný Žižka je hlavně akční hrdina amerického typu. S urputným středověkým žoldákem a českou historií má společné jen jméno. Tím samozřejmě nechci říci, že dávný Vávrův Žižka je nějak objektivní. Spíš je zajímavé oba Žižky porovnat jako snímky vypovídající o své době.