Online archiv

Klasik praví: „Ačkoli život na ústavě vzdělávacím je velmi rušný, těžko vypsat zmatek, jenž zavládne, má-li školu navštíviti inspekční orgán, tak řečený špekmistr, špehůn, zpyták, pozorovák nebo Boží oko.“ Oblíbenost školního inspektora zvláště u učitelské obce se pohybuje někde mezi revizorem a exekutorem. Jaká jsou specifika tohoto povolání? Ptali jsme se šéfa Pražského inspektorátu České školní inspekce Martina Procházky.

Olšovský, zatlačte mi na ruku silou deseti newtonů! Auto mířící do Prahy jede rychlostí „vžuuum!“, auto od Prahy rychlostí „vžuuuuuum!“, které auto bude, Říhová, dřív v Benešově? Tak se, děti, pěkně nažerte, já se taky najím a pak půjdeme dál na Karlštejn… Toť jen několik věhlasných citátů, jež študácké bájesloví připisovalo svéráznému kantorovi, o němž bude řeč. Tímto způsobem prý u žáků zjišťoval znalosti z fyziky či matematiky, takto údajně instruoval třídu na školním výletě. Nevím, nebyl jsem u toho. Zato jsem z jeho úst často slýchal neméně osobité učitelské krédo: „Já nemám děti rád, nejsem pedofil. Jsem pedagog - a ten děti učí!“ Měl jsem tu čest s tímto vzácným mužem několik let sdílet sborovnu. Vzhledem k mírné střelenosti by ho žactvo ani vedení asi nenavrhlo na Zlatého Ámose, mně však odjakživa imponovaly jeho vtip, bytostný klid, odvaha být sám sebou i přirozená autorita. Když mluvil, třásly se okenní tabulky i tabule. Když mlčel, nedutal ani větrák vedle katedry. Dodnes se traduje, jak prý jednou suploval poslední hodinu na prvním stupni. „Suplování je od slova sup,“ říkával, „prostě tam na ty mršiny vletím jako sup!“ Jenže tehdy byl poněkud znaven a za katedrou údajně usnul. Žáčci, uhranuti posvátnou bázní, nijak nedbali na zazvonění a dál seděli způsobně v lavicích skoro do půl třetí, dokud se pan učitel neprobudil a neukončil řádně vyučování. Jak jsem koupil, tak prodávám. Rozhodně si ale pamatuji, jak po incidentu na chlapeckých záchodcích rázně zavrhl návrh kolegyně instalovat do školy kamerový systém a sám instaloval u pisoárů vlastnoručně vyrobenou ceduli: „Čurba budiž prováděna tak, aby nedošlo k zasvinění školního majetku!“ Když školní inspekce zjistila, že se nám do sborovny ve staré budově prohryzala myška, a proto navrhla přijmout „opatření k provedení odborné deratizace a rehygienizace“, přinesl do školy kocoura - a bylo po problému. Nepoužíval slova jako klíčové kompetence, časová dotace ani evaluace. Místo cizího termínu „hyperaktivní žák“ si vystačil s výrazy jako klacek, syčák, čípek, šašek počmáraný či hovádko boží. Když jednu obzvlášť spratkovitou žákyni nazval čůzou a její maminka si přišla stěžovat do školy, přesvědčil ji, že v chodském nářečí označuje slovo čůza pohledné mladé děvče. Zásadně nedával poznámky. Stačilo, aby zahřímal „Jsi smetí této třídy!“, a žáček zůstal skrčený v lavici do konce školní docházky. Když hejno dětí před sborovnou neustále obtěžovalo prkotinami mladé začínající kolegyně, odháněl dotěry půvabnou hláškou: „Paní učitelka šlápla na minu, přijde později!“ Jaksi mimoděk uděloval mládežníkům rady do života, které se jim dozajista musely vrýt do paměti. Vím to, protože můj kabinet sousedil s učebnou informatiky, kde často působil, a tak jsem leccos odposlechl. „Pane učiteli, Kalivoda mi pořád šahá na enter!“ stěžovala si mu od monitoru počítače citlivá školačka. Kantor neposedného Kalivodu změřil pohledem a pravil: „Nesahej děvčeti na enter, když si to nepřeje!“ Nikdy nedolézal za ředitelem, zato se kamarádil s kuchařkami, uklízečkou a školníkem, protože věděl, že na jejich bedrech škola především stojí. Ředitel svíčkovou k obědu neuvaří a výchovná poradkyně s metodikem prevence chodby nezametou, natož aby přišroubovali kliku či ukopnuté prkýnko na záchodě. V kabinetě měl náš hrdina kolorovaný deskový obraz „J. A. Komenský vyzývající mládež, aby pila z pramene vzdělání“. Buditelský výjev příznačně zakrýval slušně zásobený minibar. Žádný ochlasta to nebyl, ale šťopečku pro potěchu duše, jak říkal, si občas dopřál i mezi hodinami, aniž by to narušilo kvalitu edukace. Navzdory reptání úzkoprsých mentorů navrhuji tohoto pana učitele za jeho celoživotní zásluhy o české školství na letošního Zlatého Ámose - ovšem in memoriam. Letos poprvé se totiž zmiňovaný pedagog nedostavil o přípravném týdnu do budovy ústavu a ani začátkem září se dveře sborovny neotevřely s jeho halasným pozdravem „Fujtajbl ve spolek!“ Ale nebojte. Odebral se zkrátka coby důchodce na zasloužený odpočinek. A už mi vzkazoval, ať se za ním stavím na chalupě, že bude podávat vlastní originální míchaný nápoj z rumu a myslivce, který nazval „Komenský ve vlastní šťávě“. Tak na zdraví, pane profesore!

Děti v Indonésii neznají stres, doma na ně nikdo nekřičí. Naopak své rodiče ovlivňují, aby nejedli želví vajíčka a nekupovali náramky z želvoviny. Jinak jim mořští plazi za třicet let vyhynou. Své o tom ví bioložka Hana Svobodová, která řídí na Borneu středisko na ochranu mořských želv. A také učí děti na tamních školách.

Děti obvykle nechtějí být úředníky ani revizory či školními inspektory, i když se jimi v dospělosti nakonec stejně stanou. Jejich snem jsou povolání mnohem romantičtější - alespoň z jejich pohledu. Co je k nim táhne, jaké jsou tyto profese ve skutečnosti a jak se dětské sny mění v čase?

5P - Praktická pohotovostní příloha pro pedagogy

Co by měl umět prvňák před vstupem do třídy? Vědět, jak se jmenuje a kde bydlí, umět se vysmrkat a dojít si na záchod, vydržet dopoledne bez mámy a hlavně dokázat sedět. Má to totiž ze zákona nejméně na devět let. Nepodmíněně.

Co dělat, když se váš potomek chystá „vrhnout v sebevražedném úmyslu na koleje dráhy spisovatelské“, jak hezky napsal básník T. R. Field? Jak nezavraždit literární talent dítěte, poradí lektorka tvůrčího psaní Markéta Dočekalová.

„Vystačíte s učitelským platem, nebo si musíte přivydělávat ještě něčím jiným? Čím?“

Nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná osoba hýřící vtipem, fantazií a nápady. Tak znají Evu Horákovou žáci na její základní škole. A podobně si ji nejspíš představují i čtenáři jejích zatím čtyř knížek. Všechny jsou určeny dětem, které se ve škole učí číst tzv. genetickou metodou.