Online archiv

KAKAČ PEREL

I. část:

PRÁVNÍ PORADNA

Podle informací v médiích se otec dvou dcer z Nýrska na Klatovsku oběsil dva týdny poté, co mu policie na základě podezření logopedky, že své dítě sexuálně zneužívá, dočasně znemožnila kontakt s rodinou. Ať už to bylo jakkoli, dav bažící po lynčování viní z jeho smrti logopedku. Naprosto nesmyslně.

V rámci projektu Učitelé na zkušené jsem navštívila několik školek a škol v Anglii a Nizozemsku. Ze stáží, které proběhly ve městech Lancaster a Leuwardeen, jsem si odnesla postřehy, o něž bych se chtěla podělit.

Domácí vzdělávání je pro stále větší počet rodičů cesta, jak vyřešit svou nespokojenost s institucionálním školstvím. Někdo učí své děti doma sám, ale mnohem lákavější je dát se dohromady s dalšími rodiči a vytvořit vyučovací skupinu.

Porada je prubířským kamenem vedení každé školy. Platí zde přímá úměra: Čím delší schůze, tím horší ředitel. Pokud si nedokáže ošéfovat ústav za denního provozu, čtyřhodinovou schůzí v pátek odpoledne to nevytrhne. Spíše naopak. Staří praktici žádné schůze ani nepotřebují. Stačí jim o velké přestávce ve sborovně lehce požertovat, aby zjistili náladu mužstva, a vše podstatné pak dořeší kde jinde než u oběda. Ostatně, učitelky už u druhé lžíce hovězího vývaru začínají samy jakoby mimoděk vypouštět věty typu „Nepřipadá vám, že ten Hořejší šel dolů?“ či „Představte si, co to béčko dneska zase vyvádělo…“ Zkušený ředitel vyřeší problémy nejpozději do moučníku. Ti ostatní pak schůzují do slunce západu. Kdybych byl literát, napsal bych, že v čas schůze se sborovna promění ve valník prázdné slámy, která se bude několik hodin mlátit. Zásobuji se proto předem erárními papíry z kopírky a čtyřbarevkou. Během porady pokreslím několik listů surrealistickými kresbami, v nichž převažují motivy šibenic a rakví, zatímco vedení se domnívá, že si dělám poznámky. Musím se příležitostně zeptat výtvarkářky, jestli mé výtvory nemají nějakou hodnotu, alespoň estetickou. Schůze začíná. Slovo si bere ředitel a seznamuje nás s pravidly požární bezpečnosti. „Týká se to i syndromu vyhoření?“ šeptne kolegyně před důchodem, načež se židle pode mnou povážlivě zhoupne. Pád ze židle, jak jsme se dozvěděli minule na školení bezpečnosti práce, je nejčastějším pracovním úrazem učitelů. Kromě pádu ze společenského žebříčku, jak by dodala kolegyně před důchodem. Ředitel pokračuje. Apeluje na to, aby i učitelé důsledně nosili přezůvky. Připomene mi tím memoáry Karla Velebného, v nichž známý jazzman vzpomíná na časy socialismu, kdy si na lidové konzervatoři nějaký zasloužilý soudruh stěžoval, že se muzikanti řádně nepřezouvají. Velebný k nim měl proslov: „Pánové, tak to si musíte ujasnit. Chcete hrát jazz? Chcete. A co je v jazzu nejdůležitější? Přece… přezůvky!“ O školství to platí stonásobně. Ředitel končí tím, že na přezouvání vydá směrnici. Ředitel je vůl, i když se to smaže, psalo se kdysi na tabuli, napadá mě zcela bezděky. Mou domněnku potvrzuje ředitelův hrdelní výkřik: „Hermíno, vy pletete?!“ Kolegyně zeměpisářka, jejíž hladce a obrace znesvětilo vážnost schůze, v úleku málem vypíchne pletací jehlicí oko vedle pochrupující chemikářce. Jelikož se neohroženě vrhnu za uprchlým klubíčkem, zjišťuji, že kolegyně, co dělá u počítače zápis ze schůze, právě na Aukru draží kanape, matikářka za hradbou z vázičky opravuje pětiminutovky a dějepisářka hraje na tabletu, který dnes zabavila, on-line hru Beat the Boss, kde buší kladívkem do hlavy virtuálnímu šéfovi. Vracím se ke své rozkreslené gilotině, zatímco se slova ujímá výchovná poradkyně. Má pocit, že rodiče jednoho sedmáka se ke svému dítěti chovají přezíravě. Ráda by je nahlásila na sociálce, ale žák žije v čistotě, dostatku a nikdo ho nemlátí. Poradkyně zcela vážně navrhuje vlákat dítě do kabinetu, hodit mu pytel přes hlavu a zmlátit ho, aby mělo podlitiny. Pak na rodiče zavoláme sociálku. Navrhuji zmlátit kolegyni. Oba návrhy se odkládají. Agilní češtinářka přichází s podezřením, že jistý deváťák si přepisuje známky v žákovské knížce. Fyzikářka navrhuje, abychom dali žákovskou do mrazáku, neboť při nízké teplotě prý původní zápis vyleze na povrch. Jelikož mám od minulé oslavy Dne učitelů v mrazáku vodku, jsem důrazně proti. Vezmu si slovo a dlouze rozebírám morální profil dnešní mládeže. Po chvíli cípem oka zjišťuji, že kolegyně před důchodem cosi načmárala na papír a nyní mi to nenápadně ukazuje. Na papíru stojí jediné slovo: „Česnek“. Nerozumím. Raději však svůj proslov utínám. Schůze končí. Druhý den ve sborovně vyhledám kolegyni před penzí a ptám se na včerejšek. „Aha, vy ještě neznáte význam česneku pro školství, to se omlouvám,“ podiví se kolegyně a vezme mě stranou. „To, co vám teď řeknu, neberte prosím osobně. Je to vlastně taková zenová moudrost. Víte, jaký je rozdíl mezi česnekem, afrodiziakem a - s prominutím -kokotem?“ Nevěřícně kroutím hlavou. Kolegyně ztiší hlas: „Česnek, pane kolego, prodlužuje život, afrodiziakum prodlužuje milování a kokot prodlužuje porady!“ Svatá pravda. Ještě by to někdo měl říct řediteli.

Psychiatr Karel Nešpor se specializuje na léčbu návykových nemocí. Mimoto je ovšem také autorem několika motivačních knih. Nakladatelství Portál vydalo před časem jeho příručku Sebeovládání a nyní přichází na trh další rádce s názvem Duševní pružnost v každodenním životě.

MOJE NEJHORŠÍ HODINA

Anonymní text vylovený z internetu lze využít k názorné demonstraci při nejrůznějších příležitostech, jako je Den učitelů, oslava narozenin či siesta po klasifikační poradě.

PŘEDSTAVUJEME