Online archiv

Počet obézních dětí stoupá. Obezita byla dokonce vyhlášená za nejnebezpečnější světovou nemoc třetího tisíciletí. Co o ní ve skutečnosti víme? Jak to, že epidemii nemůžeme zastavit, i když každý „ví“, jak štíhlosti docílit? Zajímavostí jsou teorie o vzniku obezity, které přicházejí s různými vysvětleními původu obezity. Mezi posledními bylo zjištění amerických vědců, že obezita může mít virový původ a chytáme ji jako chřipku.

Dobrý den, uvítala jsem, že jste v časopisu otevřeli právní poradnu. Chtěla jsem se zeptat, jaké jsou právní podmínky nebo podmínky vůbec pro individuální vzdělávání. Obešla jsem základní školy v okolí a zjistila, že mi ani jedna nevyhovuje. Syna jsem nakonec na jednu zapsala, ale nejradši bych ho vzdělávala doma. Prosím popište, co pro to mám udělat. Lada, Kroměříž Podle souboru Pedagogicko-organizačních informací pro rok 2010–2011 lze individuální vzdělávání lze povolit pouze žákovi 1.–5. ročníku základní školy. To znamená, že pokud se rozhodnete doma vzdělávat, stejně nejpozději do šesté třídy bude muset váš syn jít. O povolení individuálního vzdělávání rozhoduje ředitel základní školy, do které byl žák přijat k plnění povinné školní docházky.

V České republice se slaví 200. výročí narození Karla Hynka Máchy, což jistě inspiruje k otázce: „Je Mácha stále žijícím klasikem?“ Čím může zaujmout tzv. školní mládež ( kromě pikantností z vlastního života)? Tuto otázku jsme si kladli ve sborovně poslední srpnový týden, kdy jsme půlroční projekt plánovali. Zjistili jsme, že i na jiných školách se pro Máchu letos rozhodli.

Na návštěvu Lauderových škol při Židovské obci v Praze jsem se moc těšila. Zajímalo mě, jaký bude jídelníček pro děti, které jedí košer jídla a jsou zvyklé na trochu jiné recepty.

V Rodině a škole jsme se od září začali více zajímat o školní stravování. Logicky jsme tak narazili i na ty, kteří se jím zabývají profesionálně. Na otázky nám odpovídal Ing. Jan Jiran, výkonný ředitel firmy Eurest, která provozuje školní stravování ve více než sto školách.

Výsledky mezinárodního testování čtenářské gramotnosti, matematiky a přírodních věd PISA 2009 strhly mediální diskusi nad tím, jak je možné, že se čeští patnáctiletí žáci v porovnání se zahraničím opět zhoršili a že se navíc zhoršují nejrychleji mezi zeměmi OECD. Jenže mediální diskuse, to je žánr sám pro sebe - hodně se paušalizuje, navrhují se okamžitá řešení, málo se uvažuje a navržená řešení postrádají jakoukoliv, byť jen elementární analýzu příčin selhání.

Aktuální statistika říká, že v dětských domovech se v České republice nachází přibližně 25 000 dětí. Je to číslo veliké a procentuálně v přepočtu na počet obyvatel ČR značně nepříznivé. O pěstounskou péči u nás není takový zájem jako v jiných státech, u adopcí výrazně převažuje zájem jen o batolata, a často v ní brání celá řada zákonných překážek. Dětské domovy nejsou výdobytkem současné doby, děti v nich bývaly už více než před sto lety. Například 1. 9. 1906 byla otevřena Moravská zemská vychovatelna pro dívky v Boskovicích. Tímto datem lze také označit počátek speciálního školství v tomto regionu. Díky takovémuto zařízení bylo poskytnuto zázemí stovkám dětí, které by se ocitly doslova na ulici hladové, nedostatečné oblečené, nemocné. V průběhu let se způsob péče v těchto zařízeních vyvíjel ve snaze poskytnout dobrou péči ve všech směrech vývoje lidské osobnosti v souladu se společenskými poměry té či oné doby. Které nebo jaké děti najdete v dětských domovech? Je to přibližně stejné jako v dobách minulých. Nachází se zde děti, kde rodina z nejrůznějších příčin není schopna zabezpečit dětem takové prostředí, aby mohl jejich duševní i tělesný vývoj postupovat tak, aby byly v dospělosti schopné uplatnit se společensky a důstojně prožít svůj život. Přicházejí ze sociálně slabých rodin, někteří jsou polosirotci. Dnešní domovy nelze srovnávat s těmi prvními. V současnosti jsou to moderní zařízení, která jsou vybavena a řízena tak, aby jak těm nejmenším, tak těm nejstarším poskytovala zázemí podnětné pro jejich budoucnost. V tomto zařízení nemůže pracovat každý. Není to zaměstnání, je to poslání. Problémy a osudy dětí provázejí pracovníky i jejich životem. Rozmanitosti osudů, povahových vlastností a zvláštností vyžadují odbornou zdatnost, přístup ke každému jedinci, ale i vytváření kolektivu, který by byl alespoň částečným modelem rodiny.

Mají dnešní děti skutečně raději počítačové hry než hry s vrstevníky? Jak si vůbec mladí lidé přejí trávit svůj volný čas? V říjnu se konala ve Zlíně ojedinělá česko-slovenská konference mladých lidí a pracovníků volnočasových organizací na toto téma a přinesla řadu inspirací.

Na dnešní návštěvu školy jsem si udělala výlet mimo Prahu. Ani jsem netušila, že nějaký Dolní Bousov existuje, a tak jsem byla moc zvědavá, jak vypadá vesnická školní jídelna, kterou chce nechat otestovat sám ředitel školy.

Jaké máte zkušenosti se školním psychologem?

Dobrý den, jmenuji se Adéla, je mi 28 let, jsem vychovatelkou v domově mládeže, mám tříletý vztah a s přítelem se neustále dohaduji o vlastním bydlení. Oba práci máme, ale momentálně bydlím u něho s jeho rodiči ve velkém domě a ještě s jeho bratrem a jeho přítelkyní. Maminka mého přítele, přestože je dům třípatrový, je proti tomu, abych si pořídila v tomto domě vlastní kuchyň, pračku a lednici. Máme k dispozici pouze jeden větší pokoj, na chodbě sdílíme koupelnu s přítelovým bratrem a jeho slečnou. Myslím si, že dva roky se stále někomu přizpůsobuji, stále se musím na něco ptát, nemám soukromí. I když se snažím sebevíc, kritizuje mě slečna na patře o 8 let mladší nebo má zas s něčím problém matka přítele. Například mám v pokoji přes noc jen 15 stupňů. Když řeknu, že by bylo dobré zapnout plynový kotel, tak je mi řečeno, že jsem zimomřivá. Přítel tyto věci nechce řešit a zdá se mi, že před nimi utíká do práce. Já je ale řešit potřebuji, chci mít děti a do této konstelace je přivést nechci. Sháním proto bydlení. Problém je prý v tom, že se přítel bojí hypotéky, má strach že to nezvládneme, ale já zas mám strach zůstat v tomto domě a vychovávat v něm děti. Nejde mi ho moc přesvědčit, abychom se odstěhovali kamkoliv, hlavně pryč. Pořád mi vysvětluje, že by musel prodat motorku a auto a všechno, jen abychom to zvládli, a já zas nechci, aby se kvůli mně vzdával svých koníčků, ale nemůžu tam vydržet. Kvůli němu jsem odešla ze svého rodného města a přestěhovala se k němu do Prahy. Protože bydlení v Praze je drahé, tak sháním za Prahou cokoliv za rozumnou cenu. Přítel okamžitě našel argument, proč to tam bude špatné. Nechce téměř nikam od místa práce do třiceti kilometrů. Že já dojíždím stejně do své práce, to mu nevadí. Už nevím, co mám dělat, pořád se o tom hádáme skoro každý den a nemohu najít přijatelné řešení. Nejradši bych odešla z domu jeho rodičů hned. Když se na tom chci domluvit na příští rok s tím, že koupíme byt či domek a odejdeme tam, tak řekne, že chce jet příští rok na dovolenou. Já ale radši obětuju dovolenou a dám peníze do bydlení. Jenže dovolenou plánujeme tak dva roky dopředu a partner se těchto plánů nechce vzdát. Přijde mi to naprosto marné, jak když hrách na stěnu házím. Přesto se snažím tam vydržet, protože ho miluji, i když vím, že pro dítě to tam rozhodně není. Co mám dělat??? Adéla Paní Adélo, Když si čtu váš dotaz, ve kterém popisujete všechny útrapy s bydlením v domě a podněty k řešení bydlení s přítelem, obdivuji vás, že hledáte další a další řešení. Pořád hledáte další důvod k tomu, abyste se odstěhovali, a váš přítel hledá další důvod, proč zůstat v domě, kde bydlíte. Když se mu podaří váš argument vyvrátit, hledáte další. Jsem přesvědčený o tom, že to musí být vyčerpávající. Podle popisu argumentů a protiargumentů přítele si myslím, že nejde o to, že by vaše argumenty nebyly kvalitní, ale o to, že víte jasně, co chcete, a pro vašeho partnera tyto důvody nejsou dostatečně motivující. Dá se předpokládat, že změna bydlení bude pro něj znamenat opuštění zázemí, které v domě s rodiči má, a nové starosti, které s novým bydlením oba na sebe vezmete. Samotné založení rodiny bude pro vás oba novou zátěží, pro kterou váš partner možná není rozhodnut. Dále nevím, jestli jej o setrvání v domě nepřesvědčují samotní rodiče. Možná i pro ně je náročné, až těžce přijatelné, přijmout situaci, že jejich syn již chce dospět a založit vlastní rodinu. Tento vliv na rozhodování vašeho partnera také může být nezanedbatelný. Další zátěží, kterou na sebe oba vezmete, je zátěž ekonomická, a to jak v oblasti zvýšených provozních nákladů na bydlení, hypotéky, tak i nákladů spojených se založením rodiny. Na druhou stranu je přirozené, že potřebujete soukromí. Pokud ho v domě s příbuznými partnera nemáte, je dobře, že jej hledáte jinde. Máte v souhrnu několik řešení, možná máte i další řešení, která jste nepopsala, nyní nezbývá než zvážit, zda chcete obětovat své pocity, které v domě máte, kvůli vztahu s přítelem. Sama píšete, že partner tyto věci nechce řešit. Pravděpodobně předpokládá, že nová situace mu přinese více starostí, které doposud nemusel řešit. On je v domě se svými příbuznými zvyklý bydlet a vaši situaci buď nechápe, nebo nejsou vaše pocity, které prožíváte v souvislosti s bydlením, tak důležité jako pocit zázemí, které u rodičů má. Jako předposlední pokus mě napadá zkusit najít takové argumenty, které budou přínosem pro něj. Tedy najít důvody, kvůli kterým by nové bydlení mohlo být pro něj zajímavé. Na jednu stranu bydlení nezávislé na rodičích, založení rodiny či spokojená partnerka. Samozřejmě mějte zmapovány i komplikace, které změna přináší kvůli tomu, abyste se na ně důkladně připravili. A jako mezní variantu vnímám vaše rozhodnutí být spokojená. Za klíčové považuji vaše rozhodnutí, zda jste ochotna riskovat to, že budete hledat nového partnera, který bude vnímat jako důležité vaše důvody pro samostatné bydlení, případně partnera, pro kterého budou pocity partnerky důležitější, nebo upřednostníte partnerovy priority před vašimi. Přeji vám, aby se vám podařilo najít řešení, ve kterém najdete uspokojení jak vy, tak váš partner.

Výsledky školy jsou nejsnáze vidět podle úspěšnosti žáků v testech, průměrů na vysvědčení, úspěšnosti žáků při přijímacích zkouškách na SŠ nebo VŠ, uplatnění na trhu práce. Podle těchto ukazatelů, které se i poměrně snadno prezentují, se lze o škole dozvědět, že je schopna žáky vybavit určitým množstvím znalostí a dovedností, jež jsou žáci schopni prokázat při různých (nejčastěji testových) příležitostech. Kdybychom však úroveň školy posuzovali pouze podle toho, kolik žáků se dostane na gymnázia nebo na kolikátém percentilu se škola umístila ve srovnání s ostatními školami v rámci stejného testování, bylo by to zavádějící. Co když se na gymnázium dostane 5 žáků ze 40 – je to málo, nebo hodně? Co když je to 100 % zájemců o tento druh střední školy? A proč třeba o tento druh školy neprojevilo zájem více jedinců? Nebo je to dlouhodobě stabilní úspěch dané školy v jejím regionu? Je vidět, že jenom čísly a procenty se podle výsledků úspěch či kvalita měřit nedá – je potřeba znát i pozadí „vzniku“ výsledků, tedy jak vypadá proces, který je pro žáky „připraven“ s tím nejlepším vědomím a svědomím vedení školy a učitelského sboru, že touto cestou se dětem půjde za vzděláním dobře, efektivně a s chutí. Již několik let školy postupně přecházejí na výuku podle vlastních školních vzdělávacích programů. Jednotný a ideální „vzor“ neexistuje, školy mají volnou ruku v tom, kterým směrem budou chtít svůj ŠVP ubírat v rámci vymezených hranic daných rámcovým vzdělávacím programem. Zjednodušeně řečeno – pokud školy splní legislativní povinnosti, jak má výuka vypadat a se kterým vzdělávacím obsahem se má v ŠVP pracovat, aby byly naplněny vzdělávací cíle v RVP, může si škola dělat prakticky cokoli. Tedy ta cesta, kterou se vydá ke svému cíli (opět deklarovanému ve vlastním ŠVP), je pro každou školu zcela jiná. Při formulaci cílů se učitelský tým zabývá nejen ideály, jak by měl vypadat absolvent co do kompetencí, ale také se přihlíží k různým specifikům – regionálním, sociálním, personálním. Jinak budou vypadat cíle ŠVP gymnázia s velkou spádovou oblastí, jiné budou cíle ŠVP specializované SOŠ. Stejně tak jiné cíle s ohledem na vstupní podmínky bude mít velká sídlištní škola oproti malé venkovské základní škole. Každá škola tedy zohledňuje možnosti a podmínky, se kterými musí pracovat a které třeba nejde nebo není potřeba měnit. V těchto souvislostech je vidět, že pro posouzení kvality školy je potřeba znát také kontext školy a dlouhodobou tendenci školy samé se vyvíjet a měnit. Externí posouzení, jak škola pracuje, jako jediná zpětná vazba škole, by bylo jako bychom chtěli hodnotit film po jeho zhlédnutí klíčovou dírkou – zúžený pohled na život školy by přinesl zkreslené hodnocení. Proto již od počátku školní reformy byla školám dána s větší autonomií také povinnost provádět vlastní hodnocení školy. Vlastní hodnocení školy nemá u nás dlouhou tradici. Najdou se sice desítky škol, které se pravidelnému vlastnímu hodnocení věnovaly již několik let před reformou, protože to ve své práci pociťovaly jako důležité a nutné, ale pro většinu škol to byla novinka, na kterou si musely zvyknout a nějak ji přijmout do školního života. Cíl vlastního hodnocení je jasný – ohlédnout se zpět za svou prací, zjistit, jestli škola naplňuje cíle a vize, které si stanovila, a uvědomit si slabé a silné stránky. Pokud by ve škole učitelé, ředitel, žáci a další účastníci života školy pracovali (podle svého pocitu) naplno, ale bez zpětné vazby, mohlo by se stát, že jejich úsilí vyzní naprázdno a nikdo vlastně nebude přesně vědět, co způsobilo tento nesoulad mezi plány a výsledky. Proces vlastního hodnocení tak má pomoct odhalit ty momenty, které jsou klíčové pro efektivní vzdělávání žáků a život školy vůbec. Po zjištění slabých stránek může dojít k diskusím a návrhům, jak tento stav zlepšit, u prokázání silných stránek je nasnadě plán, jak je udržet, podpořit a rozvíjet. Podle novely vyhlášky č. 225/2009 má škola provádět vlastní hodnocení nejméně jednou za tři roky. V tomto tříletém cyklu je čas na to pokusit se odstranit nedostatky zjištěné při minulém hodnocení a zároveň „zažít“ případnou změnu. Plody různých drobných (ale možná i velkých) změn v životě školy, ať už jde o změny ve výuce, výchově, komunikaci či třeba materiálním vybavení, je tak možné za tři roky opět zhodnotit – zda přinesly ta správná očekávání. Jakmile jsou všechny oblasti práce školy vyhodnoceny, proces vlastního hodnocení pokračuje formulací opatření a dalších plánů, jak bude škola na výsledky reagovat v dalších letech své práce. Závěry z hodnocení má podle zákona škola povinnost zpracovat do zprávy z vlastního hodnocení školy. Jde o dokument, který slouží zejména pro školu, aby výsledky hodnocení byly zaznamenané. Zároveň se tento dokument předkládá České školní inspekci jako doklad o tom, že škola vlastní hodnocení provádí. Závěry z vlastního hodnocení školy by měly být dostupné ale také všem, kterých se týkají a kteří se na zpětné vazbě podíleli – učitelé a ostatní zaměstnanci, rodiče, žáci atd. Pokud jsou např. žáci či rodiče osloveni k vyplnění ankety, měli by být seznámeni s jejími výsledky. Jen tak budou příště motivováni opět anketně odpovídat s vidinou toho, že má smysl a zpětná vazba, kterou škole dávají, přispívá k celkovému zlepšování školy. Některé školy rády zveřejňují zprávu z vlastního hodnocení na svých webových stránkách – cítí to jako příležitost pro prezentaci svých výsledků, pokroků, jako důkaz toho, že škola „nestojí na místě“, vyvíjí se a podniká konkrétní kroky na své cestě ke kvalitě. Jiným školám není taková otevřenost blízká a raději se se svými výsledky nechlubí, ostatně zveřejňovat zprávu z vlastního hodnocení není povinné. Ale mělo by být v zájmu rodičů chtít se informovat o tom, jak škola postupuje ve svém zlepšování – co se škole daří, které problémy řeší a jaká opatření má v plánu realizovat, aby se jejich děti vzdělávaly v bezpečném, motivujícím a kvalitním prostředí, s kvalitními pomůckami a s pomocí kvalitních pedagogů.