Online archiv

Pokud jste četli Hledání ztraceného času, jistě vás upoutala postava krásné Albertiny. A dostal-li se vám do ruky též životopis autora románu Marcela Prousta, pravděpodobně vás překvapilo, že předobrazem této literární postavy byl muž – spisovatelův milenec. Podobné překvapení čeká i na milovníky příběhů pro děti z pera Američana Arnolda Lobela, autora půvabných vyprávění o panu Sovovi, strýčku Slonovi a zejména Kvakovi a Žbluňkovi. Vtipné i dojemné příběhy o přátelství dvou žabáků obsahují na dětskou literaturu nezvykle bohatou škálu emocí včetně smutku, ale zároveň jsou hluboce lidské. A co se týče paralel k Proustovi, najdeme je taktéž v životaběhu. Lobelova dcera Adrianne říká: „Kvak a Žbluňk jsou stejného pohlaví a milují jeden druhého.“ Jejich příběhy vyšly poprvé v roce 1974 a čtyři roky nato Lobel sdělil své rodině, že je gay. Adrianne to komentovala slovy: „Myslím, že Kvak a Žbluňk byli začátkem jeho coming outu.“ Pro rodiče a pedagogy se tudíž nabízí využít oblíbených Lobelových knih i k osvětě právě v této citlivé oblasti.

Jak se vaší školy dotklo Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR)? Považujete je za opodstatněné? Sehnali jste snadno tzv. pověřence? Zaujal vás nějaký dílčí aspekt GDPR? Abychom vyhověli Obecnému nařízení o ochraně osobních údajů, museli jsme ve škole přijmout opatření, která vyplývala z auditu firmy, jež nám rovněž zajistila pověřence. GDPR ve škole považuji za neopodstatněné. Jsem toho názoru, že české školství by mělo být z tohoto vyjmuto, jako k tomu došlo v některých členských státech EU. Nařízení přineslo do školství pouze další papírování a finanční náklady. Roman Behún, ZŠ pod Svatou Horou, Příbram

Jako vaše dlouholetá čtenářka vás zdravím a dovoluji si poslat pár postřehů z prázdnin. Byla jsem s vnučkou ve Vídni. Kromě mnoha pamětihodností jsem jí ukázala i světelnou tabuli na nádraží Wien Hauptbahnhof s odjezdy vlaků, které mířily do Německa, Švýcarska či Francie. „Co je na tom zvláštního?“ ptala se vnučka. „Chápeš, že můžeme do každého z těch vlaků nasednout a jet, kam se nám zachce?!“ odvětila jsem s nadšením. „To je na nádraží přece normální,“ nemohla pochopit vnučka. A tak jsem jí musela vysvětlit, že pro moji generaci to normální není, že to pořád chápu jako zázrak. Za socialismu totiž cestovat svobodně nešlo. Museli jste poníženě žádat o výjezdní doložku a shánět k tomu všemožné bumážky. Svoboda není samozřejmá. Važme si jí a braňme ji. A vyprávějme dětem o minulosti.

Za socialismu trpěli milí televizní diváci při přestávkách s koťátky, tedy pokud se týče sledování fauny. Po revoluci zvířátka vtrhla na obrazovku v celých smečkách, ať už v diváckých videích typu Natočto!, nebo na konci televizních zpráv v podobě čerstvě narozených slůňátek či veverek na skejtu. Obliba roztomilých mazlíčků stále stoupala, a tak po čase vznikla celá zvířecí televize TV Mňau. Na tomto programu lze celý den sledovat, jak se jezevčík skutálí z gauče, koťátko převrhne misku a opička hopká na trampolíně. Kdo by si myslel, že zde televizní fauna narazila na nejzazší mez, mýlil by se. TV Prima totiž nedávno nasadila do vysílání reality show Štiky. Navzdory názvu nejde o záběry z podvodního světa, ale podvodný a zvířecí je tento program ažaž. Pro neznalce: Jde o výjevy ze života rodiny Štikových, která vešla ve známost tím, že jejich dcera Ornella měla pletky s jistým Koktou, chotěm moderátorky Partyšové. Show sestává z kolotočářského výprodeje rodinné špíny formou nejapných hádek. Proti tomu je celá TV Mňau Fellini!

Výtvarník Jaromír Plachý, který dlouhodobě spolupracuje s naším časopisem, získal nedávno na festivalu Independent Games v San Francisku hlavní cenu za audiovizuální zpracování počítačové hry Chuchel. Toto ocenění je považováno za „herního Oscara“ pro nezávislou tvorbu.

Kolem spisovatele Michala Viewegha je opět živo. Po čtvrtstoletí změnil kmenové nakladatelství, přičemž roztržku s ex-nakladatelem barvitě popsal v médiích. Vzhledem ke klesajícím prodejům spisovatelových románů mu někdejší spolupracovník prý doporučil, aby si sehnal práci, že psaní ho už neuživí. „Uvažoval jsem, že bych v Sázavě mohl učit na místní základce, jsem vystudovaný učitel, nic jiného než učit neumím,“ nechal se slyšet prozaik, načež dodal: „Ale nevím, jestli bych měl v šestapadesáti letech nervy na pětadvacet hodin týdně před pětadvaceti puberťáky.“ Nakonec se nad tou představou doslova otřásl hnusem: „To by byla taková drastická změna, že bych ji taky nemusel přežít.“ Chápeme, že po letech života úspěšného umělce na volné noze by byl přesun do školství skutečně ledovou sprchou, nicméně kantoři učí puberťáky i v mnohem pokročilejším věku. Ale třeba toto interview přiměje k zamyšlení kohosi na příslušných místech, kdo posílá kantory za katedru klidně i se sedmi křížky na hřbetu.

I letošní přijímačky na střední školy provázel bouřlivý ohlas. Nejvíce žáky „zaujala“ matematická úloha s traktorem, do jehož zadního kola se zaklínila tuba s barvou, jež patlala na silnici skvrny. Cermat chtěl vědět, v jaké „výšce nad zemí byl střed zadního kola traktoru“.

V plném proudu nejsou jen školy v přírodě, ale i sezona klíšťat. Pravděpodobnost, že alespoň jeden z žáků klíště chytí, je poměrně vysoká. Studovat ovšem před odjezdem mapy výskytu infikovaných parazitů není nejlepší nápad – to bychom mohli dospět k závěru, že je riskantní i vyvenčit psa v parčíku před domem. Informace o prevenci a správném odstranění klíštěte jsou podstatně užitečnější.

Výtvarník Jaromír Plachý, který dlouhodobě spolupracuje s naším časopisem, získal nedávno na festivalu Independent Games v San Francisku hlavní cenu za audiovizuální zpracování počítačové hry Chuchel. Toto ocenění je považováno za „herního Oscara“ pro nezávislou tvorbu.