Online archiv

Sabine Hugentoblerová, Bernhard Oettli, Doris RuckstuhlováPraha, Testcentrum 2003.Psychodiagnostice bývá často vytýkáno, že její vývoj stagnuje, že i nově vytvářené metody jsou jen modifikacemi metod existujících již dlouhá desetiletí. Proto potěší každá originálně pojatá metoda, která z těchto tradičních astále se opakujících principů nevychází. Psychodiagnostická hra Osobnostní poker, kterou z německého originálu přeložila a upravila Simona Hoskovcová, takovou metodou bezesporu je. Jak uvádějí autoři v manuálu, Osobnostní pokerje karetní hra, při které vyhrává každý. Je určena vedoucím pracovníkům, moderátorům, lektorům, poradcům a personalistům, kteří pracují se skupinami a týmy. Hlavním cílem hry je poznat sám sebe i ostatní členy skupiny a poznatto, jak je člověk vnímán ostatními. Metoda je vhodná zejména pro ověření individuálních předností, vyjasnění možností pro další rozvoj, určení pozic ve skupině, rozvoj týmu, pro zahájení zpětné vazby apod. Základem hry je 230karet s názvy lidských vlastností. Při výběru vlastností byly upřednostňovány pozitivní vlastnosti umožňující další rozvoj člověka. Každý účastník si na začátku hry náhodně vybere 9 těchto karet, ostatní karty zůstanou nastole. Každý hráč obdrží také tři speciální karty s výroky"více","zachovat"a"méně"(položí je odkryté na stůl). Hráč, který je na řadě, si vždy vezme vrchní kartu z balíčku na stole. Zcelkového počtu deseti karet, které nyní má v ruce, si devět karet (které nejvíce vystihují jeho samotného) ponechá a jednu (která by se více hodila pro někoho jiného) předá vybrané osobě - položí ji lícem navrch před vybranouosobu. Zároveň řekne, zda by si měl hráč tuto vlastnost ponechat, projevovat ji více, anebo méně. Takto se všichni hráči střídají, dokud nejsou splněna kritéria pro ukončení hry (sleduje vedoucí hry). Na konci hry má každý hráčv ruce 9 karet, které vystihují to, jak sám sebe vnímá (karty si během hry ponechal). Před sebou má každý karty, které dostal od spoluhráčů - představují obraz toho, jak je vnímán ostatními. Tyto karty tvoří tři skupinyreprezentující vlastnosti, které by si daná osoba měla ponechat, které by měla projevovat více a méně. Karty se pak zapisují do vyhodnocovacích listů. Stěžejní částí Osobnostního pokeru je vyhodnocení, které probíhá po ukončenísamotné hry v několika fázích. První je rozhovor ve skupině, při němž se diskutuje zejména o kartách, které si hráči vzájemně přidělovali během hry (např."proč jsi mi dal kartu...?"). Dále následuje samostatná práce,při níž si každý sám vyhodnocuje obraz"jak se vidím sám"(otázky typu"líbí se mi tento sebeobraz?","která karta mne nejvíce vystihuje?") a"jak mne vidí ostatní"("ze které kartymám největší radost?","v čem jsou rozdíly, shoda nebo nejasnosti mezi oběma pohledy?"). Závěrečná fáze probíhá opět ve skupině - hráči hovoří o svých úvahách ze samostatné práce, odhalují svůj sebeobraz, můžepokračovat i diskuze. Hra může být podle autorů východiskem pro hlubší rozbor na osobní nebo skupinové úrovni.

Dean Hamer, Peter CopelandPraha, Portál 2003, 250 s.Jde o souhrn mimořádného počtu studií věnovaných studiu možných genetických predispozic charakterových a povahových vlastností, jakož i dalších osobnostních charakteristik, jako jsou inteligence, sexuální orientace. Právě naHamerově pracovišti - v laboratoři pro výzkum genových struktur National Cancer Institute ve Washingtonu - byly před deseti lety odhaleny markery označující část DNA, shodnou u několika desítek homosexuálů."Je-li někdohomosexuál mohou za to z 50 % geny,"shrnují autoři výsledky dvanácti výzkumů, u žen však podobnou souvislost nenašli:"Geny jako by tu nehrály žádnou roli."Avšak na rozdíl od novinových článků tato kniha nabízípopisy výzkumů, jejich analýzu a obezřetné hypotézy. Podobně zpolitizovaným tématem je i dědičnost inteligence a její souvislost s rasami, již potvrdila řada výzkumů. Autoři ovšem připomínají, že výzkumy sledují spíš schopnostzvládat příslušné testy a přeneseně schopnost člověka zvládat školní nároky. Dále se autoři pokoušejí sledovat kořeny závislostí, paměti, temperamentu (aktivity, reaktivity, nálady), vyhledávání nového, vyhýbání se ohrožení,úzkosti a agresivity. Přitom pro dosavadní výzkumy (víme mnohem víc o nedostatcích než o"normálu") jsou charakteristické komplikované interpretace jak co do samotného významu dědičnosti, tak ohledně její úlohy vjednotlivých životních obdobích. Například u adoptovaných dětí se ukázalo, že na děti s neproblematickými geny mělo domácí prostředí malý vliv. Když však byly geny"problematické", hrála výchova důležitou úlohu.Bylo-li domácí prostředí špatné, lhaní, krádeže, záškoláctví či vyloučení ze školy bylo 500krát častější."Tyto výzkumy jsou vlastně dobrou zprávou pro adoptivní rodiče, protože ukazují, že ani děti delikventů nemusejínutně jít ve stopách svých biologických rodičů."Podobně jako v případě knihy Biologie touhy je Hamerovým spoluautorem novinář Peter Copeland, díky tomu je text čtivější a srozumitelný širší veřejnosti, i když pochopitelněčtenáři s hlubšími znalostmi ocení často jen naznačené statistické postupy či mikrobiologické souvislosti. Celkově je ovšem kniha minimálně zatížena biologickou terminologií, samotné struktuře DNA je ostatně věnováno pouhýchněkolik stran. Přes rozluštění sekvencí lidského genomu totiž základem práce genetiků zůstává statistika - porovnávání vlastností jednovaječných dvojčat a dalších blízkých příbuzných s kontrolními skupinami, a pak rutinníanalýza - hledání podobností v řetězcích nukleových kyselin. Publikace je cenná už výběrem mnohdy kontroverzních témat, ovšem hlavním přínosem je věcný přístup k současným poznatkům (mnohdy korigující trochu zkratkovitý úvod) ataké solidní přiblížení metod práce genetiků.

Vždy jsem četla hodně, knížky jsme před lety již přestali kupovat, protože je nebylo kam dávat. Nyní čtu stále, ale stále častěji u čtení usínám. Ke knížkám se dostanu až večer, protože pokud chci víkendy trávit s mužem avnoučaty v přírodě, pak přes týden - pondělí, úterý a čtvrtek pracuji dlouho do večera. Ve středu mám zase službu na lince důvěry. Mezi knížky, k nimž se ráda vracím, zejména v době, kdy mám lidských problémů již dost, patříTři muži ve člunu od Jerome Klapka Jerome. Mám velice staré vydání, které uvádí, že jedinou nemoc, kterou jeden z protagonistů netrpěl, byla horečka omladnic, což mi připadá vtipnější než současné mimoděložní těhotenství. Dalšímá oblíbená knížka je Jak jsem vyhrál válku od Patricka Ryana. Z těchto knih umím citovat celé odstavce. Mám ráda detektivky, vždy s chutí sleduji brilantní výslechy svědků Perry Masonem, i když jeho manipulace důkazy jesporná. V poslední době jsem si oblíbila Jeffery Deavera a jeho ochrnutého vyšetřovatele Lincolna Rhyma, který ze stop vydedukuje řadu skutečností. Z odborných knih jsem v poslední době četla Rodinnou terapii, systemické anarativní přístupy od Šárky Gjuričové a Jiřího Kubičky. K té bych měla řadu kritických připomínek, ale ty byly v podstatě jinými uvedeny jinde. Velice jsem byla spokojena s Poruchami osobnosti od Praška a kol. Samozřejměnezklamala knížka prof. Kratochvíla Sexuální dysfunkce, zejméma když ji mám s osobním věnováním autora. Jako soudní znalec se věnuji textům, které se týkají současných aktuálních, snad až módních témat, jako jsou domácí násilía týrané děti. Jezdím na konference soudních znalců, účastním se diskuzních kurzů. Texty mi hledá manžel na internetu, neboť já stále nejsem s počítačem příliš zadobře. Jako znalec se často vyjadřuji k problematice vztahu dětík rodičům, svěření do péče jednoho z nich, stanovení vzájemných styků. V této souvislosti mě zaujala kniha Eduarda Bakaláře Průvodce otcovstvím. S jeho tvrdým vymáháním práv otce (většinou) příliš nesouhlasím, vzniká válka, vníž není vítězů, a nejvíce trpí děti. Je ovšem pravda, že nedávné předání chlapce otci exekutorem mělo smysl. V této souvislosti lze uvést knihu nedávno zesnulého R. A. Gardnera The Parental Alienation Syndrome, u náspřekládáno jako syndrom zavrženého rodiče. Tento syndrom považuji za sporný, jedná se o děti ovlivňované jedním rodičem proti druhému. Souhlasím ale s tím, že takovýmto ovlivňováním se dětská duše przní. Autor doporučuje různápsychoterapeutická opatření, jako je například terapie terapeutem specializovaným na syndrom zavrženého rodiče. Taková opatření ale neznám a soudy také ne, ani absolvování programu v lůžkovém reintegračním zařízení. Největšíproblém vidím ovšem v nevymahatelnosti práva, v nedodržování soudních rozhodnutí, kdy neukáznění rodiče nejsou nijak potrestáni, ve sporech vlekoucích se léta apod.

Jitka Machová, Jana HamanováJinočany, H+H 2002. 197 s.Na českém knižním trhu se objevila publikace, kterou by neměli minout lidé, jejichž pracovním zájmem je péče o dospívající a mladistvé. Profesionální interesenti - nelékaři bývají někdy dezorientováni novými objevy inarůstajícími etickými problémy současné biologie a medicínské technologie. Kniha je dílem zkušených odborníků, antropoložky docentky Jitky Machové a dorostové lékařky docentky Jany Hamanové, které si během vysokoškolsképedagogické činnosti uvědomily potřebu učebnice opravdu komplexně shrnující tematiku reprodukčního zdraví v adolescenci. Byla napsána pro studující pedagogických fakult. Autorky soustředily hlavní pozornost na podmínky rozvojea uchování reprodukčního zdraví během dospívání, neboť nerespektování biologických, psychosociálních a právních skutečností v tomto citlivém věku se může odrazit jak v individuálním lidském osudu, tak nepřímo i na kvalitěpopulačního genofondu. Ze všech fyziologických a patologických otázek reprodukčního zdraví - oplození, početí, těhotenství, nitroděložního vývoje jedince a porodu - se učebnice zaměřuje zejména na prevenci poruch, otázkyživotního stylu mládeže a výchovu k reprodukčnímu zdraví. Předcházení syndromu rizikového chování v pubertě (zneužívání návykových látek, negativní jevy v oblasti psychosociální a sexuální) tvoří významnou složku tétopublikace, která vedle biologických předpokladů sexuálního chování popisuje somatický a psychický vývoj dospívajících chlapců a dívek. Důraz je kladen na seznámení s noxami, ohrožujícími především ženské pohlavní zdraví. Jehoporuchám, deformacím a demografickým důsledkům věnují autorky přiměřený rozsah své práce. Srozumitelně je popsán přínos a problémy asistované reprodukce. Jasně jsou také formulovány zásady pozitivního přístupu k sexuálnívýchově, s odkazem na stanovisko Světové zdravotnické organizace. Cennou kapitolou je závěrečné"Využití internetu pro témata reprodukčního zdraví", jehož autorem je ing. Jaroslav Novák. Zde najdou čtenáři nejenpříklady odborně garantovaných vědeckých stránek s uvedením rozcestníků a portálů, ale i seznam institucí, sdružení a nadací, zabývajících se otázkami lidské reprodukce. Text bude užitečný každému, kdo se stýká s pubescenty,kdo se potýká s rodinnou a sexuální výchovou, kdo se zamýšlí nad proměnami populačního chování. Může posloužit pro svou přehlednost, čtivost a zhuštěnost recentních údajů z několika vědeckých disciplín pohotové informovanostiodborné i laické veřejnosti. Recenzent knihy prof. Zdeněk Matějček zdůraznil ve svém posudku, že ho zaujal autorský"hlas věcný a střízlivý, ne však mentorský či konzervativně staromilný", který mladé lidi nestraší,nýbrž je poučuje. Pro mne je tato knížka ukázkou moderního pojetí učebního textu určeného vysokoškolským studentům, ale současně dobře přístupného i vnímavé středoškolské mládeži.

Marie-France HirigoyenPraha, Academia 2002. 229 s.Problematika násilí v rodině, zaměstnání i ve společnosti je mimořádně aktuální a složité téma. Abychom mohli uspět s účinnou prevencí nebo léčbou, potřebujeme především dostatek validních informací. Těch se nám nyní dostáváprostřednictvím recenzované knihy, jejíž autorka je psycholožka a psychoanalytička, věnuje se též rodinné terapii, a to převážně s ohledem na viktimologii. V recenzované knize je tematizováno psychické násilí v rodině,manželství a zejména v zaměstnání. Je popsán zhoubný proces psychického týrání, a to na základě bohatých zkušeností autorky, které získala při práci s oběťmi. Na četných příkladech je popsána psychika protagonistů, tedypsychický portrét konkrétního trýznitele a oběti, s následnou generalizací (je-li možná) a s uvedenou možností nápravy. Zmíněny jsou i legislativní konotace. Text je napsán srozumitelně, poutavě a na vysoké odborné úrovni.Ostatně kniha M. F. Hirigoyen je ve Francii právem vysoce ceněna, a to jak u odborné, tak i laické veřejnosti. Poměrně rozsáhlý text knihy je členěn do tří velkých problémových celků, dále pak do celkem dvanácti kapitol a celéřady podkapitol. Po nezbytném úvodu je prezentován první problémový okruh s názvem Perverzní násilí v každodenním životě. Kapitola Násilí v soukromí se pak věnuje perverznímu násilí v partnerském vztahu a v rodině. KapitolaPsychické týrání v zaměstnání pak specifikuje problematiku tzv. mobbingu. Druhý problémový okruh má název Perverzní vztah a jeho protagonisté. Názvy jednotlivých kapitol pak dobře vystihují obsah: Perverzní svádění oběti,Perverzní komunikace, Perverzní násilí, Agresor a Oběť. Třetí problémový okruh se jmenuje Důsledky pro oběť, převzetí odpovědnosti. V jednotlivých kapitolách tohoto okruhu se čtenář seznámí s důsledky fáze ovládnutí a sdlouhodobými důsledky týrání. Nechybí praktické rady partnerům a rodinám, analogicky pak praktické rady zaměstnancům. Kapitola o psychologické péči obětí celý blok uzavírá. V krátkém závěru se autorka vyznává ze svých sympatiík prevenci násilí, která je podle jejího přesvědčení možná. Tradičně je připojen i seznam literatury, a to především francouzské. Pozornému čtenáři neunikne zařazení několika českých titulů. Z tohoto faktu lze usoudit buď naskutečnost, že autorka ovládá češtinu (což je možné, ale málo pravděpodobné), anebo na fakt, že se vydavatel rozhodl její autentický seznam literatury doplnit. V tom případě to měl ovšem poznamenat. Kniha Marie-France Hirigoyenje pěkná a neměla by uniknout pozornosti zejména klinických psychologů.

Truchlení, žal nad ztrátou, začíná obvykle smrtí blízkého člověka. Objevuje se však i u jiných důležitých ztrát. S čím se musí truchlící člověk vyrovnat a jak je možné mu pomoci?

Zatímco člověk jako Homo sapiens sapiens je relativně stabilním fenoménem evoluce (jen totalitní systémy usilovaly o vytvoření"nového člověka"), jeho osobnost, tedy psychologická kvalita člověka, podléhá historickým,sociálně-kulturním změnám; a samozřejmě v rámci toho i změnám v individuálních příbězích.

Odborná praxe psychologů vykazuje v posledních letech také u nás kvalitativní zlepšení. Podle mínění uznávaných odborníků (viz Psychologie dnes, 2003, č.12, s. 31-32) přispívá k dosaženému zlepšení také produkce specializovanéfirmy Testcentrum, s.r.o. Ta během poměrně krátké doby uvedla na trh osvědčené (částečně upravené) testy a dotazníky. Kromě toho nabízí našim psychologům překlad jedné z dalších směrnic APA pro přípravu, aplikaci avyhodnocování (standardizaci a interpretaci) pedagogických a psychologických testů (Standardy pro pedagogické a psychologické testování, Praha, 2001). Dalším důležitým prostředkem zkvalitňování psychodiagnostických metod ješířící se využívání počítačové technologie, která slouží odborným psychologům při diagnostické práci. Reprezentativní obraz pozitivního přínosu i některých úskalí při zavádění počítačů do diagnostické činnosti psychologů jepopsán v přehledové studii Květoně a Klimusové (2002). Autoři zpracovali informace publikované nejen v žurnálech Computers in Human Behavior a Behaviour Research Methods, Instruments, and Computers, ale také v dalšíchzahraničních pramenech. Přehled zahrnuje zejména tato témata: srovnatelnost počítačové administrace i výsledků vybraných metod s údaji získanými tradičními postupy; možnost/nemožnost využívat původní testové normy; vlivodlišných osobních zkušeností probandů s užíváním počítačů; pozitivní či negativní postoje jedinců k netradičním způsobům vyšetřování. Citovaná studie upozorňuje na dílčí metodické inovace (např. počítačově vedené rozhovory,počítačové adaptivní testy), nenaznačuje však zásadní metodologický přínos. Přesto autoři vyslovili domněnku, že"vzhledem k překvapujícím úspěchům v oblasti počítačových technologií je na prahu nového tisíciletí kompletníautomatizace psychodiagnostického procesu již na dohled". Informace o počátcích"komputerizace testování"v naší republice jsou v uvedené přehledové studii zhuštěny do velmi krátké pasáže. Nejsou založeny narelevantních pramenech, a proto jsou nevýstižné a zkreslující."Byly to skromné jednoúčelové pomůcky vytvořené většinou amatérsky, pouze za účelem ušetření práce."Autoři studie zmiňují v této souvislosti pouze dvakonkrétní příklady, přičemž jeden (J.X. Doležal, 2002) se opírá o kusou informaci z internetu. Je to odkaz na metodu TVOR (Test volní regulace), vyvinutou v Psychologickém ústavu FF Univerzity Karlovy během devadesátých let.Počítačový program zajišťující automatizovanou administraci testování, registraci důležitých charakteristik výkonu probanda a poskytující verbalizovaný návrh interpretace individuálních skórů zpracoval technicky programátorMartin Zdražil. Smlouva zajišťující komerční šíření metody a programu pro PC byla uzavřena 5. 10. 1999 s PhDr. M. Šolcem, ředitelem agentury CAPA, a.s. O první českou (kompletně"komputerizovanou") metodu projevilyzájem mj. některé armádní a policejní složky. Je to pochopitelné vzhledem k důležitosti schopností a vlastností vůle v příslušných odpovědných profesích. Kromě toho: jiný test podobného zaměření prozatím nebyl vyvinut v Českuani v zahraničí. Pro uvedené účely se běžně užívají dotazníky"tužka-papír". V současné nabídce nakladatelství Testcentrum se uvádí šest metod (technik), které využívají"počítačovou podporu"na báziWindows. Jedna z těchto metod je české provenience: Zátěžový test regulace kognitivních procesů - NQ-S. Má původní teoretickou i metodologickou koncepci, jakož i originální program pro automatizovanou administraci a propočítačové vyhodnocování průběhu testování (Brichcín, Klose, Vacíř, 2002). Hlavním přínosem tohoto testu je aplikace experimentální metodologie za účelem zefektivnění psychodiagnostického vyšetření. Experimentální metodologie(vyvíjející se v přírodních vědách od 19. století) se osvědčila také v psychologii při nesčíslných výzkumech, nejen laboratorních. V oblasti psychodiagnostického vyšetřování osob je však experimentální postup dosud vzácností.Princip experimentální metodologie není uplatněn ani při tzv. adaptivním testování: v tomto případě slouží"komputerizace"k průběžnému přizpůsobování testových podmínek vůči okamžitému výkonu daného probanda, avšaksrovnávací kritérium, které by bylo nezávislé na probandovi, tu chybí. Za experiment nelze pokládat ani porovnávání testových skórů zjišťovaných při opakování stejného výkonu: za takových okolností lze popisovat průběh"výkonové křivky"a zjištěné rozdíly vysvětlovat jako vliv učení. O pravděpodobném účinku jiných psychických faktorů (které nebyly"pod kontrolou") může psycholog pouze spekulovat.

Zpráva o smrtelné nemoci vyvolává pocity úzkosti, beznaděje, zoufalství. Účinnou pomoc ve zpracování a překonání těchto reakcí nabízí logoterapie se svým zaměřením na realizaci hodnot postoje a prožitku a na hledání smyslulidského utrpení.Lidé se smrtelným onemocněním prožívají úzkost a bezmoc.

Může kineziologie lidem skutečně pomoci, nebo se jedná jen o dobrý způsob, jak z nich tahat peníze? Čím tato metoda léčí a co patří k pochybným a zavádějícím tvrzením, která mohou klienty mást nebo dokonce poškozovat?Nejčastěji se takzvaný svalový test provádí na ruce. Kineziolog klade klientovi různé otázky a podle svalového napětí zjišťuje, zda klientův mozek odpověděl na otázku kladně nebo záporně.

Psycholožky Evy Vondrákové jsme se ptali na její zkušenosti v práci s nadanými dětmi a jejich rodiči.

Velké nadání se může na první pohled jevit jako výhoda. Často však s sebou nese značné potíže a nároky na psychiku nadaného jedince, které sám těžko zvládá. Právě tím, že je nadaný, je odlišný od toho, co považujeme za normu.