Někdy stačí i naznačená tendence pomoci
Radvan Bahbouh, 11/2005Staneme-li se svědky napadení, měli bychom se snažit napadeným lidem pomoci jednoduše proto, že bychom sami ocenili, kdyby někdo v takové situaci nouze pomohl nám. Není to tak dávno, kdy mou manželku napadl v obchodě na Národnítřídě muž. Ač znalá karate, vyvázla spíše se štěstím. Během potyčky, které byla svědkem celá fronta, jí nikdo nepomohl. Pouze prodavačka na ni křičela, ať se jdou prát ven. Protože není obdobně lhostejný dav neobvyklým jevem,nepovažuji za vhodné, aby byli lidé odrazováni od pomoci a odkazováni na profesionály, neboť bychom poskytli alibismu generální pardon. To, že máme právo nezakročit, bojíme-li se sami o své zdraví či život, není nutnépřipomínat, myslím, že si je každý tohoto práva vědom a v konkrétní situaci se podle něj rozhoduje. Netroufá-li si, mělo by být minimálním krokem zavolání policie, jejíž výkony jsou ovšem v obdobných situacích proměnlivé, atudíž ne zcela spolehlivé. V konkrétní situaci se rozhodujeme nejen podle stavu útočníka, typu útoku a pokročilosti celé situace, ale také podle vlastního stavu a kondice. Proto se může naše chování situačně lišit. V některýchpřípadech jsem byl troufalejší, jindy bázlivější. Vzpomínám si, jak jsem se v metru zastal ženy, kterou obtěžovali dva muži, a ti proti mně k mému překvapení tasili nůž. O něco později jsem byl v metru svědkem toho, jak tamrozkurážený, do půli těla svlečený muž pořvával velmi agresivně na lidi na eskalátorech. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem zrychlil s tím, že jsem si v duchu řekl, že je tam snad dostatek lidí, kteří by zakročili. Stručněřečeno jsem se zachoval zbaběle. Doposud jsem - a to je možná na tom celém to nejvíce zavádějící - ilustroval svá tvrzení vypjatějšími situacemi. Většina situací však taková nebývá. Za svůj život jsem se stal jen jednou obětíloupežného přepadení střelnou zbraní (bez zbytečného vyjednávání jsem tenkrát vydal svou aktovku). Proti tomuto extrémnímu zážitku stojí nepočítaně situací, které pro mne nepředstavovaly žádné, anebo jen velmi malé riziko. Užjenom naznačená tendence pomoci anebo neodejít totiž řadu útočníků odradí. Většina dalších situací se odehraje jako oční souboj nebo je řešitelná klidnou domluvou. Proto by bylo nemístné, kdybychom kvůli extrémním případůmrezignovali na každodenní situace běžné pomoci, které nás tolik neohrožují, ale druhým mohou výrazně prospět. Poskytnutí první pomoci je příklad za všechny. Nevylučuji, že navzdory výše uvedeným prohlášením o tom, že si máme vpřípadě napadení pomáhat, se mi v brzké době stane, že se stanu svědkem napadení a budu se bát pomoci. Neudělám možná nic více, než že zavolám policii. Na toto jednání budu mít zcela jistě právo. Ale současně se budu stydět. Avždycky budu velmi obdivovat lidi, kteří se v takové situaci pokusí o více, místo toho, abych spekuloval o tom, zda takové jednání bylo rozumné.
