Online archiv

"Nejvíc se mi líbí ruce, protože na nich nemám skoro žádný ekzém."(chlapec, 8 let)"Nejméně se mi líbí nohy, protože je mám strupaté a osypané."(chlapec, 12 let)"Nejroztomilejší jsou oči, protože jemám jako štěně."(dívka, 14 let)Když Pája (12 let) kreslila, jak vidí sama sebe, znázornila si na kůži ekzém (obrázek 1). U druhého obrázku, který znázorňuje Páju tak, jak by chtěla vypadat, ekzém na kůži není.

Prvotním impulzem k tomu, abych se vyčlenila z mainstreamu a pronikla do subkultury, byl přezíravý postoj mých vrstevníků na základní škole. Dlouho jsem si přitom přála zapadnout, být stejná, konformní. Nedávat ostatním důvod kútokům. Nějak se mi to ovšem nedařilo, vždycky jsem byla ,ta divná', vždycky se našlo něco, co se ostatním na mně nelíbilo: ať už nemoderní styl oblékání nebo poněkud dětinštější chování.Lidé přitom, stejně tak jako šelmy, potřebují tvořit ,smečku' - někam patřit, družit se se sobě podobnými. Smečka - třída, skupina, subkultura - své jedince chrání. Ovšem něco za něco: zpravidla od nás vyžaduje na oplátkuposlušnost, podřízení, určité služby. Příslušník skupiny tak částečně či úplně přebírá kolektivní normy, hodnoty a náhled na svět. Je to bezpečné a je to snazší než být sám. Ve skupině také zpravidla existuje určitá hierarchiea každý usiluje, aby stál co nejvýše.I já jsem se chtěla ve třídě postavit na úroveň těch neoblíbenějších, těch, co jsou nejvíc ,in'. Mezi skupinku kvokajících puberťaček, za kterými lezli kluci z vyšších ročníků, se mi ovšem dostat nepodařilo.A tak jsem se rozhodla jít proti nim, vybojovat si postavení na druhé straně barikády. Změnila jsem styl. Začala jsem chodit mezi anarchofeministky, které mne sice pro můj nízký věk a nezodpovědnost nepřijaly, nicméněnavenek to byla má ochranná skupina. Už jsem si mohla dovolit být ,ta divná'.Postupně jsem pak prošla více subkulturami. Nejvíce mě ovlivnila skupina anarchistická, v níž jsem pobývala nejdéle. Nahlédla jsem též do subkultury skinheadů, ovlivnil mne punk i další proudy. Subkultury mládeže se mijeví jako skupiny menšího rozsahu, většinou velmi vyostřených názorů a radikálních postojů. Po zkušenostech s několika z nich už do žádné patřit nechci, i když s některými stále sympatizuji.

Subkultury mládeže pomáhají dospívajícím v hledání sebe sama, v začlenění do vrstevnické skupiny, v nalézání přátel. Některá hnutí však zároveň podporují agresivitu, zvyšují riziko drogové zkušenosti a násilné činnosti. Pohledspolečnosti zkresluje množství předsudků.Neúspěch v práci nebo škole mohou členové subkultury kompenzovat statutem v této komunitě.

Autor článku Berdache - ani žena, ani muž zajímavě popisuje chování a sociální okolnosti života u jedné z nejznámějších a nejlépe popsaných kulturních forem transgenderů - amerických indiánů berdache (čti berdaši), kteří samiupřednostňují pojmenování Dvojí duch. Autor je v rámci objevování fenoménu berdache poněkud nekritický k jiným kulturám včetně své euroamerické. Různá pojetí transgenderu ale nejsou ničím novým ani unikátním. Naše kultura sesnaží tyto poruchy pohlavní identity dále specifikovat na kategorie transsexualita, transvestitismus dvojí role a další.To, co autor píše o vývoji Dvojího ducha, tedy o prepubertálním vývoji berdache, je jedním z diagnostických kritérií při našem posuzování změněné pohlavní identity. Její biologická podmíněnost totiž nachází ve většiněpřípadů své vyjádření již během dětství. Na druhou stranu však ne každá porucha pohlavní identity v dětství musí přetrvávat i v dospělosti. Jsou známé též případy egodystonních berdache, kteří svou ženskou pohlavní identitunepřijali a v dospělosti se snažili o sociální adaptaci na základě svého biologického pohlaví.Jedince se změněnou pohlavní identitou známe z historie i současnosti mnoha kultur včetně naší. Jen namátkou připomeňme Johanku z Arku nebo velšské zbojníky z 18. století. Méně obvyklé, ale nikoli výlučné je, že kulturadopřávala transgender lidem vysoký společenský status: vedle různých kmenů amerických indiánů tomu tak bylo i u vývojově blízkých Čukčů, ale i indických hidžrů. Paticismus (erotický vztah jinak heterosexuálního muže stransgenderem) patří podle antropologa Gregersena mezi jeden z nejrozšířenějších akceptovaných způsobů homosexuálního chování.Co se týče konkrétně berdache, příchodem evropských křesťanů se společenská tolerance až adorace Dvojích duchů začala snižovat. Projevem netolerance většinové společnosti byla například skutečnost, že některé americkéstáty považovaly ještě na počátku minulého století nošení šatů opačného pohlaví za kriminální čin. Tradice Dvojího ducha v tradiční indiánské kultuře navzdory tomu přetrvala a později se stala jedním z duchovních kořenůamerického emancipačního gay hnutí.Pro českou kulturu je rozlišování mezi sexem ve smyslu biologického pohlaví a genderem ve smyslu pohlaví nejen sexuálního z důvodu nepřesné terminologie problematické. Též naše další jazyková zvláštnost - rozlišovánínaprosté většiny příjmení na mužská a ženská - k vnímání pohlavní dichotomie jistě přispívá.Nesouhlasíme s autorem, že pohlavní identita je společenský konstrukt, který odráží naši dichotomii pohlaví. Rozdělení na dvě pohlaví a z toho plynoucí odlišnosti mezi muži a ženami totiž neodráží pouze psychické asociální aspekty vývoje jedinců, ale především jejich základní biologickou podmíněnost. Diferenciace dle pohlavní dichotomie začíná již na chromozomální úrovni, pokračuje organizací mozkových struktur, hormonálních funkcí,anatomických struktur a dále. Existence jedinců s poruchou pohlavní identity na této dichotomii nic nemění.Mezi základní diagnostická kritéria transsexuality patří touha změnit své pohlaví - biologický muž se cítí být ženou, biologická žena mužem. Rozhodně to však není pouze věcí jejich volby, jistě by se rádi vyhnulikomplikacím, jež s sebou život v cizím těle a následný komplikovaný proces přeměny pohlaví přináší.Diagnostickou rozvahu však v případech jedinců s poruchami identity komplikuje i existence takzvaného transvestitismu dvojí role (tedy jedinců, kteří střídají svoji pohlavní roli, ale o změnu pohlaví neusilují) a víme, jakje správné zařazení pacienta do těchto diagnostických škatulek leckdy obtížné. Z lidí, kteří nás vyhledali s problémem pohlavní identity, prošla proměnou pohlaví jen polovina. Ostatní si našli svou formu existence bez lékařskéintervence a zpestřují tak náš dichotomizovaný svět. Vedle nich je samozřejmě mnoho osob s poruchou pohlavní identity, kteří nás nikdy nevyhledali.Závěrem shrnujeme, že je zbytečné zavádět nové sociální konstrukty, které by vysvětlovaly jevy, které medicína již dávno poznala a podrobně popsala. Nicméně vítáme každou práci, která přispěje ke zvýšení informovanostiodborné i laické veřejnosti v oblasti poruch pohlavní identity, a tím i k lepšímu pochopení problémů těchto lidí.

V tradičních společnostech severoamerických indiánů byli berdache považováni za duchovní bytosti. Bílí lidé však nahradili respekt pohrdáním, a změnili tak jejich společenské postavení i spokojenost.

Bavorský regulační orgán, obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vydal v květnu 2004 prohlášení, ve kterém se mimo jiné praví, že"především soukromé televize formáty jako je show Big Brother ... systematickyznevažují společenské normy a vědomě inscenují porušování s nimi souvisejících tabu ... se záměrem dosáhnout větší pozornosti veřejnosti. Cíleně zde posouvají příslušné hranice."Tomuto prohlášení předcházela široká diskuze, ta však nakonec vyústila pouze v povolení účastníkům show mít v průběhu soutěže denně jednu hodinu soukromí.Ve Velké Británii je pořad vysílán až po 22 hodině, regulační orgán nicméně zahájil na internetu debatu o pořadu s otázkami typu Jsou účastníci zneužíváni? Jsou to herci, nebo objekty pořadu? Veřejně byla kritizovánaúčastnice, která je učitelkou. Účast v takovém pořadu je považována ze neslučitelnou s jejím povoláním.V Portugalsku regulační orgán ještě před zahájením vysílání pořadu zkoumal zkušenosti s ním v zemích, kde byl už v průběhu devadesátých let odvysílán. Následně v roce 2004 vyhlásil, že pořad porušuje právo na soukromí aoběma televizním stanicím, které jej vysílaly, uložil sankce. Důsledkem jsou současné snahy změnit v Portugalsku kompetence rugulačního orgánu tak, aby jeho rozhodnutí mělo větší účinnost. Podle posledních zpráv by mělo býtvysílání reality show zcela zakázáno.Velká debata proběhla ještě před zahájením vysílání tohoto pořadu ve Francii. Vyústila do jeho vysílání ve zmírněné podobě a regulační orgán přesto ještě i do této zmírněné podoby několikrát zasáhl a prosadil změnupravidel na několika místech (např. účastníci se nesprchují nazí, ale v plavkách).V USA došlo k jakési vzpouře soutěžících: poslední účastníci odmítli pokračovat a vstoupili do stávky! Chtěli společně odejít a cílovou odměnu si rozdělit. Produkce pořadu ale stávku potlačila.Ve skutečnosti se reality show stává stále zřetelněji divadlem a účastníci se v ní stávají ve skutečnosti herci. Aby byli přitažliví, vybírá produkce soutěžící, kteří jsou něčím nápadní - může to ovšem být leccosdráždivého. Reality show je název záměrně zavádějící. Zůstávají dvě otázky. Předně, proč se na takový pořad dívá tak velký počet lidí? A kam až nás komerční, tedy o zisk usilující televize dokáže zatáhnout?

1. Jak vnímáte příchod reality show na české obrazovky a proč na sebe podle vás strhly tak velkou pozornost?2. Proč by rodiče měli/neměli povolovat jejich sledování svým dětem?

Vlna, která se zvedla s příchodem dvou pořadů reality show na české obrazovky, bezmála navozuje pocit, že nastalo zemětřesení. A jak svědčí průzkumy sledovanosti, životy mnoha lidí, kteří několikrát týdně sledují osudysoutěžících, se skutečně otřásly.

Když se k nějaké vzpomínce často vracíme, neposilujeme ji tím, ale modifikujeme, říká neurofyziolog Jan Bureš. A tak naše vzpomínky vypovídají více o tom, jak byly později připamatovány a upravovány, než o skutečnosti samé.

Čím více příznaků poruchy pozornosti a hyperaktivity v dětství (ADHD) se objeví, tím vyšší je riziko, že daný člověk se v pozdějších letech stane pravidelným kuřákem. Vyplývá to z výzkumu, který proběhl na Duke UniversityMedical Center a který byl publikován v říjnovém vydání časopisu Archives of General Psychiatry. ADHD je běžná psychiatrická porucha, která postihuje přibližně 5 % dětí školního věku. Projevuje se obtížemi v soustředění,hyperaktivitou a impulzivitou."Chtěli jsme zjistit, proč lidé trpící ADHD kouří častěji než ti, kteří hyperaktivitou a poruchami pozornosti netrpí,"říká Scott H. Kollins, hlavní autor studie."Může to být něco týkajícího se symptomůjako takových, co lidi vede k tomu, že začnou kouřit, ale jistí si tím nejsme. Naše data ale jasně ukazují, že s každým dalším příznakem ADHD v dětství se zvyšuje pravděpodobnost, že daná osoba bude během adolescence a ranédospělosti pravidelně kouřit."Výzkumný tým se zaměřil na otázku, zda symptomy ADHD zvyšují riziko kuřáctví během života, bez ohledu na to, zda daná osoba v současnosti kouří či nikoliv. Výzkumný tým využil data 13 852 adolescentů, u nichž byly kdispozici kompletní údaje týkající se symptomů ADHD a užívání tabáku. Účastníci výzkumu byli vyzváni, aby posoudili častost výskytu vyjmenovaných příznaků ADHD a aby také uvedli, zda a jak často kouří."Ukázalo se, že mezi symptomy ADHD a kouřením existuje silný vztah,"říká Kollins o analýze získaných dat."Našli jsme silný vztah mezi věkem při zahájení kouření a počtem symptomů ADHD v dětství. Kuřáci,kteří uváděli nejvyšší míru symptomů nepozornosti nebo hyperaktivity a impulzivity v dětství, začali v průměru kouřit o rok dříve než ti, kteří uváděli nejméně symptomů.""Výsledky byly překvapující, protože jsmezjistili, že riziko vzniku závislosti na kouření nemá bezpodmínečně vztah k ADHD jako takové, ale spíše platí, že čím více symptomů ADHD, tím vyšší je pravděpodobnost, že se člověk stane kuřákem,"dodává Joseph McLernon,spoluautor studie.

Obyvatelé Spojených států budou stále hrdi na svou vlast, říká v rozhovoru pro Psychologii dnes Omar Isaac, reportér New Orleanské televize ABC.

Neschopnost předstírat, lhát. Podle Shakespearovy tragédie Coriolanus. Hrdina v boji s nepřáteli zachrání Řím, má být povýšen na konzula, součástí procedury je však obyčej požádat lid o hlas, o svolení. To Coriolanus nedokáže,rabující luzou pohrdá. K překvapení všech zúčastněných, kteří ho nabádají:"vždyť jsou to pouze slova", náš rek tento úkol nemůže splnit. Nakonec je zavražděn.Člověk s tímto komplexem má archetypální psychickou strukturu, která mu nedovolí jednat jinak než binárně. Jeho psychika není dostatečně diferencovaná. Jungovsky řečeno, je bez persony (masky). Nevytvořil si image,"firemní kulturu", která jinak slouží k hladkému sociálnímu kontaktu. Není schopen kalkulu, a to dokonce na fyzické úrovni (má-li něco takového udělat, v křečích se zhroutí). Má-li si vybrat mezi živořením vevyhnanství a ztrátou duše, volí první (ovšem ve skutečnosti volbu ani nemá); účel jednoduše nesvětí prostředky. Řadí se vedle dona Quijota, Kohlhaase, Idiota, mezi postavy, které - svou infantilní psychickou strukturou - září a přitahují.Až potud obdivuhodné. Ale pozor, věc není tak jednoduchá. Vše bývá nějak propojeno, vlastnost nestojí sama o sobě; váže se k ní např. neschopnost číst emoce druhých, bezohledná upřímnost, zatvrzelost. Kde se to všechnovzalo? Klasická psychoanalýza by v Coriolanovi viděla učebnicový příklad análně-retenčního typu, tj. někoho, kdo zůstal fixován na anální stadium psychosexuálního vývoje, slast získává z toho, že"zadržuje, nepustí".Dítě tímto vzdorem může trestat rodiče. V našem případě hrdina tuší, že kdyby byť jen o krůček ustoupil, znečistí se. Narážku na anální charakter hrdiny nalezneme nakonec i v jeho jménu.