Online archiv

Hasiči i policisté se často také dostávají do psychicky náročných situací. U obou sborů proto existuje psychologická služba. Do jaké míry je však využívána? Jaký může být její přínos?Jeden z nejstresovějších faktorů v práci záchranářů představují lidské oběti.

Co podmiňuje spolupráci? A jak to, že někdy skončíme v bludném kruhu drsných odplat? Významný model studia těchto fenoménů představují hry.

Michael Šebek, psychoanalytik:

Vánoční reklama začala již v září a obchodníci vědí, proč. Snaha obdarovat své blízké se mění v nákupní šílenství a tradičním prosincovým obrazem se stávají přecpané obchody, jimiž se prodírají strhané matky od rodin.

Co se týče duševních schopností, do důchodu bychom klidně mohli až v 75 letech. Přitom svým postojem k životu může být člověk starý už ve čtyřiceti. O aktivním stáří, stereotypech a výzkumných zjištěních o stáří hovořípsychiatrička Tamara Tošnerová.

Stále rostoucí množství důkazů naznačuje, že jednání a intencím druhých lidí rozumíme díky tomu, že simulujeme jejich pohyby v motorických oblastech našeho vlastního mozku. Nejnovější výzkum amerických autorů publikovaný včasopisu Nature Neuroscience ukazuje, že periferní čití a propriocepce (smysl, který nás informuje o poloze těla a končetin) hrají rovněž roli v tomto procesu -zejména v situacích, kdy máme odhadnout očekávání lidí z jejichpohybů.Simone Bosbach se spolupracovníky testoval dva pacienty, I. W. a G. L., kteří trpěli senzorickou neuropatií (velmi vzácnou poruchou, při níž dochází ke ztrátě periferní citlivosti a propriocepce). Tito pacienti v rámciexperimentu sledovali videozáznam, na němž zvedal muž různě těžké krabice. Předem mu bylo vždy řečeno, jak těžkou krabici bude zvedat. Pokud byla muži poskytnuta správná informace o hmotnosti zvedané krabice, neměli pacienti I.W. a G. L. problém určit, zda muž na záznamu zvednul lehkou či těžkou krabici. V druhé části experimentu však byla občas muži sdělována chybná informace o hmotnosti krabice. V těchto případech nebyli pacienti narozdíl odkontrolní skupiny zdravých lidí schopni rozhodnout na základě pozorování mužových pohybů, zda byla krabice těžká, jak očekával, či nikoli. Výjimkou byly pouze situace, kdy byl úkol zjednodušen tím, že krabice byly odlišeny ivelikostí. Pacient I. W. nebyl schopen rozhodnout ani v případě, kdy sledoval videozáznam, na němž byl zachycen on sám při zvedání různě těžkých krabic.Jaké je vysvětlení tohoto jevu? Nejde o to, že by tito pacienti nebyli vůbec schopni vytvářet mentální reprezentace pohybů při zvedání předmětů (v takovém případě by totiž I. W. nebyl ani schopen takovýto úkol reálněvykonat). Autoři studie jsou přesvědčeni, že absence periferního čití a propriocepce ovlivnila u zkoumaných pacientů jejich schopnost využít mentální simulaci pohybů během pozorování druhých lidí.

Výraz katarze má význam očistného prožitku při vnímání literárního díla, především dramatu. O jejím osvobozujícím účinku věděl už Aristoteles. Slovo samo pochází z řečtiny (katharsis = očista) a zdomácnělo ve všech moderníchjazycích. Angličtina slovo přejala jako catharsis. Slovník spisovného jazyka českého udává význam jako vnitřní duševní očistu, dosaženou zvláště prožíváním uměleckého díla. V psychologických slovnících se vymezuje jako ozdravnýzážitek osvobozující od pocitů vin a výčitek svědomí, psychoanalýza ji chápe jako redukci vnitřní tenze. Setkáme se s ní i v psychoterapii, např. v Morenových skupinách.Katarzí se zabývá estetika a literární vědy, a ačkoli jde o psychologický fenomén, obecná psychologie se o ní zmiňuje jen okrajově. Asi všichni víme, jak povznášející je katarktický účinek po prožití uměleckého díla (ihudebního nebo výtvarného), ale katarze se nestraní ani běžné každodennosti. Nazveme-li to, co se katarzí obvykle rozumí jako velká katarze, pak lze docela dobře a smysluplně hovořit o malých katarzích. Uveďme si několikpříkladů.Malé katarze:(a) setkání s krásou přírody a světa;(b) setkání s krásou duše;(c) setkání s katarzí v každém aktu trancsendence;(d) setkání v každém tvůrčím činu;(e) setkání v každém prokázaném nebo přijatém dobru, v odpuštění.Při uvažování o našem tématu je třeba vycházet z toho, že katarzi nelze vynutit nebo naplánovat - přichází sama jako dar. Dokáže přeladit naše emoce a celostní stav duše, působí očistně, ozdravně. U malých katarzí už nejsme takdocela bezmocni, můžeme vyhledávat situace, kdy k nim většinou dochází (navštěvujeme přírodu, neustáváme hledat smysl krásy, jednáme a smýšlíme prosociálně apod.). Toho lze využít i v terapii. Naše emoce pozitivně ionizují ireminiscence na chvíle katarzí. Blízko k nim má poezie, hudba, přesmyk všednosti ve svátečnost a ovšem i láska. Každý vpravdě lidský čin ji může evokovat.Efekt katarze souvisí s transcendentáliemi, tj. s predikáty přesahujícími kategorie. Scholastika formuluje transcendentálnost jsoucna takto: Omne ens est unum, verum, bonum et pulchrum (každé jsoucno je jedno, pravdivé,dobré a krásné). Jsoucno jako pravda je vztaženo k poznání a rozvíjeno v diskurzu myšlení. Jsoucno jako dobro k lidskému žádání. V kráse je bytí jsoucna přítomno v jevové podobě, jde o nazíravé zalíbení. Každé jsoucno je svýmzpůsobem krásné. Z toho lze vyvodit, že svět, stvoření má také odlesk krásy, a právě na tom je založeno vyzařování katarze. Je tedy oprávněno uvažovat o ,malých' katarzích při pohledu na svět jako na celost s podivuhodnýmizákony se uplatní vždy i transcendence, což je pohyb duše pro katarzi příznačný, povznášející, funkce vertikály.Katarze je zajisté zajímavým psychologickým jevem, rozumově těžko uchopitelná, ale dává životu vyšší rozměr. Katartický prožitek je sdružen také s opravdovým pokáním, s metanoiou, změnou smýšlení a s poznáním vlastníchslabostí odhodlání k odčinění. Jak vidno, není katarze nijak mimořádný predikát, je zapletena do naší životní praxe více, než si myslíme. Psychologicky je rovněž aspoň částečně vysvětlitelná - podnět krásy vyvolává pozitivníemoce, prožitek očisty adekvátní rozhodnutí v cestě za plnějším životem. ,Velká' katarze i ,malé' katarze obohacují a zlidšťují náš život i prožívání našich klientů.

Zatímco nepřeberné množství výzkumů bylo v minulosti věnováno vlivu negativních psychických stavů na hladinu kortisolu (hormonu kůry nadledvin, jehož vyplavování souvisí mj. se stresem), stranou zájmu vědců zůstává souvislosttohoto hormonu s pozitivními stavy lidské psychiky. Právě této neprobádané oblasti se věnoval ve své studii publikované v nejnovějším čísle časopisu British Journal of Health Psychology Julian Lai se svými spolupracovníky zCity University v Hong Kongu. Lai zdůrazňuje, že zmíněný důraz na negativní stavy souvisí s celkovou orientací západní medicíny na patologii. V tomto pojetí jsou zdraví a nemoc dva protilehlé póly jednoho kontinua a jsoudefinovány přítomností či absencí negativních (patologických) stavů.Laiova studie spočívala v tom, že vybral skupinu 80 zdravých dospělých lidí, jimž šestkrát denně po dobu dvou dnů odebíral vzorky slin, v nichž měřil hladiny kortisolu. Současně měly pokusné osoby za úkol vyplňovat dotazníkyzaměřené na zjišťování míry jejich optimismu a pesimismu a na posuzování nálady prožívané v uplynulém měsíci a v uplynulém dni.Analýza získaných dat ukázala, že pouze u mužů byl optimismus spojen s nižšími hladinami kortisolu po probuzení (kdy je obecně nejvyšší hladina kortisolu v těle). Vysvětlení tohoto rozdílu mezi muži a ženami na objasněníteprve čeká. U obou pohlaví bylo zjištěno, že obecná pozitivnější nálada v uplynulém měsíci má souvislost s nižšími hladinami kortisolu v průběhu celého dne, a to i když je eliminován vliv aktuálně prožívané nálady v denměření.Podle autorů může tento výzkum obrátit pozornost většího počtu vědců na zkoumání pozitivních psychických stavů a podmínek, které mohou ovlivňovat hladinu kortisolu v těle. V budoucnu by se měl výzkum zaměřit také na to,zda nižší hladiny kortisolu vyplývající z psychické pohody a optimistického naladění mají též vliv na zdravotní stav lidí.

Veřejnost si o lidech se selhávajícími ledvinami často myslí, že jsou sice nemocní, ale docházejí na dialýzu, a tak jim vlastně nic nechybí. Ve skutečnosti je ovšem psychika lidí, kteří potřebují dialýzu (očista krve probíhajícímimo tělo pacienta pomocí hemodialyzačního přístroje s mimotělním oběhem krve), vystavena mnohem větší zátěži než psychika pacientů s jinými chronickými onemocněními."Dialýza je náročná léčba, která nevede k uzdravení.Pacientovi se zhroutí naděje na dlouhý a zdravý život a zjistí, že až do smrti se bude muset podrobovat náročnému léčebnému režimu, který je obrovským zásahem do jeho života, zvyklostí, programů,"popisuje hlavní problémydialyzovaných Marcela Znojová, klinická psycholožka interního oddělení a dialyzačního střediska Strahov Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.V Česku je asi 80 dialyzačních středisek, kam dojíždí kolem čtyř tisícovek nemocných. Většina pacientů musí na dialýzu dojíždět třikrát týdně často i ze vzdálenosti 50 až 60 kilometrů, napojeni na přístroje tam strávíčtyři až pět hodin. V dialyzační den tak bývají i s dopravou sanitkou obvykle osm až devět hodin mimo domov. Dialyzovaný člověk tady musí tři dny v týdnu"obětovat"léčbě a na dialýzu si vlastně dojíždí jen pro dva čitři dny kvalitního života."Obvyklý je cyklus pondělí-středa-pátek nebo úterý-čtvrtek-neděle, večer před dialýzou je už poznamenán přípravou na další den, nemocní chodí dříve spát, často užívají prášky na spaní nebo nauklidnění - stresují se tím, co je čeká na dialýze příští den. Po proceduře si někdy musí lehnout, jsou unavení, není jim dobře. Dialyzační den tedy bývá nezřídka pro normální život ,ztracen',"uvádí M. Znojová.Dialyzovaní pacienti udávají, že psychicky nejnáročnější je závislost na dialyzačním centru, přístroji, personálu a s tím související ztráta svobody a možnosti samostatně se v životě rozhodovat a plánovat. Ovlivněn jesamozřejmě život celé rodiny. Dialyzovaný se jednak stává finančně závislým na svém partnerovi, protože nemá šanci najít si práci, jednak se jeho nemoci musí přizpůsobit i program ostatních členů rodiny."Při více nežjednodenní návštěvě příbuzných musí být dialýza napřed domluvena na jiném dialyzačním pracovišti, některé věci, jako například zahraniční dovolená, jsou možné, ale prakticky se obtížně uskutečňují. Závislost a omezení vesvobodném počínání jsou častým steskem dialyzovaných pacientů, jejich postoje a schopnosti vypořádat se psychicky s touto doživotní terapií se velmi odlišují případ od případu,"říká M. Znojová.Dialyzovaný člověk je konfrontován se smrtí dalších pacientů a sám si je vědom, že může zemřít, což vede k různé míře úzkosti. Často žije přítomností, nerad plánuje a přijímá závazky. Závažným psychologickým problémemdialyzovaných je deprese, která se projevuje smutkem, pocity bezmoci a bezcennosti, lhostejností k životu i smrti. Depresivní nemocní špatně spolupracují a dříve umírají. Na pacienty také velmi doléhá fakt, že se zhorší jejichfyzická kondice i vzhled a dojde k poklesu fyziologických funkcí: močení a sexuální aktivity. Kvůli poklesu či dokonce ztrátě močení musejí dialyzovaní přijímat omezené množství tekutin (pokud nechodí na záchod vůbec, měli bypít jen půl litru tekutin denně). Pacienti tak buď psychicky strádají pocity žízně, nebo pijí normálně, což s sebou ale nese komplikace při dialýze."Snem každého pacienta je ,dosyta' se napít. Snaží se šidit žízeň tím, žesi do úst dávají kousky ledu či zmražené ovoce,"uvádí M. Znojová.Nejkrizovější je období těsně před začátkem dialýzy, kdy pacient začíná tušit, že se blíží radikální změna jeho života. Velmi kritické je také období těsně po zahájení léčby, kdy je dopad nevratných životních změn napsychiku nově dialyzovaných jedinců nejtíživější."Lidé jsou naštěstí velmi přizpůsobiví, i s tak psychicky náročnou realitou se nakonec naučí žít a najdou si náhradní programy a cíle,"uzavírá M. Znojová.

V říjnovém čísle Psychologie dnes publikoval Jeroným Klimeš článek Korupce v policejní práci. Byť tento článek přináší řadu zajímavých pohledů na uvedenou problematiku, domnívám se, že je třeba k němu přičinit několikeropoznámek.Pokusím se v jedné větě shrnout, jak článek vyzněl pro mne osobně. Můj celkový dojem je tento: český policista, ocitá-li se v situaci, kdy je mu nabízen úplatek (např. při ukládání pořádkové pokuty), odvozuje svérozhodnutí, zda jej přijmout či nepřijmout, nikoli od výše svého platu (jak se naivně domnívá laická veřejnost), nýbrž - řečeno slovy autora článku -"spíše od takzvaného kalkulu rizika, který porovnává zisk z úplatku spravděpodobností dopadení".Čtenář patrně již tuší, co je předmětem mé nespokojenosti. Je vskutku nosným východiskem úvahy o příčinách policejní korupce předpoklad, že policista je chladně kalkulující, utilitárně založený jedinec, jehož rozhodovacímechanismy se odehrávají v poli tvořeném výlučně třemi proměnnými: výší pokuty, pravděpodobností odhalení a výší postihu? Domnívá se snad autor článku, že v případě policisty nelze hovořit o plnohodnotné osobnosti, která byvykazovala nejen kognitivní, ale i emocionálně volní a další charakteristiky, tedy o osobnosti, která by disponovala specifickou strukturou motivů a postojů a která by měla - v neposlední řadě - i svébytný morální charakter ahodnotovou orientaci?Nechci samozřejmě tvrdit, že prvek kalkulace není důležitou součástí rozhodovacího procesu. To ostatně platí nejen v případě korupčních situací a nejen v případě policisty! Tvrdím však, že posuzovat tak složitý problém,jakým bezesporu příčiny korupčního jednání jsou, pouze z jednoho úhlu pohledu, a to z hlediska principu kognitivní disonance, je - ke škodě věcného řešení problému - metodologický redukcionismus. I když totiž J. Klimeš ujišťuječtenáře, že ke zmiňovanému kalkulu rizika je jistě třeba připočíst ,i vliv zvnitřnělých postojů a identity policisty', je tato zmínka čistě formální, neboť v dalším textu s těmito - podle mého názoru ovšem nesmírně podstatnými- faktory již nepracuje. Jeho přístup je tak jednostranný a článek -zcela logicky - činí dojem celkové nevyváženosti. Přitom by bylo právě velice zajímavé a přínosné pokusit se (na základě akcentování rozličných ego-mechanismů)promítnout na"půdorys korupce"specifické osobnostní typy a pracovat s nimi v dalších analýzách.Aniž bych chtěl autorovi radit, jak má psát články (řada jeho předchozích studií je neobyčejně inspirativních a přemýšlivých), obávám se, že tentokrát se poněkud unáhlil. Téma, které slibuje v názvu svého zamyšlení, jepřespříliš široké a v rozporu s obsahem článku, ve kterém zjevně dominuje (a) individuálněmotivační stránka problému (není tedy zasazen do širšího sociálního kontextu), (b) kognitivně-psychologická metoda zkoumání (a není aninaznačena možnost jiných hledisek). Osobně soudím, že v případě tak rozsáhlého a tak složitého tématu by měl každý autor přistupovat ke své práci v prvé řadě s badatelskou pokorou.V čem s autorem vřele souhlasím, je nezbytnost změn v systému profesní přípravy policistů. Nemám zde samozřejmě na mysli ,úzké' pojetí profesionality, tedy to, nakolik je policista vyškolen a vycvičen v určité odbornosti,nýbrž mám na mysli ,širší' pojetí profesionality. Snad by bylo možné je - pracovně - vymezit jako systém poznatků, schopností, dovedností, ale i hodnot, postojů a norem, které umožňují komplexní rozpoznávání a vyhodnocovánísituací, se kterými se policista setkává při výkonu služby, a volbu přiměřených prostředků k jejich řešení. Podle mého hlubokého přesvědčení takto chápaná profesionalita zahrnuje též schopnost kritické (tedy filozofické!)reflexe hodnot a smyslu vlastního života i života druhého, kritické reflexe vlastního poznávání, prožívání a chování, a také kritické reflexe životních situací z hlediska jejich nároku na moralitu a mravnost. V tomto směru jenáš vzdělávací systém nepochybně policistům hodně dlužen, a to na všech svých stupních.

Orlandův komplex se projevuje silnou nespokojeností s determinací vlastní pohlavní rolí (společenskou i biologickou). Dotyčný má fantazie o tom, že je příslušníkem opačného pohlaví. Komplex byl pojmenován po hrdinovi/hrdincerománu Virginie Woolfové. Postava Orlanda se objevuje v různých historických epochách, začíná jako šlechtic v 16. století a končí kolem roku 1920 jako moderní žena - spisovatelka.