Online archiv

11. 10. 2006 Mezinárodní seminář"Jak motivovat osoby s mozkovými dysfunkcemi k rehabilitaci?"Cílem semináře je přiblížit faktory ovlivňující motivaci lidí s dysfunkcemi mozku k aktivnímu přístupu k rehabilitaci (ve všech jejích aspektech) a jak lze, podle zkušeností uznávaných odborníků z praxe, tuto motivaciovlivňovat. S příspěvky vystoupí přednášející mj. z FTN Praha, RÚ Kladruby, hosté z neuropsychologického pracoviště university Wroclaw (Polsko). Informace o programu a přihlášky: Mgr.Matěj Seifert, dilny_tvorivosti@seznam.cz,tel. 241083273. Dílny tvořivosti, V Pevnosti 4, 128 41 Praha 2. Seminář je spolufinancován ESF a státním rozpočtem ČR a hl. města Prahy.

Irenäus Eibl-EbesfeldtPraha, Academia 2005. 234 s.

Knižní tip

Může se jeden člověk zamilovávat střídavě do mužů i do žen? Někteří odborníci jsou si jisti, že ano, jiní nepochybují o tom, že bisexuálně se chovající jedinci jsou bez výjimky ego-dystonní, tedy se svou sexualitou nesmíření, homosexuálové.

Americké zákony ukládají všem, kteří pracují s dětmi a mládeží, oznamovací povinnost při sebemenším náznaku zanedbávání či týrání. Kdo ji nedodrží, koleduje si o vážný problém.Svěří-li se patnáctiletá dívka se svou milostnou zkušeností, terapeut je povinen všechno oznámit.

Ludmila Čírtková, policejní psycholožkaPředstavit si to sice dokážu, ale rozhodně to není příjemná představa. Oba prostředky využívám při práci běžně. A zatím vidím jen ty užitečné stránky. Už jsem si zvykla na rychlou dostupnost informací na internetu, i když vícečasu trávím stejně u knih. Taky z povahy mé práce plyne, že v ní jde více o přímé kontakty s lidmi. Internet i mobil mi při práci pomáhají, ale ne zas do té míry, abych na ně byla zcela odkázaná.

Rádiu trvalo rozšíření po celém světě téměř čtyřicet let, televizi třináct. Internet to zvládl za pouhé čtyři roky. Počet jeho uživatelů nyní přesahuje půl miliardy a stále stoupá. Jak jeho závratný nástup ovlivňuje naše životy?

Medici by se měli psychologii učit v praxi, na každém kroku pod dohledem lékaře, ve styku s nemocným, říká profesor Vratislav Schreiber. V ideálním případě by měl psychologickou péči zvládnout lékař sám.

V současnosti již existuje velké množství důkazů o tom, že účinná psychoterapie je spojena se změnami fungování mozku, které jsou často velmi podobné těm, k nimž dochází vlivem léků. Toto tvrzení formulovala ve své metaanalýze vnejnovějším vydání časopisu Acta Neuropsychiatrica Veena Kumariová z Institute of Psychiatry v Londýně.Jako příklad uvádí léčbu deprese. Výzkumy využívající moderních zobrazovacích metod mozku prokázaly, že zlepšování je provázeno snižováním metabolismu v oblasti ventrolaterální prefrontální mozkové kůry - a to jak upacientů užívajících lék proti depresi Seroxat, tak u pacientů, kteří úspěšně absolvovali kognitivně-behaviorální psychoterapii. Tato úspěšná psychoterapie byla navíc provázena dalšími změnami v mozku, které se při léčběpsychofarmaky nevyskytovaly (zvýšená aktivita v oblasti hippocampu apod.).Podobně u obsedantně-kompulzivní poruchy. Jak po podávání léků, tak po aplikaci behaviorální terapie došlo k podobným metabolickým změnám v oblasti nucleus caudatus (jádro ocasaté).Kumariová shrnuje, že výzkumy nyní jasně ukazují, že psychologické intervence (jako např. kognitivně-behaviorální terapie) jsou schopny modifikovat dysfunkční neuronální procesy v mozku, které jsou podkladem různýchduševních poruch. Psychoterapie může dokonce umožnit jasnější vhled do mechanismů fungování mozku při léčbě duševních poruch, protože nemá vedlejší účinky typické pro psychofarmaka a nezpůsobuje narozdíl od nich příméneurochemické změny v mozku.

Navštěvování hudebních lekcí pravděpodobně podporuje rozvoj inteligence dětí a vede ke zlepšování jejich školních výsledků. Čím déle se děti hudebně vzdělávají, tím vyšší tento příznivý vliv na intelekt je. Vyplývá to z výsledkůstudie publikované v květnovém čísle časopisu Journal of Educational Psychology.Podle vedoucího výzkumného týmu, E. Glenna Schellenberga, navazuje aktuální studie na jeho starší práci z roku 2004, v níž byl u šestiletých dětí navštěvujících hodiny zpěvu a klavíru zjištěn signifikantně vyšší nárůst IQve srovnání s kontrolní skupinou dětí, které musely rok čekat na zařazení do hudebních kurzů.Nyní si Schellenberg položil otázku, zda je nárůst obecných rozumových schopností přímo úměrný délce hudebního vzdělávání (pokud dítě navštěvuje hudební lekce déle než rok). Studie se účastnily dvě skupiny dětí: jednutvořily děti ve věku 6-11 let, druhou mladší středoškoláci. U mladší skupiny bylo posouzeno IQ dětí, jejich školní prospěch a úspěšnost. Více než polovina dětí v této skupině navštěvovala lekce hudby - ať již soukroméindividuální anebo skupinové. Ve skupině středoškoláků bylo rovněž zjišťováno IQ a průměrný prospěch. Výzkumníci se dětí dotazovali, kolik let navštěvovaly hudební lekce a kolik let hrály na hudební nástroj.U mladších dětí bylo zjištěno, že každý měsíc hudebního vzdělávání navíc znamenal nepatrné zvýšení IQ (o zlomek bodu). Navštěvování hodin hudby po dobu šesti let znamená nárůstu IQ v průměru o 7,5 bodu ve srovnání s dětmi,které se hudbě nevěnovaly. U středoškoláků odpovídalo šestileté hudební vzdělávání nárůst IQ v průměru o 2 body ve srovnání s vrstevníky, kteří hodiny hudby nenavštěvovali.Uvedená výzkumná zjištění ukazují, že navštěvování hudebních kurzů je u dětí dobrým prediktorem vyššího intelektového potenciálu v pozdější době. Vyšší IQ přitom koresponduje také s lepšími školními výsledky.

Tendence klást při zobrazování mužů důraz na jejich obličej, zatímco u žen zobrazovat obličej i s jejich tělem (nebo alespoň s horní částí těla), je nazývána faceismus. Z výsledků výzkumů je patrné, že faceismus existuje napříčmédii, kulturami i historickými epochami.Archer a spol. (1983) provedl výzkum, který měl odhalit účinky faceismu. Koeficient faceismu se v této studii experimentálně lišil, takže bylo možné zjistit, zda rozdílné portréty lidí mají vliv na přisuzování vlastnostíčlověku na fotografii. Šedesáti vysokoškolským studentům byly předloženy dva balíčky po dvanácti fotografiích lidí (šest mužů a šest žen), studenti byli dále vyzváni, aby se pokusili charakterizovat těchto dvanáct lidí pouzedle jejich fotografií. Zatímco v prvním balíčku byly fotky lidí s vysokým koeficientem faceismu, ve druhém byli titíž lidé s nízkým koeficientem faceismu. Studie D. Archera zjistila, že lidem na fotografiích, na kterých bylznázorněn pouze jejich obličej, byla přisuzována vyšší inteligence, větší ambice a celkově byli vnímáni příznivěji. Lidé, u kterých fotografie kromě jejich obličeje zobrazovaly také jejich těla, byli popisováni jakoemocionální, méně intelektově vybavení a byl zdůrazňován jejich fyzický vzhled. Z výsledků výzkumu je patrné, že faceismus zrcadlí stereoptypní představy o tom, co je důležité u žen a u mužů, a kopíruje kulturní mýty, že muž =hlava, mysl/inteligence, kdežto žena = tělo, srdce/emoce. Zvýraznění obličeje je vnímáno jako"kompetentnější", bez ohledu na gender.Archer a spol. (1983) zjišťoval koeficient faceismu u 1750 fotografií ve dvanácti výtiscích pěti amerických novin a časopisů: Time, Newsweek, Ms., The San Francisco Chronicle a The Santa Cruz Sentinel. Ze 1750 fotografiíbylo 1058 (60,5 %) fotografií mužů, tyto fotografie častěji doprovázely články a příběhy než reklamní rubriku. Výsledky výzkumu odhalily signifikantní rozdíly v koeficientu faceismu u mužů a žen. Obdobné výsledky přinesla takéjeho druhá studie, která zkoumala fotografie ze třinácti mezinárodních publikací. Analýza 3500 fotografií potvrdila faceismus ve všech třinácti zemích.Sparksová a Fehlnerová v osmdesátých letech zjišťovaly, zda se faceismus objevuje u politiků. Analýza fotografií prezidentských kandidátů v časopisech Time a Newsweek od června do listopadu 1984 nepotvrdila žádný významnýrozdíl v této oblasti mezi mužskými a ženskými kandidáty. Stejně tak genderové rozdíly u vládních úředníků a novinářů byly minimální, pokud jde o jejich portréty.Sara Konrathová však našla rozdíly v sebeprezentaci internetových fotografií ženských političek ve Spojených státech amerických, Kanadě, Austrálii a Norsku. Faceismus byl nejsilnější u méně vzdělaných politiků a u politikůs nižším pracovním postavením.Jaká je situace v časopise American Psychologist? Autoři článků v tomto prominentním měsíčníku jsou vyzýváni, aby se řídili pravidly Americké psychologické asociace pro psaní akademických článků (Publikační manuál APA),jejichž součástí je také doporučení užívat genderově neutrální jazyk. K publikovaným článkům je připojena fotografie autora článku, která je dle potřeb upravena editory časopisu. Sara Konrathová analyzovala všechny publikovanéfotografie autorů v American Psychologist od ledna 2000 do března 2006 (366 mužů a jejich fotografií a 176 žen a jejich fotografií). Autorka potvrdila, že existují signifikantní rodové rozdíly v uveřejňování portrétu autorůodborných článků - u mužů je častěji znázorňován pouze obličej, u žen je poměr znázorněného obličeje a jejich těla významně menší. Z výsledků výzkumu rovněž vyplývá, že důraz na obličej se zvyšuje v průběhu času, a to jak umužů, tak u žen.

Kýč je stín umění, pokleslost svého druhu - lže, že jde o umělecký artefakt; je kompilován tak, aby byl líbivý a působil sentimentálně. Je-li smyslem umělecké tvorby krása, je cílem kýče líbivost.Řekne-li se kýč, vybaví se obraz. Ale kýčů je mnoho, kýčová může být hudba, literární"dílo", a pak existuje celá plejáda kýčů z mimoumělecké oblasti - hraný okázalý čin vypočítaný na efekt, líbivá myšlenka,hraný úsměv nebo lhaní pojmy i city.Kýč je zajímavý psychologický fenomén. Psychologie by měla objasnit motivy vytváření kýče za účasti psychických funkcí.Znaky kýče jsou nabíledni: (a) umělecká bezcennost, (b) povrchní líbivost, (c) lež předstírající hodnotu, (d) sentimentální efekt, (e) plagiát opravdových uměleckých děl, (f) podbízivost pokleslému vkusu, (g) hra spovrchními a infantilními emocemi.Kýč nemá s tvůrčí opravdovostí nic společného. Jeho forma lže podivuhodný obsah, který je však nicotný. Kýč není nikdy prostý jako krása. Je také hloupý jako splašené myšlení. Odlišit kýč od naivního malířství není těžké -toto umění má v sobě nefalšovaný záblesk krásy a jiskru vtipu.Nezabývali bychom se kýči všech možných typů, kdyby nešlo o jev malosti, někdy až patologie. Psychologie má ke kýči co říci a měla by se jím zabývat. Nejčastěji se potkáváme s kýči výtvarnými. Stačí zajít ke stánkům natržišti nebo do prodejny keramiky. Všimněme si však kýčů nekýčů, které předstírají hodnotné city, vyspělé myšlení, ušlechtilé postoje.Kýče mimo oblast umění:1. Kýče v chování, v autostylizaci. Jde o přeexponované projevy s nadsázkou, o lež tutlající prázdnotu nitra. Patří sem známý typ přesladkého kumpána džentlmena, který chce uchvacovat, být líbivý. Zdá se, že si tento typhledá jiné, silácké převleky.2. Kýče ve vyjadřování. Je to hra na někoho lepšího nebo vznešenějšího, než jsem já. Slovník musí být moderní, plný módních slov a vazeb ("Je to o tom..."), vyskytují se hyperurbanizmy a vše je doprovázeno módnímimikou a gestikulací odkoukanou od hvězd televizní virtuální reality. Čím více tito lidé vynášejí sami sebe do popředí, tím více trpí pocity inferiority.3. Kýče citové a pocitové. Emoce se poměrně snadno předstírají a hrají pro druhé. Jde o směs sentimentality s naivitou. Takoví jedinci se nezastřeně citově podbízejí, pějí na bližního ódy. Kýčové může být i sentimentálnípochlebování, ba i milostné vyznání. Dnes se však více daří typu jakoby opačnému - lidem, kteří se zhlédli ve svých idolech a místo přeslazené medové modulace vsadili naopak na silácké projevy, na drsnost vyjádření, jak tovstřebali z obrazovek.4. Myšlenkové kýče. Kýčově se dá podnikat ve všem, i v myšlení. Je to myšlení asociativní, citové, nevnímavé k skutečným problémům. Často hraje na strunu lidovosti, zvláště populistické"myšlení"některýchpolitiků. Takovéto kýčové myšlení má afinitu i k politickým ideologiím a zvláště k mýtům. Zato lidové myšlení, jak ukazují vtipné průpovídky nebo přísloví, má ke kýči daleko. Čím víc se vzdalujeme od přirozené prostoty, tímblíže jsme kýči.5. Kýče v hodnotových a postojových orientacích. Bývá to dnes především prezentace sebe jako moderního člověka, prezentuje se vlastní úspěšnost; jedinec prezentuje sebe jako člověka, který jde s dobou, který je altruista acharitativní dobrodinec. Dojde i na prezentaci mimořádné erudice a podobně. Hodnotová stupnice v populačním průměru doznala v poslední době změn - hodnoty hmotného blahobytu, peněz a částečně i sexu se posunuly nahoru. A podletoho se tito jedinci projevují tak, aby získali přízeň druhých.6. Kýče v zájmové oblasti. Ani zájmová oblast neodolává, do výkladních skříní svého chování instalujeme módní zájmy, zájem o podnikání, k němuž máme ty nejlepší předpoklady, zájem o cestování (ovšem jen do exotickýchzemí), zájem o počítače a o internet. Pokleslý bývá u některých současných lidí i zájem o přírodu; jde jim spíše o to, co vše zhlédli a co prožili, a katarktický účinek krásy přírody jim uniká. Příroda nikdy kýč být nemůže,protože je krásná a pravdivá.7. Kýčovitost na naší politické scéně. Jde o známé taktiky, jak vymámit z voliče hlas. Politici (naštěstí ne všichni) si hrají na vznešené osobnosti, které všemu rozumí, a nebýt opozice, všem by snesli modré z nebe.Prezentují se jako vzdělanci a bytosti ušlechtilé. A používají přímo virtuózně všech zmíněných kýčů k lapání dušiček.Daly by se najít další typy, ale pro ilustraci snad postačí, co bylo řečeno. Vyplývá z toho, co psychologie ví už dávno - má-li být duše krásná, nesmí v ní být ani smítko lži. Psychologie nám má pomoci takové zakuklenékýčaře demaskovat.