Online archiv

Zdraví že jsou ti štíhlí? Nesmysl! Nové výzkumy ukazují, že s nadváhou se žije líp, zdravěji a déle. Léta slýcháme, že obezita zvyšuje riziko diabetu, vysokého krevního tlaku, kardiovaskulárních onemocnění, mrtvice atd. Teď však odborníci upozorňují na paradox obezity – u lidí s nadváhou, dokonce i u mírně obézních se snižuje riziko úmrtí oproti štíhlým. A už vůbec nesmíme dát na BMI index, podle kterého se od 19. století určovala normální hmotnost, podváha i nadváha. V řadě případů nám dává mylné informace o zdraví, neboť ignoruje věk, pohlaví, tělesnou konstituci, zdravotní historii, pohybovou aktivitu a vůbec nerozlišuje, jestli to, co zvyšuje hmotnostní index, jsou svaly, nebo tuk, případně kde v těle je uložený. Přezkoumání stovky minulých studií sledujících téměř 3 miliony lidí potvrdilo, že při nadváze a mírné obezitě máme 6krát menší riziko úmrtí než s normální hmotností. Ovšem pozor – ještě nevyrážejte vyplenit ledničku. Pokud byste se totiž dopracovali ke 2. a 3. stupni obezity, riziko úmrtí se zvyšuje o plných 30 %! Nicméně nadváha zdraví zřejmě jednoznačně prospívá, tvrdí studie uskutečněné na různých skupinách populace, jež zahrnovaly i osoby s nemocným srdcem, s chronickými chorobami jater, ledvin, s cukrovkou či vysokým tlakem: silnější lidé včetně chronicky nemocných žijí déle než jejich štíhlí vrstevníci. Vědci nabízejí následující vysvětlení: tělo obalené tukem je víc chráněno před úrazy a produkuje více hormonů a dalších chemických látek, které zvyšují odolnost vůči nemocem; silnější lidé mají větší zásoby energie pro případ nemocí; obézní osoby jsou pod větším dohledem lékaře, takže choroby u nich odhalí včas a úspěšněji je léčí; štíhlí lidé s chronickými zdravotními problémy jsou zřejmě geneticky disponováni k menší odolnosti vůči nemocem. Jak tedy vypadají nová doporučení? Pokud jíte zdravě, hoďte starosti s nadváhou za hlavu. A když se u vás ve středním či vyšším věku objeví nějaké chronické onemocnění, neměla by první rada lékaře znít: zhubněte! Zkrátka vědecké bádání zase jednou potvrdilo zkušenosti selského rozumu – přísloví prověřené praxí dvou světových válek totiž praví: Když přijde bída, kdo byl tlustej, bude hubenej, a kdo byl hubenej, bude studenej.

Asociace nad článkem o úloze sexuálních koučů (PD 3/2013). U nás i ve světě existují různé podoby a úrovně vzdělávání. Stejně tak potíže s nimi. Ale to bych teď zůstavil jiným. Režisérka Věra Chytilová kdysi litovala, že nejsou školy rodičovství, takhle má jít o hroznou amatérštinu. Má svatou pravdu, jenže v některých oblastech nám zkrátka nemůže být univerzitou nic jiného než život sám. Aspoň jsem si to dlouho myslel. Mé přesvědčení však poněkud zviklalo, když jsem objevil článek o první mezinárodní škole sexu. Nachází se ve Vídni a slibují tam do řemesla fušovat Ovidiovi. Výukou umění milovat. Nejde-li o kachnu, pak musím říci, že běží o prachsprostý plagiát. Ve školství za časů elektronických databází ostatně častý. Už totiž během mých, zdůrazňuji, standardních studií jsem totiž poznal kolegu sociologa, jenž ve chvíli smrti Jana Pavla II. oznámil svou kandidaturu na papeže (kdoví, zda to neudělal i nyní po abdikaci Benedikta XVI.). S tím se však nespokojil, měl hodně široký záběr, a tak ve stejné době navrhoval naší alma mater, Masarykově univerzitě, ustavit zbrusu nové pracoviště – katedru erotických studií. Kápl mi tím tehdy notně do noty. Tak tak, že neměl můj hlas na rektora. S jistou slečnou jsme totiž krátce předtím dokončili poměrně detailně propracovanou koncepci Univerzity všeobecného sexu. Včetně jejího případného marketingu a nástupních projevů akademických funkcionářů... Bylo to hodně šťavnaté, leč nikdy jsme nepřekročili Rubikon. Odvaha, abychom nápad předložili k akreditaci, nám prostě chyběla. Asi to bylo zbytečné. V minulosti u nás přece vznikla vysoká učení, fakulty či obory, pro které se nehodí jiný obrat než – dámy a slabé povahy prominou – bordel. Pro lepší náladu však obraťme mysl zpět k proudu krásného modrého Dunaje. Dejme slovo údajné ředitelce mezinárodní školy erotiky: „Procvičovali jste svou mysl, své svaly, svou kondici, ale kolik času jste trávili rozvojem svých schopností, které jsou nejdůležitější… Schopnostmi lásky? Ačkoli naše kurzy obsahují jak historickou, tak moderní teorii sexuality, důraz je kladen na to, jak být lepšími milenci. Sexuální pozice, mazlicí techniky, anatomické znaky, to jsou disciplíny školy.“ Působivá agitka. I následné údaje o fungování placené instituce, kde má být antikoncepce zdarma, vyvolávají žhavé otázky. Jeden semestr prý naplní pět povinných kurzů a tři speciální, intenzivní. Všechny končí zkouškou a k závěrečné examinaci může přistoupit jedině úspěšný absolvent všech předchozích. Dosud jsem ve svou obrazotvornost věřil, ale zde se ocitám v koncích nejkoncovatějších. Asi jsem narazil na ochranu zábran. Co si přesně představit pod praktickou zkouškou? Ptal jsem se, vyzvídal, žadonil, ale místo odpovědí dostával jen další otázky. Přitom šlo o otázky legitimní. Jen považte. Jeden občan chtěl vědět, zda budou takové zkoušky komisionální. Jiný si zase přál znát, jestli frekventanti dostávají domácí úkoly. Třetí se nejvíc zajímal o možnosti lepšího uplatnění absolventů na stále složitějším trhu práce. Korunu z pryže nasadila všemu otázka nejpraktičtější: „Neshánějí tam náhodou školníka? Vzal bych to.“ Zklamal jsem, neměl jsem a nemám dosud ponětí. Budu se muset pídit po tamějších dnech otevřených dveří, bráně a předsíni pedagogizované lásky. Každopádně už vím to, co věděl Sokrates. Nic nevím a život mne stále překvapuje. Naštěstí.

SLOUPEK MICHAELY MARKSOVÉ-TOMINOVÉ