Online archiv

Jako každý rok, tak i letos se na jaře konala olympiáda pátých tříd waldorfských škol z celé republiky. Waldorfská olympiáda proběhla přesně v tom duchu, v jakém probíhá veškeré učení a poznávání „na Waldorfu“ – pokud možno všemi smysly, ze všech možných úhlů a do hloubky.

Co se stane, když se jednoho dne sejde skupina rodičů a učitelů a stráví spolu víkend? My už to víme, neboť jsme přijali pozvání Domu dětí a mládeže Symfonie Poděbrady na netradiční víkendovou školu.

IGELIT

U nás doma je to tak, že vstávám o něco dřív než žena, proklopýtám temnou ložnicí a předsíní k pokoji dcer a vzbudím Terezku. Terezka začne nadšeně šramotit, že už je ráno a to je bezva, protože to začíná nový den a to bude zase dobrodružství. Tím probudí starší sestru Bětku, která poněkud nakvašeně vstane, protože je ráno a to zase bude den! Dělám, že si toho nevšímám, a jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek se budí sám a spolehlivě. Postavím vodu na čaj a jdu zjistit, jestli koupelna je tam, co večer stávala, a letmým pohledem do zrcadla kontroluji, zda děti mají toho správného otce. No, včera večer to bylo o chlup lepší, ale jistá podoba by tady ještě byla. Je to on. Terezka čurá, Vítek čeká. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Voda v konvici vaří, dělám čaj – sobě zelené jablko, dětem ranní pickwick, ženě kávu. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek čurá, Bětka čeká. Sprchuju se, pak jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Bětka čurá, Vašek čeká. Nesu kávu do ložnice a snažím se nezašlápnout kotě, co se nešikovně motá pod nohama. Oznámím, že je ráno, ale netvrdím, že to znamená bystře vstát. Vyženu holomka Vojtu z postele. Vašek čurá, Vojta čeká. Oškrábnu ještě rychle žiletkou tvář a vyženu Vítka přiložit do pece. Vojta čurá, Vašek si dělá kakao, zbytek tlupy už snídá. Žena šustí kuchyní jako bílá paní v noční košili a dělá svačiny. Takový běžný koloběh malých a větších lidí v naší domácnosti. Nasedáme s Terezkou do auta a jedeme do školy do sousední vesnice na základku. Hádáme, jestli na hroudě na poli sedí káně, nebo poštolka a po mezi přeběhl zajíc, nebo to byla paní zajícová. Pak zpátky domů a pomocí hlasitých výzev, které se často mění v nepublikovatelné výrazy, nakonec docílím toho, že se zbývající čtyři potomci dostaví otráveně do auta a my vyrazíme na pravidelný okruh. Žena nám zamává a jde si ještě lehnout. Odchází do školy později. Prokličkuju městem vstříc studijním ústavům našich dětí. Vítek a Bětka – zastávka gymnázium. Vojta a Vašek – zastávka učiliště. A já pak, s tajným přáním minimálních dopravních kolapsů, vyrážím vstříc svým každodenním pracovním úspěchům a pozorováním romantických zákoutí světa na pozadí prozaické představy odpoledních nákupů a třídních schůzek. „Děti se učí velmi dobře, děvčátka jsou tichá, kluci nezlobí a chovají se slušně.“ Jak rajská to slova učitelů na třídní schůzce, která by rodiče tak rádi slyšeli. Leč život není o snech. Realita je o poznání šedivější. „Terezka občas zapomíná na úkoly. Víte o tom?“ „Alžběta se někdy zapovídá se spolužáky během hodiny víc, než je únosné. Měli byste jí domluvit.“ „Musím vám říct, že Vítek na sebe příliš upozorňuje nevhodným chováním a dělá ze sebe třídního klauna. Dělejte s tím něco.“ „Nevím, jestli to víte, ale Vojtu občas vidíme s kamarády s cigaretou.“ „Ani vám raději nebudu říkat, co jsem slyšela od Vaška. A to prý je vaše manželka profesorka!“ Chce se mi zoufale křičet: „Ale paní učitelko, my se fakt snažíme!“

Kdysi jsem mluvila s pamětníkem vylodění v Normandii. Velitel si tehdy svolal svoji jednotku a na rovinu vojákům řekl: „Chlapci, čekají vás jatka. Každý druhý z vás padne.“ Onen pamětník, kterému tehdy bylo dvacet let, se podíval na vojáky po své levici a pravici a pomyslel si: chudáci. Ani ve snu ho nenapadlo, že by zahynout mohl on sám, protože nepříjemnou perspektivu člověk nikdy nevztáhne na sebe.

JAKÉ ZNALOSTI SE ŽÁDAJÍ OD ŽÁKŮ VSTUPUJÍCÍCH NA VÍCELETÁ GYMNÁZIA

Xiaojie, nyní Kristýnka. Se svými rodiči a tříletou sestřičkou přijela tato dvanáctiletá Číňanka do České republiky, místa vhodného pro slušný výdělek. Rodiče prodávají obuv a Xiaojie s novým jménem začala chodit do české školy. Zařadili ji o třídu níže, než odpovídá jejímu věku i znalostem, a začíná svůj nový život. Jsem učitelka a přicházím do rodiny, abych Kristýnce pomohla s češtinou. Servírován je s poklonou zelený čaj (učitelům je v čínském prostředí projevována velká úcta) a byt je provoněn mořskou rybou. Moderní vybavení se snoubí s kýčovitými výrobky, jež jsou k vidění v tržnicích. Hodina doučování začíná velmi stísněně, první hodiny jsou lehce plačtivé. Úzko je nejen Kristýnce, ale i mně. Kristýnka má vypracovat domácí úkol z češtiny – určení mluvnických kategorií u sloves –, aniž by bylo jasné, zda rozuměla mému pozdravu a otázce „Jak se máš?“. Malá Číňanka, dle čínského horoskopu Krysa – bojovná a tvrdohlavá –, bojuje ve škole s posměšky, pohrdáním a poměřováním s českými rodilými mluvčími, kteří rozumějí výkladu nové látky. Hodiny češtiny se mění v terapeutické lekce a didaktický záměr v jediné směřování: trochu Ktistýnku rozmluvit a pokusit se porozumět tomu, co potřebuje. Můj mluvní projev se začíná podobat raně mateřskému jazyku. Je omezen na jednoduchá slova a srozumitelnou výslovnost. Po nějaké době dostala má úvodní otázka „Co je nového?“ nový rozměr. Řeším, jestli mám nechat Kristýnku nadšeně mluvit s chybami a mít radost, že mluví, nebo vstupovat do jejího zaníceného vypravování a opravovat ji. Řešíme spolu, proč stejnému spolužákovi říkají jednou Františku a podruhé Fanoušku. Začínáme spolu číst Čtyřlístek. Brýle jsou prý „in“, ale bez sklíček. Nyní říká často se smíchem „Ach můj Bóže“ nebo „No neřikej“. Jednou si chtěla prohlížet fotografie rodiny a začala povídat… Skrze její vlastní zážitky a povídání o Číně bylo možné nahlédnout náznak chudoby, ze které pochází. Usměju se, když zjistím, že uklízečka jejich třípokojového bytu měla honorář vyšší než já, šiřitelka české řeči. Vše vyváží zelený čaj a časem také společnost mladší roztomilé sestřičky, která bez jakékoli pomoci – jen návštěvou české školky – již česky mluví plynule a bez přízvuku.

Tak jako se liší vzdělávací systémy jednotlivých zemí EU, liší se i jejich přístup ke vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem. Jako velmi inspirativní právě pro naše prostředí vnímáme systém, který se daří vytvářet v sousedním Sasku. A to i z toho důvodu, že výchozí situace této země je velmi podobná té naší.

Už řadu let navštěvují naše školy žáci pocházející z jiného kulturního, vzdělávacího a sociálního prostředí než žáci narození českým rodičům a vyrůstající v České republice. Jak zvládají učit se v jazyce, kterému příliš nerozumějí? Jak navazují kontakty se svými vrstevníky? Řeší náš vzdělávací systém jejich přítomnost ve školách? Odpovědi nejen na tyto otázky se pokusíme nastínit na následujících řádcích.

Skončily dvouměsíční prázdniny a opět začíná škola. Výzvy a úkoly o prázdninách zapomenuté či odsunuté se zase hlásí ke slovu. Hovoří se o krizi znalostní společnosti, rozevírají se nůžky mezi chudými a bohatými, oboje má dopad ve školství. Škola snad ze všech institucí nejlépe odráží problémy, ale i potřeby společnosti, zároveň je institucí, ve které se změny realizují velmi těžce. Někdy ku prospěchu, jindy ke škodě žáků.

Nejenom maturity, ale také závěrečné zkoušky učňů se sjednocují. Na rozdíl od společné maturity, při níž jsou studenti zkoušeni ze všeobecných předmětů, v učebních oborech se zjišťuje, do jaké míry žáci zvládli svůj obor po stránce odborné a zda mají praktické dovednosti, které od nich zaměstnavatelé očekávají. Velký rozdíl je i v tom, že sjednocení závěrečných zkoušek nezpůsobuje kontroverze a školy je začínají používat dobrovolně. Text: Zoja Franklová, foto: archiv NÚV Při zavádění jednotných zkoušek neprobíhají žádné „generálky“. Škola, která se rozhodne využít jednotné zadání, podle něj připraví své závěrečné zkoušky, žáci po jejich složení dostanou normální výuční list a zároveň certifikát, že obstáli v jednotných zkouškách. „Složit zkoušky podle jednotného zadání se vyplatí, protože absolventi mají větší prestiž u zaměstnavatelů a snadněji seženou dobrou práci,“ říká Dana Kočková z Národního ústavu pro vzdělávání, který má reformu závěrečných zkoušek na starosti. Finančně reformu podporuje Evropská unie. Přestože nová závěrečná zkouška zatím není povinná, v posledních letech se k ní připojilo kolem 80 % škol.