PANÍ UČITELKO, MY SE FAKT SNAŽÍME!

U nás doma je to tak, že vstávám o něco dřív než žena, proklopýtám temnou ložnicí a předsíní k pokoji dcer a vzbudím Terezku. Terezka začne nadšeně šramotit, že už je ráno a to je bezva, protože to začíná nový den a to bude zase dobrodružství. Tím probudí starší sestru Bětku, která poněkud nakvašeně vstane, protože je ráno a to zase bude den! Dělám, že si toho nevšímám, a jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek se budí sám a spolehlivě. Postavím vodu na čaj a jdu zjistit, jestli koupelna je tam, co večer stávala, a letmým pohledem do zrcadla kontroluji, zda děti mají toho správného otce. No, včera večer to bylo o chlup lepší, ale jistá podoba by tady ještě byla. Je to on. Terezka čurá, Vítek čeká. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Voda v konvici vaří, dělám čaj – sobě zelené jablko, dětem ranní pickwick, ženě kávu. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek čurá, Bětka čeká. Sprchuju se, pak jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Bětka čurá, Vašek čeká. Nesu kávu do ložnice a snažím se nezašlápnout kotě, co se nešikovně motá pod nohama. Oznámím, že je ráno, ale netvrdím, že to znamená bystře vstát. Vyženu holomka Vojtu z postele. Vašek čurá, Vojta čeká. Oškrábnu ještě rychle žiletkou tvář a vyženu Vítka přiložit do pece. Vojta čurá, Vašek si dělá kakao, zbytek tlupy už snídá. Žena šustí kuchyní jako bílá paní v noční košili a dělá svačiny. Takový běžný koloběh malých a větších lidí v naší domácnosti. Nasedáme s Terezkou do auta a jedeme do školy do sousední vesnice na základku. Hádáme, jestli na hroudě na poli sedí káně, nebo poštolka a po mezi přeběhl zajíc, nebo to byla paní zajícová. Pak zpátky domů a pomocí hlasitých výzev, které se často mění v nepublikovatelné výrazy, nakonec docílím toho, že se zbývající čtyři potomci dostaví otráveně do auta a my vyrazíme na pravidelný okruh. Žena nám zamává a jde si ještě lehnout. Odchází do školy později. Prokličkuju městem vstříc studijním ústavům našich dětí. Vítek a Bětka – zastávka gymnázium. Vojta a Vašek – zastávka učiliště. A já pak, s tajným přáním minimálních dopravních kolapsů, vyrážím vstříc svým každodenním pracovním úspěchům a pozorováním romantických zákoutí světa na pozadí prozaické představy odpoledních nákupů a třídních schůzek. „Děti se učí velmi dobře, děvčátka jsou tichá, kluci nezlobí a chovají se slušně.“ Jak rajská to slova učitelů na třídní schůzce, která by rodiče tak rádi slyšeli. Leč život není o snech. Realita je o poznání šedivější. „Terezka občas zapomíná na úkoly. Víte o tom?“ „Alžběta se někdy zapovídá se spolužáky během hodiny víc, než je únosné. Měli byste jí domluvit.“ „Musím vám říct, že Vítek na sebe příliš upozorňuje nevhodným chováním a dělá ze sebe třídního klauna. Dělejte s tím něco.“ „Nevím, jestli to víte, ale Vojtu občas vidíme s kamarády s cigaretou.“ „Ani vám raději nebudu říkat, co jsem slyšela od Vaška. A to prý je vaše manželka profesorka!“ Chce se mi zoufale křičet: „Ale paní učitelko, my se fakt snažíme!“