Online archiv

Romana Lisnerová, ředitelka školy v Praze Slivenci, má s provázaností předškolního a základního vzdělávání bohaté zkušenosti. Pod střechou „její“ školy totiž sídlí jak mateřinka, tak základní škola.

Vzájemná provázanost vzdělávání předškoláků a dětí školou povinných byla tématem společných setkání předškolních pedagogů a učitelů základních škol, jež v průběhu podzimu pořádal Národní institut pro další vzdělávání.

Když se loni začalo mluvit o rušení praktických škol, vyvolalo to velkou odezvu. Se speciální pedagožkou Leou Květoňovou jsem si povídala nejen o inkluzívním trendu, ale také o potřebách a bolestech rodičů dětí s postižením.

Ve školství pracuji řadu let, změn ve školství jsem zažila nepočítaně a nepatřím k lidem, kteří jedou v „zajetých kolejích“. Přizpůsobuji se a ráda se i já učím stále nové věci. Mám však pocit a bohužel i docela tvrdou zkušenost, že ať pracujete sebelépe, děti a rodiče nedají na vaše zařízení dopustit, zřizovatel je s vámi naprosto spokojen, stále to nestačí nadřízeným orgánům. Není tomu dlouho, co jsem zažila několik kontrol. Nadřazenost s přidáním křečovitých úsměvů s jakými paní inspektorky (zástupkyně ČŠI) přicházejí, aby vám daly najevo, kdo je tady vlastně pánem, dokladují, že se vlastně v tomto pohledu vůbec nic nemění. Kontroly jsou důležité a nic proti nim, jen přístup k člověku se úplně vytratil. O pochvale či povzbuzení v naší náročné práci ani nemluvě. Nejdůležitější jsou papíry, dítě až potom… Kde je ten stále proklamovaný přístup spojený s radou a pomocí? A to už se nezmiňuji o tom, jak tyto paní inspektorky pracovaly na svých mateřských školách, než se dostaly na post ČŠI. A tak se ptám: „Kdo jim vlastně pomohl na tato místa? Anebo že by stačilo si jen doplnit vzdělání?“ Kam vlastně směřujeme, když na těchto místech jsou lidé, jejichž pracovní minulost znáte, ale nikomu to nevadí, a tak budou stále psychicky ničit ředitelky i učitelky mateřských škol, aby nám dokázaly, že pravdu mají vždy a jen ony. Pokud budete ze sebe dělat hlupáka, pak máte možná šanci, ale jak dlouho se to dá vydržet? K čemu vlastně Česká školní inspekce je? Nepomáhá, neradí, povyšuje se a ještě každá paní inspektorka říká něco jiného. A tak když se snažíte vyhovět jedné, druhá vám řekne, že to máte udělat jinak. Je to prostě začarovaný kruh, vy v tom lítáte a nikdy si nejste jistá, zda máte všechno správně, přestože se celý život snažíte, aby tomu tak skutečně bylo.

Snad všichni si pamatujeme na pohádkovou otázku, kterou svěřili utrženému sluchátku Mach a Šebestová: „Haló haló, proč je koček málo?“ Dnes se dá otázka úplně otočit: „Haló haló, kde se tu to kotě vzalo?“ Páteční ráno v mateřské škole nebylo takové jako vždy. Poklidné probouzení třídy narušilo mňoukání ještě ospalých a očividně hladových koťátek. Tlačila se na okenní tabuli balkonových dveří, kam děti chodí mávat rodičům, kteří odcházejí do práce. Jedno kotě pruhované, druhé celé bílé a to třetí v černých ponožkách se zoufale doprošovalo vstupu do školky. Co budeme dělat? Můžeme uvažovat emotivně. Pustíme koťata do třídy, dáme jim mléko, později situaci vyřešíme. Můžeme reagovat reálně. Koťata musejí zůstat venku, zavoláme do kočičího útulku. Protože nic není černé nebo bílé, řešíme situaci kompromisem. Pani uklízečka v rukavicích bere koťata do papírové krabice a odnáší je do skladu hraček. Zatímco mlíčko mizí v hladových tvorečcích kosmickou rychlostí, sháníme pro ně kočičí útulek. Telefonní čísla nalezená na internetu jsou v tuto ranní hodinu nedostupná, kočky prostě i se svými ochránci ještě spí. Zkoušíme volat i do táborského psího útulku. Poradíte, co s koťaty? Odpověď ze mne dělá naprostého hlupáka. My jsme přece psí útulek. Volejte do kočičího útulku v Českých Budějovicích. Překonávám touhu po pomstě, a i když mám dopal na narážku na své IQ, pokouším se znovu dovolat na číslo kočičího útulku v Českých Budějovicích. Bingo. Ospalá paní mi za doprovodu ranní kočičí písně vysvětluje, že kočičí útulek jako takový neexistuje. Opuštěné kočky si prostě berou k sobě domů nadšené chovatelky a s láskou se o ně starají. Bohužel je tolik opuštěných kočiček, že jejich možnosti jsou vyčerpány. Zkuste prý zavolat veterináři. Ten vám poradí. Vzdávám tento boj s tím, že situaci budeme řešit sami. V tuto chvíli se již těšíme z toho, že naše kuchařka Verunka se zhlédla v pruhovaném koťátku a vezme si ho domů. Co s ostatními? Uvidíme. Náš kočičí den v mateřské škole nekončí. Děti, ti úžasní citliví človíčkové, řeší problém s námi: „Já mám koťátka moc rád, ale máme malý byt.“ „Já mít doma zvířátka nemůžu, sestřička má alergii.“ „Moje babička si to bílé s černými ponožkami možná vezme, ale musím se zeptat.“ „A proč vlastně ty koťátka tady někdo odložil?“ „Copak je to správné?“ Konec dobrý, všechno dobré. Koťátka si našla nový domov. Ujali se jich dobří lidé z naší mateřské školy. Kočičí příběh jsem ještě večer vyprávěla svým vnoučatům, Terezce a Toníčkovi. Vnučka se rozplakala: „Babičko, víš, že Ježíšek mi nemůže nadělit pod stromeček žádné zvířátko, protože je to moc drahý dárek, ale já jsem mohla mít kočičku úplně zadarmo.“ No a teď úplně vážně. Tomu veterináři jsem nevolala. Teď vím, co by mi poradil. Neodkládejte prosím koťata k mateřské škole, lepší je to u kravína. A vůbec nejlepší bude, když popřemýšlíte nad tím, jak tomu všemu předejít. Zkuste to. Děkuji.

Během zimy většina dětí prodělá několik onemocnění z nachlazení. Větší nemocnost je u dětí, které letos začaly docházet do mateřské školy. Nemoci z nachlazení jsou doprovázeny únavou, teplotou, rýmou a kašlem. Většinou je průběh onemocnění lehký, trvá několik dní. Někdy dojde ke komplikaci a nemoc se pak protáhne na 2–3 týdny. Často lze těmto komplikacím předejít důsledným dodržením léčebného režimu u dítěte. Nemocné dítě patří do postele, zejména v období zvýšené teploty a únavy. Nemocnému zajistíme dostatek tekutin, lehkou stravu. Do jídla dítě nenutíme, tekutiny však důrazně nabízíme. Nepřetápíme místnost, často větráme. Vhodné je dítěti číst, povídat si s ním. Dítě ponecháváme v domácím prostředí po dobu zvýšené tělesné teploty a ještě dva dny po překonání teploty. Dobu vycházek postupně prodlužujeme. Známkou uzdravování se je návrat chuti k jídlu, dobrá výkonnost, nálada na hraní. Většina nemocí z nachlazení je doprovázena zvýšením teploty nad 38 °C. V tomto případě teplota není nemocí, ale příznakem nemoci. Proto teplotu do 38 °C není nutné snižovat podáváním léků proti teplotě. Při teplotě okolo 38,5 °C se může použít ochlazování vlažnou sprchou, vlažnou koupelí. Pokud po tomto ošetření teplota dále stoupá, je čas na podání léku proti zvýšené teplotě. Dalším častým příznakem nemoci z nachlazení je rýma, proto dítě často vybízíme ke smrkání. Pokud ještě smrkat neumí, používáme nosní odsávačku. K ošetření nosní sliznice jsou vhodné spreje z minerálek a mořské vody. Při spánku volíme zvýšenou polohu hrudníku, nepřetápíme místnosti. Děti, které jsou silněji zahleněné, často hleny polykají a pak může dojít ke zvracení napolykaných hlenů. Častým průvodcem rýmy je i kašel. Po překonání akutního stavu nastává období úzdravy-rekonvalescence. Tato doba má být minimálně stejně dlouhá jako doba léčby. Vyhýbáme se prostředí, kde jsou nemocní, nedáváme dítě předčasně zpět do mateřské školy. Recept na léčivou polévku při nachlazení – do vývaru nebo vody přidáme na drobno nakrájenou cibuli, brambory, kmín. Během vaření si připravíme naškrábaný česnek a majoránku, které přidáme až ke konci vaření, když už jsou brambory měkké. Do polévky můžeme přidat nasucho opražený chléb nebo rohlík. Projekt Zdravý životní styl nabízí rodičům předškolních dětí zdarma odborné přednášky a rady přímo v mateřských školách. Dále nabízí rodičům písemné odpovědi na konkrétní problémy při výchově předškolních dětí. Své dotazy posílejte na: www.zdravyzivotnistyl-zatec.cz. Projekt realizuje Občanské sdružení Vzdělávací centrum Podkrušnohoří Žatec.