Nehrozí vám únava ze soucitu?

Koupit na e‑shopu

Tomuto problému se ve své knize Únava ze soucitu podrobně věnuje německá psycholožka Angelika Rohwetter. Jak napovídá podtitul knihy, chce v ní všem pracovníkům v pomáhajících profesích dát návod, jak se únavě ze soucitu vyhnout a případně se s ní úspěšně vypořádat. Kromě teoretických poznatků tak předkládá i praktické metody, techniky a řešení ověřené vlastní dlouholetou praxí.

Únava ze soucitu (compassion fatigue) je vymizení popudu pomáhat, podporovat nebo jakkoli přivodit úlevu. Terapeut není schopen se vcítit do utrpení svých klientů, místo toho začíná jejich potíže zlehčovat a zažívá pocity netrpělivosti, nudy, stresu a přetěžování. Velmi často postihuje ty, kteří nemohou vycházet z předpokladu, že jejich práce s klientem bude nakonec úspěšná. Zejména tedy lékařské terapeuty na onkologii, terapeuty pracují se starými či depresivními lidmi nebo s osobami trpícími závislostí. Kniha je tedy primárně určena psychologům, psychologickým a lékařským terapeutům, sociálním a pedagogickým pracovníkům, kteří jsou ve své práci odkázáni na to, aby si zachovávali soucit se svou klientelou, a to i tehdy, když žádné pozitivní změny očekávat nelze.

Cílem první, teoretické části knihy je porozumění problému únavy ze soucitu, jeho přijetí a vybudování pocitu, že je dobré o tomto problému hovořit a uvědomit si jej. Autorka vymezuje, v čem se tento jev liší od vyhoření, deprese a sekundární traumatizace, a nabízí způsoby, jak s takovou únavou pracovat. Dívá se na problém například z pohledu terapie stavů ega a popisuje, co znamená, když je pomáhající jedinec zraněný nebo bezmocný. Teoretické poznatky jsou doplňovány názornými kazuistikami a také množstvím autodiagnostických pracovních listů a praktických cvičení.

Druhá část knihy obsahuje praktické metody a cvičení, jak s únavou ze soucitu bojovat. Klasické otázky s psychodynamickým pozadím by vám měly dopomoci k tomu, abyste přišli na kloub svým osobním motivům. Cvičení všímavosti, jógová cvičení a myšlenky zaměřené ke splnění přání mají posloužit k tomu, abyste si dokázali konstruktivně uspořádat práci a posílit vyváženost mezi životem a prací.

Ve třetí části se autorka zaměřuje na to, jak se únavě ze soucitu vyhnout přímo při práci s klienty, a to tím, že do terapeutického procesu vnesete nové nápady, metody a techniky.

Knihu pak uzavírá stručný souhrn nejdůležitějších pravidel pro boj s únavou ze soucitu a taká obsáhlá bibliografie.

S knihou lze pracovat samostatně i ve skupinách, například při kolegiální intervizi nebo v pracovních týmech institucí. Únava ze soucitu totiž nemusí být individuálním jevem a může postihnout celý tým – nebo část týmu.

Z německého originálu Wege aus der Mitgefühlsmüdigkeit přeložila Kateřina Prešlová.

Angelika Rohwetter je psycholožka specializující se tělovou terapii, práci se staršími lidmi a traumaterapii. Pracuje ve vlastní praxi v Brémách a je autorkou řady publikací.

Ukázka:

1.3 Konec únavy ze soucitu

Většina psychoterapeutů má vysoké nároky na svou výdrž, co se týče obzvlášť postižených pacientů. Možná začnou být netrpěliví, protože se nedostavuje žádná změna, což občas vede k pocitům viny, pochybnostem o vlastních kompetencích a zvýšenému úsilí. Přehlížejí, že k léčbě nevyhnutelně patří i vůle pacienta. Mnozí lidé jsou natolik identifi kovaní se svým utrpením, že si jiný život nedokážou představit. Ve své knize Versöhnung (Rohwetter, 2017) jsem podrobně popsala, jaké výhody může přinášet setrvávání v pozici oběti. Terapeut, který tuto pozici zpochybňuje tím, že se například snaží vyzvednout pacientův podíl na konfliktu, se stává pachatelem a naráží na mohutný odpor. Tak tomu bylo u kolegyně v následujícím případu.

Příklad

Čeho je moc, toho je příliš

Psychoterapeutka paní N. několik let pracovala s pacientkou Tanjou R., které bylo na začátku léčby třicet let. Tanja trpěla depresemi, agresivně naříkala a oháněla se výčitkami. Pro terapeutku bylo dlouhou dobu obtížné mít tuto pacientku ráda. Celé její utrpení se vyjevilo až postupem času: Vyrůstala v citově chladné rodině a řadu let ji sexuálně zneužíval matčin bratr. Tanja byla zdravotní sestra. Měla ráda svou práci, ráda ji vykonávala a pacienti měli rádi ji. Tanja byla – mimo přímý kontakt s pacienty – nevrlá, lenivá, přehnaně náladová a přemoudřelá osoba. Na úspěšnou léčbu samozřejmě nestačilo ani těch sto sezení, jejichž poskytnutí směrnice umožňovaly. Čekací doba mezi dvěma obdobími, na něž má pacient nárok, terapeutka překonala tím, že nabídla Tanje sezení po 14 dnech za mírný poplatek. To se stalo dvakrát, takže Tanja celkem získala asi deset let terapeutické pomoci.

Tanjiným problémem na úrovni příznaků byly potíže na pracovišti. Několikrát jí udělili napomenutí, jednou dokonce formální. Svou práci (mimo nemocniční pokoje) údajně odváděla nedbale, až špatně, byla nekolegiální, když ji druzí o něco požádali, a vůči nadřízeným vystupovala odměřeně. Důsledkem bylo, že Tanja musela několikrát změnit působiště, a jednou dokonce dostala výpověď.

Po další změně pracoviště začala být terapeutka lehce netrpělivá. Rozhodla se, že Tanje bude pomáhat cíleně. Při skupinové terapii stále znovu pracovaly na konfliktních situacích, které Tanja zažívala na klinice. Paní N. s ní prostřednictvím hraní rolí nacvičovala alternativní chování, pracovala s vnitřním dítětem pacientky, což se Tanje velmi zamlouvalo. Tanja vyprávěla, že se jí na novém místě na klinice daří stále lépe.

Asi po půl roce proběhl u Tanji na oddělení obvyklý pohovor zaměstnanců s nadřízenými. Skupina Tanju vyzvala, aby donesla protokol ze schůzky na další terapeutické setkání skupiny. Očekávala, že ji za její angažovanost pochválí. Když Tanja neprojevila ochotu protokol přečíst nahlas, převzala text další z účastnic. Stálo tam, že Tanja S. odvádí svou práci nedbale, až špatně, je nekolegiální, když ji ostatní o něco požádají. Vůči nadřízeným se chová odměřeně. K těmto námitkám se nevyjádřila, pohovor proběhl velmi jednostranně.

Terapeutka paní N. cítila, jak v ní narůstá zloba, možná přímo vztek, zejména když pacientka začala obviňovat své nadřízené.

Paní N. předložila tento případ v supervizní skupině. Kolegové byli rychle a jednoznačně toho názoru, že Tanjinu terapii je zapotřebí okamžitě ukončit. Podle úlevy, která se dostavila, terapeutka poznala, jak moc prací s touto pacientkou trpěla a že její soucit již dávno vyprchal.

Jak do terapie vnést téma životních hodnot a jak s nimi spolu s klientem pracovat vám prozradí klinická psycholožka Jenna LeJeune v knize Životní hodnoty v terapii. Vychází z terapie přijetí a odhodlání (acceptance and commitment therapy, zkr. ACT) a kontextuální behaviorální vědy (CBS).

I v tomto případě, stejně jako u drogově závislého Michaila, končí soucit pomocníka, resp. pomocníků, v okamžiku obzvlášť hluboké krize klienta. Ochota nadále pomáhat jako by byla náhle vyčerpaná. Je to dost udivující jev. Podpora je nedostatečná a k jejímu ukončení zjevně neexistují opodstatněné důvody. V kapitole 5 se k podobným případům vrátím. Jistě že taková pomoc musí, a může, být nekonečná jen ve výjimečných případech, například u osob vyžadujících trvalou péči. Rychle nám dochází, že tato situace je nadmíru stresující: Pomocníci zpravidla počítají s tím, že jejich podpora jednou bude nadbytečná, že potřebný člověk se jednou osamostatní a že k tomu dojde v dohledné době. Platí to u každé psychoterapie, u péče na pohotovosti v nemocnici, u poručnictví dětí a mladistvých, u klientů advokátních kanceláří, sociálních pedagogů, žáků a jiných lidí vyžadujících pomoc. V tomto vztahu pomocník-klient je požadavek soucitu limitován povahou věci. Zpravidla trvá tak dlouho, dokud jej (profesionální) vztah vyžaduje. Ani v jednom z výše uvedených případů se úspěch (očekávaná změna, uzdravení) nedostavil. Byl zde ovšem očekáván, na rozdíl například od trvalé péče, kde je situace jiná. Pokud v delším časovém horizontu nedojde k naplnění tohoto očekávání, nebo se tak stane jen v malé míře, soucit vymizí.

1.4 Diferenciální diagnostika aneb Co únava ze soucitu není

Pojem únavy ze soucitu nebo compassion fatigue je v německém psychologickém výzkumu spíše adoptivním dítětem. V novějších humanistických formách, kam patří metody založené na všímavosti či buddhistická psychoterapie, nehraje téměř žádnou roli. Velice často je i zde únava ze soucitu zaměňována se sekundární traumatizací, případně je s ní ztotožňována. Proto tato diagnóza nemá šanci vstoupit do přehledu diagnóz. Já únavu ze soucitu v její vyhraněné podobě považuji za psychickou poruchu odpovídající nemoci, jak ji popisuje zákoník o sociálním zabezpečení, svazek 5, tedy za psychické onemocnění vyžadující terapii, které by mělo být začleněno do Mezinárodní klasifikace nemocí, MKN-10, diagnózy F. Schopnost zvládat všední úkony a především vykonávat povolání může být značně snížena, míra a vyhraněnost subjektivního utrpení jsou mnohdy enormní. Na rozdíl od sekundární traumatizace jsou příčiny únavy ze soucitu méně dramatické či spektakulární, je to reakce na zcela běžné lidské utrpení, které se donekonečna opakuje.

Nejprve popíšu klinické obrazy s podobnými symptomy, abych dospěla k jasné a vymezující konfrontaci (viz tab. 1.1). Občas je nechuť k práci docela normální. Pokud se však vyskytuje častěji a projevuje se výrazněji, stává se symptomem, který je zapotřebí brát vážně. Abychom přesně určili, co za tímto příznakem stojí, je nutná následující diferenciace: vyhoření, deprese a sekundární traumatizace. Následně můžete povahu svého základního problému zjistit v pracovním listu 2.

***

Knihu Únava ze soucitu můžete zakoupit na našem e-shopu.