Strategie a postupy v sociální práci

Koupit na e‑shopu

Kniha Strategie a postupy v sociální práci je dílem autorského kolektivu pod vedením docenta Oldřicha Matouška a vychází z poznatků výzkumu „Profesionalizace sociální práce“, který probíhal v letech 2018-2021. Jde tedy o publikaci nanejvýš aktuální.

Kniha přináší ucelený přehled oborových přístupů užívaných v současné sociální práci. Jejich praktická aplikace je pak dokumentována na názorných kazuistikách, jednotlivá hesla jsou logicky členěna do tematických oddílů:

• Komunikace
• Hodnocení situace a potřeb podle cílových skupin
• Hodnocení fungování podle životních sfér
• Intervence
• Systémové strategie a multidisciplinární spolupráce 
• Organizační a manažerský kontext

Jedinečnost publikace spočívá i v rozsáhlé autorské základně, díky níž se na jednom místě potkávají texty předních teoretiků i praktiků sociální práce, čímž vzniká původní dílo na rozhraní teorie a praxe.

Použité členění strategií a postupů používaných v sociální práci chce korespondovat s přehledem faktických činností českých sociálních pracovníků, který vzešel z výše uvedeného výzkumu. Kniha je proto určena jak akademikům a výzkumníkům, tak praktikům i studentům a navzdory své odbornosti se stále jedná o čtivé dílo s velkým zastoupením kazuistik. 

Doc. PhDr. Oldřich Matoušek učil na katedře sociální práce FF UK v Praze. Věnoval se praxi klinického psychologa a psychoterapeuta. Je autorem řady odborných publikací, v posledních letech zejména z oblasti sociální práce.
PhDr. Kateřina Šámalová, Ph.D., působí jako vedoucí Katedry sociální práce FF UK, kde vyučuje sociální právo, sociální politiku a sociální správu. Je garantem předmětu Lidská práva v kontextu sociální práce.
PhDr. Jaroslava Šťastná, Ph.D., působí jako odborná asistentka na Katedře sociální práce FFUK. Přednáší též vybranou problematiku oboru sociální práce na ETF UK.
PhDr. Petr Vojtíšek, Ph.D., působí jako odborný asistent na Katedře sociální práce FFUK.

Ukázka:

Komunikace rodiny a s rodinou

Oldřich Matoušek

Smyslem komunikace je obecně zajištění kooperace v jakýchkoli vztazích; v blízkých vztazích je to posilování dlouhodobých vazeb. Komunikovat se dá nejen „na vzdálenost“, ale také dotykem. Pro orientaci v komunikaci jsou často důležitější než obsahy neverbální aspekty komunikace (mimika, gesta) a také aspekty paraverbální (způsob řeči).

Způsob komunikace podmiňují následující kontexty: osobní vlastnosti komunikujících (některé podporují dobrou vazbu mezi lidmi, jiné ji naopak narušují), celková bilance komunikujícího ve vztahu s komunikačním partnerem i jeho záměry týkající se budoucnosti vztahu s ním. Lidé, kteří prožívají v blízkém vztahu stres, mohou mít dobré komunikační dovednosti, jen je mají „zablokované“ tím, jak se při komunikaci s protějškem cítí, a generalizovaným poklesem chuti pečovat o vztah s ním. Naopak lidé s dobrým vztahem k partnerovi vycítí partnerovu nepohodu a upravují komunikaci s ním tak, aby vztah nepoškodili (Carrol, Knapp, Holman, 2005). Z těchto výsledků empirických výzkumů vyplývá, že komunikace je sice oblast, kde je patrná kvalita vztahu, nejde však jednoduše předpokládat, že kvalitu vztahu jde ovlivnit pouze změnou stylu komunikace.

Mohlo by vás zajímat
Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

Každá rodina má svůj komunikační styl. V literatuře najdeme řadu znaků „zdravé“ nebo pozitivní komunikace, které budou dále stručně charakterizovány (Vybíral, 2005; Satirová, 1994; Watzlawick et al.; 2011; Berne 2011; Gottman et al.,1998).

Pokud jde o role komunikujících, zásadní je, aby jim byly potvrzovány atributy identity, které jsou pro ně důležité, jinými slovy jejich definice sebe, což v rodině znamená, že dospělý je respektován jako partner a rodič, dítě je přijímáno jako chtěné a jsou na ně kladeny věku přiměřené požadavky. Opakem tohoto potvrzování je znevažování, vyhrožování, generalizovaná kritika, útočná sebeobrana, nadávky, provokování a také odmítání komunikace.

Má-li být komunikace vnímána jako užitečná, je třeba, aby se komunikující jednak vyjadřovali jasně, a aby navíc sdíleli významy slov i významy „mimo slovního“ chování. Vyjadřování jasné a jednoznačné musí být kongruentní, tzn. že slova a chování nejsou mezi sebou v rozporu a v rozporu nejsou ani obsahy komunikací o stejném tématu, které probíhají v různých situacích. Opakem je nesrozumitelné vyjadřování, případně vyjadřování bez ohledu na kontext, který by umožnil pochopení zprávy, i vyjadřování radikálně měněné podle okamžitého situačního kontextu.

Komunikace je vždy tematická. Téma je během komunikace navrženo, rozvinuto, zpracováno a ukončeno. Má-li proces komunikace běžet dobře, musejí mít účastníci zájem na sdílení tématu a musejí zohledňovat potřebu participace ostatních zúčastněných. Pokud to nedělají, např. vedou nekonečné monology nebo skáčou jiným do řeči, hladkou komunikaci tím kazí.

Komunikace je kolektivní výtvor, do kterého jednotliví komunikující přispívají; proporci účasti jednotlivce však nejde mechanicky normovat. Nicméně je na pováženou, když někdo dlouze mlčí nebo naopak stále mluví, či dokonce mluví za ostatní.

Emocionální stránka komunikace je její další důležitý aspekt. V pozitivní komunikaci nemohou převládat negativní emoce. Je pozoruhodné, že samotné vyjádření zlosti nepredikuje negativní bilanci ve vztahu mezi dospělými členy rodiny (Gottman et al., 1998). K negativním emocím patří vedle zlosti i zoufalství, roztrpčenost a strach. Tyto emoční stavy, pokud dlouhodobě určují komunikační atmosféru rodiny, účastníky komunikace deptají. V pozitivní komunikaci bývá naopak přítomný humor, ne však humor, který by někoho urážel.

Mohlo by vás také zajímat
Komunikace v pomáhajících profesích

Stojí za připomenutí, že ve vrstvách společnosti, z nichž pochází klientela sociálních pracovníků, může být tolerance k negativním emočním projevům nastavena jinak než ve společenské vrstvě, k níž patří sociální pracovník. Takže je důležité si ověřovat, jak je komunikace vnímána jejími účastníky, např. formou tzv. cirkulárních otázek (Kim Berg, 1994). Když má pracovník podezření, že někdo by se mohl cítit způsobem komunikace poškozován, může se zeptat: Jak se cítíte, když o vás váš manžel říká, že…? Jak byste se cítila, kdyby o vás váš manžel řekl pravý opak toho, co právě řekl…? Kdyby o tom samém, o čem teď mluví váš manžel, mluvil nějaký váš známý, který vás zná, co by asi řekl?

Dobrá komunikace je flexibilní, její forma i obsah reagují na situaci; účastníci se přitom mohou dostávat i do „metapozice“ a z ní komentovat směřování komunikace, mohou si dovolit variace v rolích i výměnu obvyklých rolí. Opakem jsou předpověditelné rigidní scénáře (Berneovy „hry“; viz Berne, 2011), v nichž účastníci působí jako zajatci trvale přidělených rolí. Pracovník může i zkoušku změněné komunikační role navrhnout, a tím otestovat schopnost jednoho člena rodiny nahlédnout na potřeby jiných členů rodiny. Např. výzvou: Co byste řekl o minulé neděli, kdybyste byl svým synem? Co byste řekl, kdybyste byl svou manželkou?

Pokud se komunikující dostanou do sporu, bývá v blízkých vztazích dobrým řešením kompromis nebo prosté upuštění od sporu, když se zdá neřešitelný. Řešení sporu indikuje funkčnost vztahu. Spory se řeší ve spokojených párech tzv. deeskalačními strategiemi, jejichž důležitou součástí je uznání názorových rozdílů (Gottman et al., 1998). Když spor skončí dlouhým obdobím „tiché domácnosti“, nebo dokonce násilím, je zřejmé, že účastníci komunikace buď nemají schopnost řešení hledat, nebo ji mají, ale z nějakého důvodu ji nechtějí uplatnit. Pracovník by se měl vyhnout takovému vývoji situace, kdy se před ním spor otevře, eskaluje a není možné jeho průběh regulovat.

Spojitost mezi určitým typem komunikace a určitými typy rodinných problémů je nasnadě. Tzv. mnohoproblémové rodiny mají problémy i v oblasti komunikace. Vyskytuje se v ní jak mnoho útoků, tak razantních defenzivních reakcí i ignorování zjevných signálů stavu zoufalství, což je obecně popisováno jako vzájemné odcizení, „ztráta spojení“ (Madsen, 1999) či „klima beznaděje“ (Sharlin, Shamai, 2000), kterým se při delším kontaktu s rodinou může nakazit i pomáhající pracovník.

Komunikace profesionála s rodinou je vedena buď s dospělými (obvykle zastávajícími roli rodičů), nebo s celou rodinou.

V úvodních fázích kontaktu s rodinou se po seznamovacím úvodu doporučuje používání metodických vodítek, např. metodiky hodnocení rodiny tam, kde již něco signalizuje vážné obtíže ve fungování rodiny. Nebo schéma rodičovského plánu pro manželské dvojice před rozvodem, což bývá užitečné u většiny rozvádějících se rodičů. Nicméně vždy je vhodné, aby před položením připravených otázek pracovník navázal s dospělými kontakt méně formálním způsobem. Schéma by nemělo dominovat procesu komunikace, mělo by zůstat v poloze užitečné pomůcky, s níž mohou jak pracovník, tak dospělí zacházet podle potřeb rodiny.

Při komunikaci s dospělými je důležité jim oběma dávat stejný prostor k vyjádření. Pokud se vynořují témata, která by mohla rodinné vazby ohrožovat (nevěra, domácí násilí, závislost na alkoholu, vážné poruchy duševního zdraví apod.), není vhodné k nim okamžitě zaujímat stanovisko, protože může, ale nemusí jít o účelové konstrukce. Pouze v situaci, kdy je evidentní, že je někdo v rodině ohrožen, je vhodné zdroj ohrožení individuálně probrat s každým dospělým zvlášť a vyvodit potřebné další kroky. Také ke stížnostem na partnerovo chování či fungování je vhodné zachovat rezervovaný postoj, protože pracovníka nevyhnutelně manévrují do role arbitra, který se má přiklonit na jednu stranu.

Mohlo by vás také zajímat
Stárnutí, paliativní péče a prožívání zármutku u osob s mentálním postižením

Ohnisko pozornosti se má co nejdříve přesouvat od problémů, jimiž se dospělí zaměstnávají, k řešením těchto problémů. Je vhodné zjistit, zda aktuální problémy byly už někdy v minulosti řešeny, s kým a s jakým výsledkem. Pokud v minulosti došlo k významnému zlepšení, jeho okolnosti mohou představovat vodítko i v současnosti. Při probírání problémů se má pracovník cíleně zajímat o „výjimky“, tedy o události, které se vymykají z kategorie problémů (Kim-Berg, 1994). U těchto výjimek je také vhodné zjišťovat okolnosti a případnou možnost je ze strany dospělých aktivně znovu navodit. Takové informace potom pomáhají při formulaci cílů podpory rodiny.

Komunikace s celou rodinou je využívána v rodinné terapii. Sociální pracovník, i když ji nedělá, také někdy komunikuje se všemi členy rodiny, např. s těmi, kteří jsou přítomni v domácnosti během jeho šetření, nebo ho navštíví na jeho pracovišti; výjimečně může dojít ke kontaktu s rodinou i mimo tato dvě prostředí, např. v prostoru mezi domy na sídlišti. U problémových rodin hrozí, že v těchto situacích budou dospělými chaoticky navozována různá témata, a to před dětmi, kterým nemusí být konfrontační atmosféra příjemná, a navíc mohou pro ně být některá z těchto témat nevhodná. Mnohoproblémové rodiny mívají obtíž s udržováním hranice mezi záležitostmi dospělých a záležitostmi dětí. To klade před sociálního pracovníka nárok na strukturování komunikace. Vhodným postupem je úvodní domluva s rodinou vymezující témata, jichž se bude komunikace celé rodiny týkat, a hlídání toho, aby debata nezabíhala jinam – tím může přiměřenou mezigenerační hranici pracovník posilovat. Probírání témat nevhodných pro děti může pracovník přesunout na jinou dobu a navrhnout pro takovou debatu vhodnou konstelaci účastníků.

Při sociální práci s rodinami se běžně používá termín nespolupracující rodina k označení rodin, s nimiž se nepovedlo navázat kontakt, resp. s nimiž kontakt nepřináší z hlediska pracovníků očekávané výsledky. Příčin může být mnoho. Rodina může být apriori neochotná ke kontaktu s kýmkoli, kdo by do ní mohl zasahovat (přitom nemusí rozlišovat mezi státní a nestátní organizací a považuje všechny za součást jednoho „systému“). Rodina může být v kontaktu s několika odborníky/organizacemi, kteří mezi sebou nespolupracují, takže to, co vyžaduje jeden subjekt, nemusí jiný hodnotit jako potřebné. Někomu v rodině může osobně vadit něco z toho, co je navrhováno (např. účast prarodičů na případové konferenci), a získá pro svůj postoj jiné členy rodiny. Pokud má rodina zkušenost s mocenským zásahem typu odebrání dítěte nebo uložení dohledu, může očekávat ze svého pohledu další nepříznivé mocenské zásahy. Nebo má zkušenost, že dlouhodobá spolupráce s pomáhajícími profesionály k ničemu nevedla. Členové rodiny mohou vnímat své aktuální problémy diametrálně odlišně od toho, jak je vnímá pracovník. Rodině v některých případech nejsou jasné kompetence pracovníka/organizace a neví, co si od spolupráce má slibovat. Vyjasňování překážek spolupráce je proto důležitou součástí iniciální fáze kontaktu s rodinou.

Kazuistika

Božena je matkou pěti dětí, které má se čtyřmi muži. Žije se všemi svými dětmi ve třípokojovém bytě, ve kterém ještě obývá jeden pokoj muž, s nímž má Božena nejmladší dvouletou dceru. Tento muž má v současnosti jinou partnerku, kterou si do „svého“ pokoje vodí, i když dispoziční právo k bytu má pouze Božena.

Sociální pracovnice OSPOD při šetření v rodině zjistila, že byt je v nepořádku, děti se stravují nepravidelně, nemají stálé místo na přípravu do školy. V bytě je jen jeden stůl se třemi židlemi. Nejstarší dítě, šestnáctiletá dcera, pravděpodobně experimentuje s drogami a její docházka do učňovské školy je nepravidelná, omlouvaná matkou kvůli „nevolnostem“. Božena má základní vzdělání, v současnosti nepracuje, zdrojem jejího příjmu jsou dávky. Žádný z otců neplatí na své dítě výživné. Jeden z otců není v rodném listě nyní osmiletého chlapce uveden.

Božena cítí jako hlavní problém své rodiny nedostatek financí. Má dva dluhy, splácí menší z nich, kvůli druhému jí hrozí exekuce. Občas jí věnuje menší obnos a nějaké potraviny dědeček jednoho z dětí, který bydlí poblíž, ten také menší děti někdy hlídá.

Sociální pracovnice vidí jako prioritu zajištění základní péče o děti včetně jejich přiměřené výživy a zdravotní péče, a také zajištění jejich vzdělávání. Pokud jde o ostatní problémy, odkázala Boženu na jiné organizace. Ve věci péče o děti sestavila s pasivní účastí Boženy seznam kroků, které je nutné udělat. Tyto kroky zahrnovaly návštěvu odborníků (alergologie, logopedie, adiktologie, pedagogicko- -psychologická poradna, občanská poradna).

Při dalším kontaktu po dvou týdnech od prvního šetření sociální pracovnice zjistila, že se Božena na vyšetření u doporučených odborníků s jednou výjimkou neobjednala. Zdůvodnila to tím, že neberou telefon. Nicméně s pomocí dědečka navštívila občanskou poradnu, kde dostala užitečné rady k řešení své finanční situace. Stav domácnosti se změnil jen v tom, že na kuchyňské lince bylo méně použitého nádobí. Sociální pracovnice tedy v přítomnosti Boženy zavolala do příslušných ordinací sama a dostala termíny vyšetření na dobu za několik týdnů až měsíců. Neprojednala však s Boženou, kdo bude u ostatních dětí, když Božena pojede s jedním dítětem na vyšetření do vzdáleného krajského města. Jediný dostupný „hlídač“, výše zmíněný dědeček, pracuje v továrně na směny. Rytmus střídání jeho směn Božena na potřebnou dobu dopředu neznala.

Úvodní kontakty pracovnice s klientkou ukazují, že obě strany nejsou sladěné v definici cílů a cest k nim, komunikace mezi nimi je zatím nedostatečná.

Knihu Strategie a postupy v sociální práci koupíte na našem e-shopu.