Měsíce prázdna

Knihu Deprese a jak ji zvládat můžete koupit na našem e-shopu.

„Ještě je tma. Nespím. Co mě zase dneska čeká? Nekonečné množství nezáživných úkonů… Jenom si to představím a už se cítím unavený. Nejraději bych ten den prospal, ale ani spát nemůžu. Zase nesmyslné požadavky ženy, šéfa, dětí a kolegů. Nemám na to sílu ani chuť. Minuty se vlečou, měl bych vstát, ale cítím, že jsem malátný. Nechce se mi hýbat rukou ani se převalit na bok. Cítím, jak nic nemůžu.“ Přesto se Standa vypotácí z postele. Nekonečné řady chmurných myšlenek pochodují hlavou. „Vypadám hrozně,“ kouká do zrcadla. „Měl bych začít cvičit a přestat se tolik krmit. Co mám všechno dneska stihnout? Ani si to nepamatuji. Ale když budu otrávený předem, bude to ještě horší. Nechci být otrávený, nechci už ty myšlenky! Nejde je zastavit! Stojí to za starou belu!“

Něco se se Standou děje. Už třetí rok se cítí mizerně. Nic ho nebaví, netěší, nemá pocit žádné energie, drive mu chybí. Cítí se jako mátoha. Je unavený, ale přesto nemůže moc spát. Často se probouzí ještě před úsvitem, převaluje se na lůžku a trápí se chmurnými představami. Ztratil radost. Má pocit prázdna. Prázdna trvajícího měsíce bez přestávky. Často přežene zlostnou reakci, když na něj někdo naléhá. „Ale lidé naléhají každý den. Něco chtějí, na co nemám dost sil.“ Začalo to propuštěním z práce. Byl tam pět let – od ukončení školy. Velmi se snažil a vedl si dobře. Když se začalo propouštět, věřil, že on to nebude. Přece si ho všichni chválili. Celý rok se propouštělo a jemu přibývalo práce. Musel zvládat agendu za dva lidi. Přesto po roce přišel na řadu. Bylo to velké zklamání. Vydal ze sebe to nejlepší, a přece jím pohrdli. Něco se v něm zlomilo. Postupně zjišťoval, že se nedokáže těšit z věcí jako předtím. Jako by v roční dřině vyčerpal veškerou svoji energii. Během dvou měsíců sehnal nové místo. Sice o něco méně placené než předešlé, ale stabilnější. Energie se mu však již nevrátila. Standa má dojem, jako by se životem jen plížil. Propadá často pocitům zoufalství a beznaděje. Úplně si přestal věřit. Nemá chuť s nikým mluvit. Nic ho netěší, ani děti, a žena už vůbec ne – ta ho jen neustále kritizuje, hlavně od té doby, co přestal mít zájem o sex. Přitom předtím mu vyčítala, že má chuť na sex příliš často. Podobně ho přestali bavit jeho koníčky. Přestal sportovat, chodit za kulturou, jen se bezmyšlenkovitě dívá na televizi – ani ta mu však nic moc neříká.

K tématu deprese by vás dále mohlo zajímat: Zítra je bohužel taky den.

Klinickou depresí trpěli i významné osobnosti, jako byl Michelangelo, Goethe, Lincoln, Andersen, Darwin, Byron, van Gogh, Poe, Tolstoj, Whitman, Churchill, Hemingway, Warhol, Styron. Deprese není lenost, která by šla překonat přáním nebo vypětím vůle. Lidé prožívající klinickou depresi se prostě nemohou „vzchopit“, „dát dohromady“ nebo „zatnout zuby“, jak jim někdy okolí radí. To proto, že na to mají málo energie. Bez léčby mohou příznaky deprese trvat měsíce i léta. Dobrá léčba však může pomoci více než 80 % lidí trpících depresí. Můžeme odlišit:

• Mírnou depresi, kdy je postižený schopen chodit do práce a fungovat v každodenním životě, jen mu všechno jde hůře a pomaleji, věci ho přestávají těšit, vyhýbá se přátelům a uzavírá se do sebe. Léčba je zde zpravidla ambulantní a postižený může chodit do práce.
• Při středně těžké depresi už zpravidla není možné pracovat a i domácí činnosti jdou těžce. Většinu času je postižený nešťastný, zpomalený nebo nadměrně napjatý, nedokáže se už soustředit na noviny ani na televizi, ztrácí zájem o sexuální život, izoluje se od lidí. Cítí nedostatek energie a zpravidla se za vše obviňuje. Léčba probíhá v pracovní neschopnosti, vhodná je docházka do denního sanatoria, v případě sebevražedných myšlenek je vhodná hospitalizace.
• Při těžké depresi už postižený není schopen starat se ani sám o sebe, má tendenci ležet v posteli a veškerý čas trávit v sebevýčitkách. Je buď výrazně zpomalený v pohybech, mluvě i myšlení, nebo naopak výrazně agitovaný, plný neklidu, který ho popohání z místa na místo. Porucha nálady je hluboká, téměř neovlivnitelná vnějšími impulzy. Praktickou činnost již pacient nevykonává, nemá na ni energii a ztratil pocit smysluplnosti jakékoliv aktivity. Často myslí na sebevraždu, ale tyto myšlenky se objevují i při mírné nebo střední depresi. Léčba těžké deprese probíhá vždy v rámci hospitalizace.
• Nejvážnější formou těžké deprese je melancholie. Celý den postiženého je zahalen hluboce pronikajícím smutkem, úplnou beznadějí, zoufalstvím. Někdy k tomu přistupuje nevýslovná úzkost nebo strach. Utrpení je tak obrovské, že postižený je často přesvědčen, že jedině smrt ho může vykoupit. Při prohloubení do vzácnější psychotické varianty se objevují bludy (nevývratná nepravdivá přesvědčení), většinou mikromanické („jsem největší hříšník na světě, zničil jsem celou rodinu, přivedl ji na mizinu, zavinil jsem válku ve světě, nemám právo na jídlo, ani moje rodina ne, popraví mě a také moje děti budou popraveny“), hypochondrické („nemám plíce, žaludek mám propálený kyselinou, zkameněla mi játra, jsem umrzlý apod.“), někdy vztahovačné („lékaři jsou proti mně, dávají mi jedy místo léků, aby mě potrestali; za trest mě budou nutit, abych pitval mrtvoly“). Podle Vondráčka (Magické a fantastické v psychiatrii, 1972) lidé trpící melancholií sehráli svoji úlohu v historii lidstva. Mnohé čarodějnice, které se přiznaly ke styku s ďáblem ještě před mučením, byly asi melancholické, podobně jako někteří velcí kajícníci a kajícnice.

Mýty a předsudky o depresi

Mezi lidmi koluje mnoho falešných a často zraňujících předsudků o depresi. Zde uvádíme některé z nich a v kontrastu s nimi reálná fakta:

• Postižený může zapnout vůli a „dát se dohromady nebo se vzchopit“. Většina lidi trpících depresí se o to opakovaně bezvýsledně pokouší. Není to možné. Příbuzní nebo přátelé, kteří takto naléhají na depresivního člověka, mu vyloženě škodí, protože v něm vyvolávají další pocity viny, kterých už tak má dost.
• Diagnóza deprese znamená, že jste slabí, neschopní nebo mentálně méněcenní. To je hrubý omyl. Je to nálepka, kterou si někdy depresivní lidé dávají sami sobě, nebo jim ji přisoudí zpravidla primitivní lidé z okolí. Deprese, podobně jako cukrovka, poruchy štítné žlázy nebo žaludeční vředy, je nemoc, která odezní po léčbě. Deprese nevede k poklesu inteligence nebo rozumových schopností.
• Depresi musel někdo zavinit. Někdy hledají v sobě vinu příbuzní a zpytují své svědomí. Je třeba jasně říci, že depresi nemůže nikdo zavinit. Stres, ke kterému dochází při různých konfliktech, sám o sobě depresi zavinit nemůže, může být pouze spouštěčem toho, že u předem zranitelného jedince se deprese objeví. Podobně cukrovka nebo žaludeční vředy výrazně reagují na stres, který člověk prožívá, přesto bychom nikoho nevinili, že vyvolal cukrovku nebo žaludeční vředy u druhé osoby.
• Je to „Boží trest“. Ať jste věřící, nebo nikoliv, toto je velmi nebezpečný předsudek. Nikdo není perfektní a žádný člověk nemůže určit, co je Boží trest a co není. Nikdo nemá právo druhého soudit (viz bible).

Přečtěte si i další ukázky z knihy Deprese a jak ji zvládat:
Poporodní deprese
Deprese v pozdním věku
Depresivní chování
Deprese a blízcí
Co dělat a co nedělat v průběhu deprese