I předškoláci si mohou natočit filmeček

Tohle bude znít fakt banálně, ale co je to vlastně film?

Na tuhle otázku se snažíme odpovědět v obou našich knížkách. V té první, která se jmenuje Jak vznikl film, vysvětlujeme, že film je technický vynález, který vznikl přibližně před 125 lety a umožnil zaznamenat obraz v pohybu a později i zvuk v čase. Dnes film dokáže přenést obraz i zvuk kamkoli, dříve jenom do kina. V druhé knížce, která má název Jak se dělá film, vysvětlujeme, že vynález je pěkná věc, ale důležité je, k čemu se používá. A film se stal pro naše životy tak důležitý proto, že lidé si odjakživa, už jako lovci mamutů u ohňů, vyprávěli příběhy. Film umožnil to, co dříve umožňoval například román, ale ne každý v minulosti uměl číst, navíc přečíst román trvá dlouho a knihy byly v minulosti velmi drahé. Lidé mohou díky filmu během hodiny a půl, dvou hodin prožít velmi silný příběh. Film je i společenský fenomén, umožňuje sdílený zážitek. Když jdou na komedii, nesmějí se sami, ale společně.

Mohla bych si s dětmi doma, ve školce nebo v družině natočit nějaký film?

Ano, určitě. V obou našich knížkách najdete část nazvanou Experimenty, která obsahuje návody vytvořené přáteli-spoluautory, podle nichž si můžete doma nebo ve škole vyrobit vlastní filmová zařízení nebo natočit film.

Co bych k tomu potřebovala? Bude stačit můj mobil nebo foťák?

Bude, a film můžeme natočit kdykoli a kdekoli. Je ale možné začít ještě jinde než u těch mobilů, vymyslet si příběh samotný, nebo vytvořit třeba hračku, která dokáže rozpohybovat pár obrázků. Ještě to není film, jsme trochu blíže prekinematografii, kdy si lidé zatím jen hráli s obrázky a jejich pohybem, ale myslím, že to velmi dobře pomáhá pochopit, co to film je. Kdybych pracovala s dětmi, začala bych si hrát se zoetropem nebo flipbookem, u kterých si děti nakreslí fáze pohybu a rozpohybují si je. A mohou si předem napsat nějakou situaci, scénář, a až pak film tvořit. Ale dá se k tomu přistoupit i naprosto spontánně, s mobilem v ruce.

Není určitým předobrazem filmu komiks, který si také mohu s dětmi vytvořit?

Jistě, obě média mají k sobě velmi blízko a vzájemně se ovlivňují. Film je hodně ovlivněn komiksem nejpozději od 50. let minulého století, díváme se na marvelovské filmy… Komiks je jedna z velmi hezkých cest, jak k filmu přistoupit.

Musím k filmování mít nějaký speciální editovací program, nebo to zvládnu bez něj? 

Mobilní telefon s videokamerou a fotoaparátem můžou být základem a pro mnoho věcí stačí. Existují i specializované tablety, které pracují s intuitivními střihovými programy, a dají se využít už ve školkách. Postačující technika ale nezaručí kvalitu. Protože čím se liší video, které si natočí děti doma během pár minut a pověsí ho třeba na TikTok, od toho, které má pak úspěch na YouTube nebo na festivalu dětských filmů? Rozdíl je v tom, co je za tím, v myšlence a jejím zvládnutí. Technika prostě nestačí, chce to i ideu, hravý nápad, a třeba i spolupráci více dětí. Zrovna u natáčení filmu se moc pěkně pracuje ve skupině. Děti se tím učí rozdělit si úlohy, budovat sociální kompetence. Jednou rozhoduje jeden, jindy druhý, a ti další jim pomáhají. Je také potřeba určitá trpělivost, protože nápad se musí dotáhnout.

A co ten editovací program?

Je více možností. Moje jedenáctiletá dcera nyní objevila, jak se stříhá rovnou v mobilu. Udělá záběr a pak protizáběr, sama si to spontánně vymýšlí. Je to skvělý způsob, jak se naučit, jak princip filmu funguje. Existují základní pravidla, třeba pravidlo osy, kdy jednoho člověka natáčíte zleva a druhého zprava, jinak by byl divák zmaten. To vše popisujeme v našich knihách.

U složitějších filmů je určitě dobré použít nějaký software. I ve freeware verzi najdete mnoho možností, třeba OpenShot Video Editor a jiné. Střihací programy umožní jednotlivé záběry nastříhat, dozvučit a přidat případné efekty. Velmi doporučuji práci s animovaným filmem, kterým se děti skvěle zabaví. Nemusejí animovat složité loutky, ale třeba figurky z lega, nebo věci, které je obklopují – proč nenatočit zápas nůžek a tužky na stole? K tomu existuje šikovný program Stop Motion Studio, který je také zdarma, je intuitivní a moc pěkně se s ním pracuje. Děti se to naučí velmi rychle. A doporučuji použít stativ, do kterého se mobil usadí. Ale není úplně nutný.

Mám zkušenost, že postprodukci filmu dokončují často sami pedagogové, protože pro děti je těžké udržet tak dlouho pozornost. Na internetu existují také speciální databanky zvuků a hudby, které jsou určeny přímo pro školy a jsou na ně vykoupena autorská práva, takže nehrozí autorskoprávní problém. Pokud se použije hudba, na kterou práva volná nejsou, film není možné promítat například v nějaké soutěži.

Pamatuji si, jak jsme jednou vyráběli zvuk deště pomocí smažení řízků.

A to je další krásné téma, kterým jsou ruchy. To děti velmi baví. V dílničkách si promítnete třeba starý němý film a děti si ho zkoušejí ruchovat. Mohou se u toho opravdu vyřádit, a přitom se seznámí se starým němým filmem i principy výroby ruchů ve filmech zvukových.

Na filmu ve škole je kouzelné to, že může být hotový velmi rychle, během jedné hodiny, ale že to také může být projekt na dva měsíce a děti si ho vypiplají, vyrobí si loutky, animují si je, mají napsaný scénář, a udělají si samy i postprodukci.

Kde najít inspiraci pro svůj filmeček?

Film je možné vymyslet na cokoli, natočit třeba časosběr toho, jak roste rostlina, nebo historický dokument… Děti na druhém stupni dokážou natočit třeba animaci na fyzikální pokusy.

Nápad by neměl být složitý. Stačí jedna věc, která se pořádně rozpracuje, nemusím adaptovat povídku. Stačí jednoduchá situace. Na katedře kamery na FAMU se letité cvičení na zkoušky jmenuje „kapesníček“. Chlapec jde, líbí se mu dívka, tak upustí kapesníček a dělá, že kapesník je její, aby s ní mohl začít mluvit. Ona se s ním ale přesto nebaví, kapesníček si vezme a odchází. Úplně jednoduchá věc, na které se dá zjistit, jestli studenti umějí nebo neumějí fotografovat.

A kde ten nápad vzít? Kdekoli kolem nás, děti jsou velmi kreativní a kreativitu neztratila ani dnešní generace. Oblíbené jsou třeba různé parodie.

Zmínila jsem záměrně filmeček. Asi nemusím mít ambice natočit s dětmi celovečerák, že?

Natočit celovečerní film s dětmi je velmi složité. Nějaké jsem viděla na různých soutěžích, ale většinou již na nich spolupracovali profesionálové. Natáčela bych kratší věci, do deseti minut. Už v takovéto stopáži se velmi dobře pozná například práce s rytmem, tedy se střídáním rychlých sekvencí s pomalejšími. Ale může být i dvou, tříminutový film.

Pěkně se dá pracovat také s experimentálním filmem, což je žánr, který nás nejdříve možná vyděsí, ale viděla jsem nádherné věci, třeba dětskou animaci pohybu rukou na písku. Abstraktní forma velmi dobře funguje u malých dětí, a pak na středních školách.

Když nemám k dispozici techniku, můžu s dětmi vyrobit flipbook, listovací knížku? 

Hodně tipů najdete v naší první knize. Flipbook se skládá z obrázků, na kterých rozfázujete pohyb. Pěkně se to dělá na LED podsvětlených podložkách, které se dají sehnat docela levně. Ale pracovat se dá i na okně proti světlu. Děti si na sklo položí jeden papír, nakreslí obrázek, na něj dají další papír… a fázují třeba to, jak roste kytička. Když je obrázků třeba dvacet, sepnou se na jedné straně kancelářským klipem. A když vzniklou „knížku“ prolistujete, vznikne iluze pohybu.

Filmy jsou jedna věc, a pak jsou tu ještě kina. Proč tam s dětmi chodit?

Chození do kina je důležité, bez kin by totiž nebyly filmy. Bez biografů by se film vůbec nestal oblíbeným. Filmy jsou natáčené pro kina, tvůrci se s nimi piplají, kameramani pečlivě svítí každý záběr… Není potřeba s dětmi chodit do kina pořád, ale je vhodné jít tam jednou za čas a něco jim k tomu filmu říct, případně, pokud tam jdeme se školou, domluvit lektorský úvod. Dobré je děti před projekcí motivovat třeba tím, že vzbudíme jejich zvědavost. Je také fajn zajet si na nějaký festival. Sice letos řada z nich není, nebo se přesunula na podzim, ale i tak… Taková oslava filmu je vždy velký zážitek.

Ve svých dvou knihách o filmu pro děti vysvětlujete spoustu věcí, filmové ceny, funkci filmového štábu a mnoho dalšího. Já bych se ale ráda zastavila hlavně u jednoho nešvaru, kterým je nelegální stahování nebo streamování. Jaký vliv mají tyto věci na osud filmové tvorby?

V zahraničí není filmové pirátství zdaleka tak rozšířené jako v Čechách. U nás se to bere jako něco normálního. Všichni se tváří, že se o tom nebudeme bavit, ale s kolegy, s nimiž jsme knihy psali, si myslíme, že je dobré o tématu mluvit i s dětmi. Kvalitní film vzniká několik let a pracují na něm stovky lidí, kteří za svou práci musejí být zaplaceni. Málokterý film na sebe vydělá, producent tedy musí zajistit financování, případně sehnat grant. A pak ten film někdo ukradne a nahraje na server pro šíření obsahu, a jeho hodnota je pryč.

Je důležité se o tom bavit. Mnozí distributoři nyní během koronavirové krize rozjeli různé platformy, kde je možné filmy legálně za úplatu sledovat, a všelijaké možnosti legálního streamování zde byly již dříve. Moc doporučuji třeba rozcestník filmtoro.cz, kde najdete většinu legálně šířených filmů. Nyní ale bude potřeba začít chodit i do kin, aby nezanikla a aby spolu s nimi neskončila třeba poslední lokální kulturní centra a místa setkávání.

Co znamená film pro vás? 

Film je moje vášeň, stále k němu i po těch letech cítím velké zaujetí a lásku (směje se). Spoustu svých přátel jsem potkala díky filmu a film ovlivnil mnoho věcí v mém životě.

Na jaký film svého dětství si vzpomenete ještě dnes?

Bydlela jsem blízko kina Hraničář v Ústí nad Labem, takže jsem na filmy chodila tam, a jsem moc ráda, že se tamnímu spolku nadšenců povedlo kino opět zprovoznit. Mám moc ráda filmy jako Ať žijí duchové Oldřicha Lipského a podobně. Ve filmech jako tento moc hezky fungovaly dětské partičky. Dnes už naše kinematografie není tak velká, může si dovolit natočit vánoční pohádku, ale s podobnými dětskými filmy je to těžké.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Richard Klíčník

Tereza Czesany Dvořáková se narodila v roce 1977. Je filmová historička a popularizátorka filmu. Je spoluautorkou knih Jak vznikl film a Jak se dělá film, které vyšly v nakladatelství Argo. V současné době dokončuje třetí knihu pro děti – tentokrát o televizi. Na fotografii je také ilustrátor Nikkarin (uprostřed) a spoluautor Ondřej Beránek (vpravo).