Víme, jak děti prožívají nemoc?

Každá nemoc, vlastně i ta „nejlehčí“, dítěti znemožňuje dělat to, na co je zvyklé a co má rádo. Není divu, že nemocné dítě začne být plačtivé, ufňukané, zkrátka „protivné“. Záleží samozřejmě na tom, jakého založení je. 

Malí extroverti bývají i v době nemoci povídaví, dokonce mazlivější než obvykle, a jsou také optimističtější než děti introvertní, které naopak bývají uzavřenější a u lékaře nerady odpovídají a komunikují. (Moje mladší dcera, dnes šťastná maminka tří dětí, mi to před pětatřiceti lety předvedla víc než názorně – dětská lékařka mě s ní poslala na ušní, že tříletá holčička asi špatně slyší, protože na její slova nereagovala. Ušní lékař chtěl, aby malá opakovala, co on říká, a u okna řekl poměrně tiše „maminka“. Dcerka nic, tupě zírala před sebe a nereagovala. Lékař popošel blíž a hlasitěji vyslovil „maminka“. Holčička zase nic a mně začaly téct slzy. Pan doktor se k nám přiblížil přískokem a hlasitě houkl dítěti do ouška: „Maminka!“ Malá konečně otočila hlavičku a důrazně – byť patlavě – pronesla: „Já tlytým! Ale nebudu nic zíkat, ty mně neíbíš…“)

Dětští flegmatici se vyrovnávají s chorobou lépe, nic je tzv. nerozhází. Pokud ale máme doma malého melancholika, jsme v docela obtížné situaci, protože dítě propadá smutku, ať už je bolí bříško, nebo je sklátila do postýlky angína. Takové dítě nejvíce potřebuje naši přítomnost – je proto důležité zůstat s ním doma, číst pohádky, kreslit, hrát hry, a dokonce mu dovolit dělat věci, které úplně běžně dělat nemůže.